Zelená transformace se netýká jen energetiky. Zásadní změny čekají i průmysl, ten ale přešlapuje na místě. Podle analytika Boston Consulting Group Jiřího Švejcara je to i proto, že stát nemá jasnou vizi, do čeho poputují dotace a co si musejí průmyslníci vyřešit sami.
Přechod na zelenější technologie je každopádně raketově rostoucí segment. Ve svém reportu vytipovali analytici Boston Consulting Group pět potenciálních inovačních oblastí, na které by se Česko mělo zaměřit, aby získalo před ostatními náskok.
První je dodávka baterií pro elektromobily, která má jen na trzích Evropské unie tržní potenciál přes jeden bilion korun za rok. V Česku leží jedno z největších nalezišť lithia v Evropě a jeho zpracování může nahradit výpadek u výrobců součástí pro spalovací motory.
„Máme Cínovec, ve kterém je spousta lithia. Už jen tím, že ho zde do baterií zpracujete, máte logistickou výhodu. A odbyt máme zaručený, protože automobilový průmysl tvoří asi deset procent českého HDP,“ říká v rozhovoru pro Forbes Švejcar.
Další oblastí, kam by měl stát zaměřit svou pozornost, je výroba součástek pro vodíkovou infrastrukturu. BCG tento segment trhu odhaduje na roční potenciál mezi 80 až 120 miliardami korun.
Silnou tradici má Česko i ve vývoji softwaru a využít by toho mohlo v oblasti kyberbezpečnosti v rámci nastupujících chytrých sítí, které se stanou součástí krizové infrastruktury všech států.
Poslední dvě oblasti inovací jsou v energetice. Jednak jde o vývoj malých modulárních reaktorů, ve kterých se už nyní Česko řadí mezi pionýry, a druhak o segment tepelných čerpadel, po kterých se očekává stále rostoucí poptávka.
Co dělá, nebo naopak nedělá stát, aby průmyslu pomohl?
Neumí říct, jaká pravidla budou platit. Každá firma chce být řádný hospodář a nikomu se nechce investovat třeba 100 milionů korun do něčeho, na co stát za půl roku vypíše dotace. Transparence v tomto směru mně u vlády chybí.
Vidí teď průmyslníci, pokud jde o strategii státu, alespoň deset let dopředu?
Vůbec ne. Že by tu byla strategie, která by rozebrala jednotlivá odvětví a řekla, jak k nim bude stát přistupovat, ta neexistuje. Přitom i informace, že stát zkrátka nic dělat nebude, je jasné sdělení. Potom firmy vědí, že pokud nyní budou investovat, o nic nepřijdou.
Co průmysl v tuto chvíli brzdí ve větším „zezelenání“?
První věcí je, že stále neexistují spolehlivé technologie, které by jim uspokojivě nahradily klíčové chemické a ohřívací procesy, na které elektřina nestačí. Pokud máte například teploty nad 1300 stupňů, potřebujete vodík, elektřinou jich nedosáhnete.
Jenže tu není postavená vodíková infrastruktura a cisternu zeleného vodíku za rozumnou cenu neseženete. Proto firmy čekají na patřičné technologické řešení a zatím snižují emise alespoň dílčím způsobem.
Připomíná to evropskou energetickou koncepci, která počítá s příchodem zatím neznámé přelomové technologie. Proč se firmy zavázaly k něčemu, na co zkrátka zatím neexistuje řešení?
Je naprosto bez diskuse, že jistá míra nejistoty v tom směru panuje. Nicméně pokud se podíváte na historické predikce rozvoje technologií, většinou platí, že i ty nejvíce ambiciózní předpovědi za realitou nakonec zaostávaly. Naše představy o světě za deset let jsou většinou značně nedokonalé.
To zní jako velký technologický optimismus…
Já jsem technologický optimista. Vývoj všech oblastí v posledních padesáti letech byl rapidní a enormní. Za mě není důvod myslet si, že se nám tento úspěch nepodaří zopakovat i v oblasti dekarbonizace. Spíš bych se zaměřil na to, aby Česká republika nezůstala pozadu a tyto technologie jen nekupovala a nedovážela. Místo toho bychom je měli sami vyvíjet a prodávat za hranice.
Kterému odvětví v rámci českého průmyslu se daří dekarbonizovat nejlépe?
