Musejí za sebe bojovat a překonávat stereotypy, jejich kariéry zpomaluje mateřství, málo se dostávají do vrcholného managementu.
Pozice českých žen v byznysu sice není jednoduchá, ovšem není bezvýchodná. „Měly bychom být víc sebevědomé ve veřejném prostoru a vyjadřovat si navzájem podporu. Jen tak to prokopneme,“ říká Pavlína Kalousová, předsedkyně platformy Byznys pro společnost, která se tematikou dlouhodobě zabývá.
Kde na ženy čeká více překážek? V roli zaměstnankyň, nebo podnikatelek?
Když spolupracuji se ženami v rodinných firmách, všímám si, že je jejich postavení odlišné od žen, které jsou zaměstnané. Ve firmě jsou přirozeně integrované – bere se to tak, že každý může přispět k rozvoji firmy, a není nutné, aby nejdříve rozbíjely bariéry, aby prokázaly, že jsou stejně dobré jako muži.
Což v roli zaměstnankyň musí?
V běžném pracovním prostředí to mají ženy složitější a často překonávají tvrdé stereotypy. Musí za sebe více bojovat a neustále dokazovat, že jsou stejně dobré jako jejich kolegové.
Jaké stereotypy to jsou?
Je to obecné naladění společnosti vůči ženám, z pohledu kariéry stále dlíme v tradičním rozložení rolí. Dělali jsme si průzkum, ze kterého vyplývá, že v Česku máme jednu z nejsilnějších penalizací mateřství. Ženám jsou přisuzovány role pečujících a mužům role živitelů. Ale průzkum prokázal, že to již rostoucí části rodičů nevyhovuje.
Je to jen v období péče o novorozeně?
Ne, s důsledky mateřství se v kariéře vyrovnávají ženy celý život. Naopak u mužů se setkáváme s bonifikací otcovství. Z průzkumu vyšlo, že až 75 procent mužů otcovství v práci nezasáhlo, nebo dokonce přispělo k jejich kariéře. Otcové jsou vháněni do – ne vždy dobrovolné – role živitelů rodin a jsou odpojeni od péče o děti. Říkáme tomu někdy otec z fotky nebo víkendový otec.
Jaké to má důsledky?
Máme v celé Evropě nejnižší počet matek s dětmi do šesti let, které pracují, zatímco před mateřstvím máme jednu z největších zaměstnaností žen. Navíc ženy na poměrně dlouho vypadávají z kariérní křivky, což se třeba u podnikatelek neděje.
Pavlína Kalousová říká, že firmy musejí překonat staré způsoby řízení.
Čím to je? Možností organizovat si čas?
Mnohem přirozeněji se vracejí do své role, protože mohou řídit čas, který práci věnují. V průměru zaměstnankyně oproti tomu vypadnou na tři až šest let z práce, což se jim pak v kariéře nedaří dohnat.
A když se vrátí do práce, čekají na ně další překážky?
Především nedůvěra okolí, že mohou být topmanažerkou i dobrou matkou. Příkladů žen, kterým se to podařilo, je pořád moc málo na to, aby tu nedůvěru překonaly. Chybí i podpora sladění práce a rodiny. Proto je u nás klasický problém, že máme hodně žen v nižším managementu, ale ne v tom vyšším. Někdy je to i v nás samotných – málo si na to věříme.
Možná si nevěříme kvůli poznámkám okolí, ne?
Když je nějaký muž zvolen ministrem, nikdo mu neklade otázky, jak zvládne práci a otcovství, zatímco u žen je to běžná spekulace. Od žen se očekává, že budou pracovat, jako kdyby neměly děti, a pečovat o děti, jako kdyby nepracovaly. Na ženy jsou kladena vyšší očekávání a to podporuje pocit nedostatečnosti.
Zažila jste to vy sama?
Pamatuji si, že když se mi narodilo dítě a při péči jsme se střídali s partnerem, neustále se mě na schůzkách ptali, co se stalo a kde mám dceru. Mého muže se na to nikdo nikdy nezeptal. Máme tradiční představy, ze kterých nechceme slevit, ale které už dávno neodpovídají realitě.
Vnímáte nějaké pozitivní trendy?
Jsem ráda, že už se ženy přestávají bát říct si o to, co chtějí a potřebují. Také už se dokážou více pochlubit svými úspěchy. K tomu pomáhají i projekty třeba u vás ve Forbesu – ukazujete příběhy úspěšných žen. A je jedno, jestli jsou mladé a na začátku kariéry, nebo už jsou to manažerky či majitelky firem.
