Jedna z našich nejvýznamnějších výtvarnic Milena Dopitová reprezentuje v Bruselu současnou českou uměleckou scénu svým projektem Even Odd. „Po zkušenosti s Entropou byli organizátoři ostražití,“ tvrdí umělkyně, která ve svých dílech ráda odráží palčivé společenské a politické otázky.
V těchto dnech zároveň chystá velkou výstavu do brněnského Domu umění. Obě přehlídky pracují s motivem setkávání – národů, kultur, myšlenek či náboženství. Českou republiku v rámci předsednictví v Radě Evropské unie zastupují v Bruselu tři umělecké projekty.
Jedním z nich je výstava českého designu s názvem Design a transformace / Příběhy českého designu 1990–2020, která v tamním Design Museu a bruselském Pražském domě představuje nejvýraznější české designové značky.
Druhým projektem je výstava Květinová unie v sídle Rady, v němž skupina devíti umělců pod taktovkou Národní galerie Praha pomocí motivů květinových věnců reflektovala témata udržitelnosti i spolupráce národů.
Třetím je pak zmíněná výstava Even Odd Mileny Dopitové v kulturním centru Palais des beaux-arts de Bruxelles (zkráceně Bozar). Ačkoli je zde nainstalovaná už od srpna, vernisáž proběhla až 21. září. V létě totiž ulice Bruselu zejí prázdnotou, kdežto nyní už hlavní město Evropské unie opět pulzuje obvyklým životem. Příští rok se všechny tři instalace postupně přesunou i do výstavních prostor v Česku.
S Milenou Dopitovou jsme se sešly v jejím novém holešovickém ateliéru, kde právě
dokončuje jeden z objektů na chystanou výstavu v brněnském Domě umění, která bude mít
vernisáž 29. listopadu.
O zeď jsou tu opřeny rámy různých tvarů a velikostí, na něž jsou nataženy pestrobarevné textilie. Chystá se je připevnit na velkou kovovou konstrukci, která stojí vedle nich. Na stole má umělkyně, která dříve proslula provokativními díly na téma života, smrti, vnímání stáří či postavení ženy ve společnosti, položený malý kartonový model právě vznikajícího objektu.
Ve stohu knih nadlidské velikosti se bude odrážet potřeba spolupráce různých náboženských směrů. „Dávám dohromady takový ideální svět, kde není problém s odlišnými názory,“ komentuje dílo umělkyně, která ráda umisťuje do nového kontextu běžné předměty denní potřeby. Podobně je tomu i na bruselské výstavě Even Odd, kde objekty sestavovala ze zvětšených kusů kolejí dětské stavebnice.
Podle Národní galerie má vaše výstava Even Odd odrážet pocit sounáležitosti v evropské společnosti. Jakým způsobem?
Nežiji apolitický život, zajímají mě vztahy ve společnosti, každodenní situace, vše, co souvisí
s okolním světem. Prostřednictvím umění se mohu vyjadřovat svobodně i tam, kde je slov
příliš mnoho, nebo kde se jich naopak nedostává. Hlavní myšlenkou konceptu bylo zaznamenat místo pro setkávání. Pro evropské země by mělo být záštitou politické a ekonomické spolupráce, vzájemné pomoci, místem kudy prochází dějiny, jejichž jsme i my součástí.
V době předsednictví jednotlivých zemí poskytuje muzeum Bozar v Bruselu svůj prostor pro prezentaci umělců. Moje výstava je zde instalovaná ve dvou částech, v hlavním sále a v jednom ze sousedních prostorů. Jednotlivé objektové instalace prostoupily obě foyer a jejich kompozice připomínají komunikující skupinky v předsálí.
Celková instalace reaguje na prostor a zároveň odkazuje k architektuře, objektu s figurálními prvky nebo k prostorové kresbě. Základním stavebním prvkem těchto instalací jsou skládací vlakové kolejnice pro děti. Stavebnicový princip a propojení jejich částí umožňuje variovat různé sestavy a ty pak mohou připomínat točnu, raketu nebo oltář. Hra s tvary dává vidět příběhy a jejich cesty v nejednoznačném čase.
