skip to main content

Česko dojal plačícím Masarykem. Chemisova barevná poselství ale budí emoce na půlce planety

Některou z jeho maleb jste už patrně viděli. Dmitrij Proškin alias Chemis se řadí mezi nejvýznamnější streetartisty nejen u nás, ale i ve světě. Jeho barevná poselství lze potkat v Golanských výšinách nebo na karibském ostrově Aruba. V Česku před lety upoutal plačícím Masarykem.

Začalo to hip hopem a psaním textů, jimiž se chtěl Dmitrij vypovídat. Od nich už to ke graffiti, které nabízí totéž, jen s větší dávkou kreativity, bylo jen kousek. „To mě nadchlo. Možnost nechat mluvit malby za sebe, protože mám pocit, že chci něco říct a něco po sobě zanechat,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý umělec.

Jeho díla se tak často dotýkají životního prostředí, lidskoprávní tematiky nebo sociálních problémů. Nenabízí přitom řešení, pouze pomocí sprejů poukazuje na trable současnosti a jejich případné následky.

Velmi dobře to jde vidět v pražských Modřanech, na jedné z Dmitriho oblíbených maleb. Boční stěna domu na křížení ulic Generála Šišky a Modřanské skýtá projíždějícím řidičům pohled na reklamu prodejce stínicí techniky. Logo firmy ovšem na ploše o velikosti asi 10 na 20 metrů hraje vedlejší roli.

Reklama

Mnohem větší prostor dostává žena sužovaná horkem. Sdělení, že se svět za probíhajícího globálního oteplování mění, ještě umocňuje řada detailů včetně nedostatku vody, která je navíc znečištěná, nebo rozbitých přesýpacích hodin znázorňujících, že času není nazbyt.

„Jsou to měsíce práce. Nejnáročnější je najít myšlenku. Když ji máte, je pak už jednoduché přelít ji na papír a poté na fasádu,“ říká Dmitri před jednou ze svých nejnáročnějších maleb.

Ročně jich zvládne vyhotovit zhruba dvě desítky, od těch menších, interiérových, začínajících na dvaceti tisících korunách až po obrovské, podobné té v Modřanech, jejichž ceny se pohybují v řádech statisíců.

Jeho výtvory zdobí domy, podchody, ale také lodě, auta nebo interiéry na čtyřech kontinentech. Mezi klienty se řadí společnosti jako například Škoda Auto, pro niž vytvořil design pro představení modelu Scala, či třeba České dráhy nebo Veolia.

Ke „skutečnému” graffiti Dmitriho v šestnácti letech přivedlo kreslení při hodině chemie – odtud také plyne pseudonym Chemis. Nedlouho nato s barvou v ruce kráčel na svou první noční pouť ulicemi Ostředku na Benešovsku, kde bydlel.

Jak příspěvků přibývalo, lepšilo se i jejich provedení. Dmitrij přitom nikdy nebyl příznivcem pouhých čmáranic, tato součást vývoje patrně každého writera se nicméně ani jemu nevyhnula.

„Maloval jsem barevná písmena. Tagy, kterých je každá ulice plná, pro mě osobně nikdy neměly žádnou hodnotu. Ale mám pro to pochopení – je to adrenalin a jistý druh seberealizace,“ říká.

Reklama

Přibližně po dvou letech rodák z kazašského Oralu umělecky vyzrál. Vytvářel komplikovanější malby, které si žádaly více času než pár nočních hodin, a tak z ilegálních ploch přesedlal na legální.

Do své tvorby také čím dál více vkládal zmiňovaná poselství, čímž si mimo jiné otevřel dveře k pozdější spolupráci s Amnesty International, kdy v několika evropských zemích vytvářel malby poukazující na porušování lidských práv.

Písmena, s nimiž začínal, už nemaloval. Tedy až na jednu výjimku – modrý nápis Chemis ve 3D. Právě snímek s tímto graffiti mu ovšem otevřel cestu do světa, když se v komunitě rychle rozšířil.

Následovala pozvánka do muzea veřejného umění USA. Dmitrij příležitost využil a vyřídil si roční pracovní vízum v Kanadě, kde chtěl tvořit. Ve druhé nejrozlehlejší zemi planety nakonec ovšem setrval jen necelých šest měsíců, zbytek času cestoval a maloval, kde se dalo – Rusko, Tahiti nebo Izrael.

Graffiti s podpisem Chemis se objevilo dokonce ve válkou sužovaných Golanských výšinách. Toho si všiml i prestižní americký deník The New York Times, v němž pár dní nato vyšla půlstránková fotografie zachycující malbu Malá doktorka.

V Česku na sebe Dmitrij prvně výrazněji upoutal pozornost koncem roku 2011. Po smrti Václava Havla bývalé hlavě státu vzdal hold vytvořením portrétu na pražském Těšnově. Podstatně více ale jeho práce rezonovala (díky síle sociálních sítí) o sedm let později, kdy si republika připomínala sté výročí od vzniku Československa. V tu chvíli totiž vzniklo jeho dílo zachycující jiného exprezidenta – plačícího Tomáše Garrigua Masaryka.

„Václava Havla jsem respektoval pro jeho hodnoty, které zastával. Proto, když jsem se dozvěděl o jeho smrti, cítil jsem potřebu uctít jeho památku,“ tvrdí otec dvou dětí. „Oproti tomu malba TGM nevznikla spontánně, ale byla dlouhodobě plánovaná. Chtěl jsem ukázat, že ve skutečnosti nemáme moc co oslavovat, protože Masarykovým prvorepublikovým ideálům jsme se poměrně vzdálili.“

Ačkoli Dmitrij do šesti let vyrůstal v centrální Asii, cítí se být více Čechem. A to nejen proto, že v zemi strávil většinu dosavadního života. Blíže má i k české společnosti a historii, čemuž nasvědčují i jeho slova mířená ke dvěma našim významným prezidentům.

Díky občanství, které v mládí získal, se navíc Česko může pyšnit tím, že jeho zástupce maloval hlavní stěnu New York Hall of Fame, tedy na místě, kde graffiti kultura vznikla. „To bylo něco, o čem se mi ani nesnilo. Takový umělecký výstup na Mount Everest,“ ohlíží se.

I když by se člověku znalému geografie mohlo zdát, že výše už jej kroky zavést nemohou, není tomu tak. Dmitrij totiž stále ještě oběma rukama nedosáhl na cíl, který si vytyčil. Tedy pomalovat celý svět, aby se s jeho myšlenkami seznámil co největší počet lidí.

3D graffiti ve finských Helsinkách poukazující na vztah dětí k mobilním telefonům.

Reklama
Reklama