Posledních 10 let rostou počty podnikatelek, naopak počty podnikatelů stagnují. Jak k tomu došlo?
Potřebovali bychom se podívat na detail těchto čísel. Celá řada žen volí podnikatelskou cestu, ačkoli to pro ně není úplně první volba, ale jediná možná, když musí slaďovat mateřství a kariéru. Motivem na začátku tedy může být snaha uplatnit se a nemít k tomu nikde možnost. I to ale samozřejmě může vést k velkému úspěchu.
Ženy jsou vzdělanější než čeští muži. Projevuje se to nějak?
Máme vyluxovaný trh práce. Zaměstnavatelé teď hledají potenciál i ve skupinách, kde by ho dříve nehledali. Proto třeba technologické nebo výrobní firmy investují obrovské prostředky do toho, aby se k nim začaly hlásit i ženy. Situace hraje ve prospěch žen, ale zaměstnavatelé musí změnit firemní kulturu a přístup, aby ženy nevypadávaly z kariérní křivky.
V čem je pro firmy výhodné, když mají ve vedení ženy?
Jsou studie, které dokazují, že takové firmy třeba lépe uspějí za časů krize. Ženy umějí lépe vyvažovat rizika, umějí kreativně řešit kritické situace. Smíšené týmy obecně jsou inovativnější, až o 20 procent. Pomáhají dívat se na problém jiným pohledem. Navíc se s nimi daří lépe nabírat nové talenty. Když máte ve vedení jen muže, dáváte tím signál nastupujícím ženám, že v té firmě mají jen omezené šance.
A co tedy udělat pro to, aby firma ženy přilákala?
Musí překonat staré způsoby řízení. Když chcete do vedení ženu s malým dítětem, není úplně nejvhodnější trvat na poradách ve čtyři odpoledne. Musíte nabídnout flexibilitu. Nedávno mi jeden CEO říkal, že on by klidně ženu do vedení vzal, ale že tam nechtějí. Opáčila jsem mu otázkou, co udělal pro to, aby tam chtěly. A navíc žena by ve vedení neměla být sama.
Proč?
Existuje na to termín „the one“. Znamená, že máte jen jednoho reprezentanta dané skupiny. Někdy se to dokonce děje naředěním počtu členů vedení. Nebude jich už pět, ale sedm a jedna z toho bude žena. V tu chvíli nepřináší diverzita žádné benefity. K tomu musí být žen alespoň 30 procent.
To vlastně pořád chceme, aby se měnilo okolí. Co ale ženy? Jaké dělají chyby?
Měly bychom být víc sebevědomé ve veřejném prostoru. Na Slovensku mají prezidentku, my jsme nebyly schopné vygenerovat ani jednu kandidátku. Což je škoda, protože schopných žen máme hodně. A chybí nám vyjadřování větší podpory mezi ženami. Rychleji bychom se vypracovaly, kdybychom si pomáhaly. Stejně tak to dělají muži. Jejich networking funguje velmi efektivně.
Jenže zrovna ženy ve veřejném prostoru to nemají úplně lehké. Podle studie Amnesty International trvá jen 30 vteřin, než někdo slovně zaútočí třeba na novinářku po vyjádření jejího názoru.
Tohle se prostě musí prokopnout. A společnost si na to musí zvyknout. Máme tendence se nálepkovat – jen co upozorníte na ženská témata, dostanete přezdívku „hysterická feministka“. To by si v západní Evropě nikdo netroufl říct. Přesto je důležité povědět, že nejde o jakýsi souboj pohlaví, ale o to, že společnost se proměnila a musíme si to vybojovat i hodnotově. Ženy ve veřejných funkcích obdivuju, slíznou toho mnohem víc než muži.
Navíc často od jiných žen.
Třeba předsudků ohledně mateřství jsem se nejvíc dočkala od ostatních žen. Titulovaly mě jako kariéristku, jejíž dítě tím bude trpět. Ženská témata nutí lidi překonat něco hodně hluboko v sobě. Něco, co znají z rodiny a co je pro ně normální. A vy je najednou konfrontujete s odlišným životním stylem. Proto je pro ně často těžké začít přemýšlet jinak. Ale ne, nepomáháme si.