Vnímáte i vy sama v Evropě pocit sounáležitosti?
Vyrůstala jsem v socialismu, naštěstí v rodině, která nás vedla opačným směrem, ke svobodě.
Souhlasím s tím, že jsme v Evropské unii. Po zkušenostech, které mám z dětství, kdy jsem
zažila sovětskou okupaci a komunistickou vládu jedné strany, nevidím jinou možnost. Jsme malá země s nedávnou historií, která nám nedává příliš velké sebevědomí na to, abychom
nepotřebovali sounáležitost s evropskými zeměmi, obzvláště v dnešní době.
Proč nese výstava název Even Odd, tedy Sudý lichý?
Ve svých instalacích nechávám otevřený prostor pro interpretaci, aby si každý mohl najít svůj
výklad. Velkou péči věnuji názvům a ty jsou mnohdy pro diváka klíčem k obsahové linii, ze
které jsem vycházela. Matematický termín sudý – lichý vychází z číselné množiny, řady, počtu a reprezentuje v tomto případě společnost, skupinu lidí, nacházející se někde na určitém místě v pořadí, směřující k cíli.
Toto označení v číslování ale neznamená, že když už jsem jednou sudá, nemůžu být jindy lichá… Původně jsem chtěla pro instalaci použít název Slunce nesvítí jen tak, podle jediného z objektů, potaženého textilií, ve kterém se třpytí barevný svit. Nakonec dal název Even Odd instalaci ve foyer přesnější význam.
Když Česká republika předsedala Radě Evropské unie v roce 2009, vytvořil k této příležitosti David Černý kontroverzní objekt Entropa, zobrazující členské země pomocí nelichotivých stereotypů, které se o nich tradují. Reaguje koncept vaší výstavy nějak i na jeho dílo?
Entropu jsem zaznamenala, ale s mým projektem má společné jen to, že jsem byla oslovena
o třináct let později, abych reprezentovala Českou republiku v době jejího předsednictví.
Možná předešlá výstava, kterou zmiňujete, způsobila obavu organizátorů o vhodnosti a
nevhodnosti dalších budoucích projektů a způsobila větší ostražitost institucí, aby se i další
projekt nezařadil na podobnou úroveň.
I vy ale provokujete ráda…
Význam slova provokace je široký: od šoku, který vnímám jako extrém a nemám ho ráda ve
všech souvislostech, a tedy ani v umění, až po překračování hranic, díky čemuž je naopak
možné přesně zacílit a dotknout se důležitých souvislostí.
Právě připravujete novou sólovou výstavu do brněnského Domu umění. K čemu se bude
vyjadřovat?
Projekt s názvem Příští zastávka je na znamení měl být realizován už před pandemií, tedy
před třemi lety. Za tu dobu se jeho koncept rozšířil do obecnější roviny. Hlavní téma se zabývá otázkou udržitelnosti kulturní, národní a etnické identity a propojuje křesťanské, judaistické a arabské tradice. Dává do kontrastu obyčejnost a sílu lidské paměti s povrchností současné společnosti. Instalace pracuje s prostorem Domu umění v různých médiích, od objektu, přes videoprojekce až po audioinstalace.
Proč se věnujete právě tématu různých náboženství?
Když mluvím o náboženství, nemluvím o církvi, ta pro mě od dávných dob reprezentuje původ rozepří, intrik a manipulací s věřícími. Přirovnala bych ji dnes k politické straně. Na rozdíl od toho stojí náboženství, kde je víra životní jistotou, kterou lidé potřebují, aby našli sílu, oporu a potřebnou životní motivaci.
Loni jste touto dobou na pražské Štvanici připravovala instalaci těžební věže Jeff, určenou
pro Signal Festival. Bylo to období těsně před parlamentními volbami a vy jste říkala, že se
dá objekt vykládat buďto že těží to poslední, co ve společnosti ještě zbylo, nebo je naopak prvním průkopníkem změny. Jak se na jeho význam díváte s odstupem času?
Nečekala jsem, že tato práce bude zanedlouho tak aktuální nejen v našem prostředí. V tomto ohledu byl Jeff nadčasový a je to těžký průkopník předpovědí. Před rokem nebylo zřejmé, co na Štvanici přiváží, jedná-li se o záchrannou nebo invazivní misi. Pohyblivý objekt připomínal čerpadlo určené k těžbě ropy, které svou světelnou a zvukovou performancí oslňoval a lákal k obdivu. Byl nositelem bohatství, mocenským nástrojem, manipulátorem, který hlásal všeobecný prospěch, na úkor životadárných ztrát.
Nejistou společenskou atmosféru jsem vnímala už tehdy. Člověk se cítí ohrožený, pod neustálým tlakem, zastrašován médii a jejich manipulací. Neplatí to jen pro naše prostředí, ale v souvislosti
s válkou na Ukrajině jsme toho svědky i v jiných zemích.
Kde je Jeff teď?
Má ho Signal Festival. Nějakou dobu ho zachovají a možná s ním vyjedou i někam do zahraničí. Jeho realizace byla náročná, nejen pro monumentální konstrukci, ale měl programovaný pohyb i zvukovou instalaci. Mám radost, že k projektu došlo, užila jsem si profesionální spolupráci celého týmu a věřím, že zůstane otiskem doby a bude mít vypovídající hodnotu nejen dnes.
Do zahraničí nedávno vyjel i váš basketbalový koš, který jste loni v rámci pražského
festivalu m3 pověsila do výšky na dům v zaniklé čtvrti Zátory. Co představuje?
Ten je teď na výstavě Czech Season v Drážďanech, na hlavním náměstí vedle nádherných historických budov. Objekt má název Lepší horší nápad tady nebyl? a má navodit pocit, že něco je jinak. Představuje hru, kterou nemůžeme hrát. Vedle toho, že má velkou spletenou síť, skrze niž míč nemůže propadnout, je navíc zavěšen ve velké výšce. Upozorňuje tak na dobu, v níž není jednoduché žít, hrát si ani jen tak dát koš.
Můžeme se s vašimi díly setkat nyní ještě někde ve veřejném prostoru?
Nyní ne, ale loni jsem v motolské nemocnici instalovala objekt Zakázané uvolnění, sestavený
ze spojených fotbalových branek. Reagoval na období covidu, kdy všechny společenské
aktivity šly stranou a ocitli jsme se v podivném světě zákazů a příkazů. Letos na jaře jsem pak měla výstavu v pražské galerii NoD s názvem OFF-SIDE. Byla to vlastně prostorová kresba, skládačka sestavená z dílů dětských fotbalových branek. Levitující konstrukce v bílém prostoru tvořily cestu, jednotlivá zastavení zvala ke vstupu dovnitř, ale zároveň byl tento vstup konstrukcí znemožněn.
Zvyšuje se zájem o konceptuální umění ze strany sběratelů?
Občas prodeje mám. Konceptuální umění muselo čekat v řadě delší dobu, než si u sběratelů
obhájilo svou kvalitu, tak jako staletími potvrzené klasické disciplíny. V souvislosti se současnou dobou vnímám větší propagaci směrem k nákupu umění.
Kromě sběratelů a institucí podporují umění různá investiční seskupení nebo fondy. Je to jedna z cest, jak kvalitně investovat a zachovat hodnoty. To se projevuje i v nastupující mladé generaci
podnikatelů, kteří jsou otevřeni vůči tomuto druhu uložení financí. Jsme sice malý rybník, ale jsem optimista a myslím si, že se situace na trhu s uměním zlepšuje.