Nejvíce jasno v tom má segment, který znečišťuje nejvíce, a to je výroba železa a oceli. Ze čtyř vysokých pecí měly tři přejít na obloukové, které taví šrot, a čtvrtá měla jet dále na koks a rozhodnout o budoucí technologii podle vývoje ceny emisních povolenek. V tomto segmentu byly tedy plány celkem jasné, ale uvidíme, jak to dopadne s Liberty Ostrava.
Potom tu máme výrobu cementu, který se také řadí mezi velké znečišťovatele. V tomto segmentu už oznámil změny ve výrobních procesech třeba Wienerberger (česká firma vyrábějící cement – pozn. redakce), právě aby co nejvíce snížil uhlíkovou stopu.
Vaše firma přišla ve své studii s tipy na technologie, do kterých by stát měl investovat z hlediska výdělku na zelené transformaci. Mezi nimi zmiňujete například baterie do elektromobilů. Jak můžeme v tomto segmentu konkurovat třeba Číně?
Máme Cínovec, ve kterém je spousta lithia. Už jen tím, že ho zde do baterií zpracujete, máte logistickou výhodu. A odbyt máme zaručený, protože automobilový průmysl tvoří asi deset procent českého HDP. Masivní odvětví.
Jenže asi třetina z něj je navázaná přímo na spalovací motory. To všechno zmizí. Takže je otázka, co budou strojírenské firmy dělat potom. Taková baterkárna by tento výpadek mohla nahradit.
Další tip byla výroba součástek na zpracování vodíku. Opravdu se s vodíkem počítá v dlouhodobých výhledech?
Momentálně na toto neexistuje odpověď. Třeba Toyota deset let chodila po světě a tvrdila, že elektromobilita je přechodná záležitost a vodík je cílové řešení. Přesto se vývoj u osobní dopravy vydal cestou elektromobility.
Ale u nákladní dopravy to ještě není vůbec jasné. My jsme v naší studii dospěli k závěru, že u nákladní dopravy to bude do budoucna právě vodík. Na druhou stranu, v Praze už jezdí jeden betonový míchač na elektriku. Je to ale zatím velmi drahé.
Říká se, že firmy jsou v ESG ještě progresivnější než stát. Platí to?
Řada firem se skutečně zavázala k ještě razantnějším změnám než stát. Je ale dobré myslet na to, že stát zahrnuje i desítky tisíc malých a středních podniků, které se svými zdroji nemohou s velkými firmami, které mají často centrály v západní Evropě, rovnat. Myslím, že je správně, že velké firmy běží ten závod vepředu a připravují půdu pro ostatní.
V rámci evropské taxonomie se počítalo s tím, že řada odvětví, která se řadila mezi velké znečišťovatele, postupně zanikne. Pak ale přišla válka na Ukrajině nebo třeba čipová válka s Čínou. Trochu se tím zasekl i rozjetý Green Deal. Brzdí to zelenou transformaci?
Je pravda, že válka způsobila ekonomický pokles a drahé energie. S tím se ve výhledech samozřejmě nepočítalo, naopak se počítalo, že levný ruský plyn bude to, co evropské ekonomiky přenese směrem k zelené transformaci. S tímto polštářem z ruského plynu už ale nemůžeme počítat.
Dekarbonizovat je správné. Při současném ohřívání planety může být ohrožena naše potravinová soběstačnost a pravděpodobně dojde k mnohem masovější migraci, než zažíváme dnes. Pokud se nástup globálního oteplování nepodaří zastavit nebo alespoň zpomalit, bude to mít na nás vážné dopady.
Jak rychle je tedy potřeba dekarbonizovat?
Slýchám názor, že je nesmysl, aby dekarbonizovala Evropa, když zodpovídá jen za asi patnáct procent globálních emisí. Že má raději dekarbonizovat Čína, USA nebo Indie. Ale oni dekarbonizují. Spojené státy se k dekarbonizaci zavázaly do roku 2050, Kalifornie dokonce do roku 2045.
Přitom samostatná Kalifornie je čtvrtá největší ekonomika na světě. Nejpozdější závazky Číny či Indie jsou kolem roku 2060 až 2070. To je oproti nám rozdíl jedné až dvou dekád, což není mnoho. Tím spíš bychom měli vyvinout potřebné technologie a ty prodávat státům, které jsou pozadu.
Jak se hledá balanc mezi nutností zelené transformace a ekonomické prosperity?
Nemůžeme dělat kompromisy ve smyslu ohrožení evropské potravinové či energetické soběstačnosti a schopnosti se bránit útokům. To jsou věci, které musejí fungovat, a my je nemůžeme ohrozit stejně jako ekonomiku, která je musí všechny zaplatit.
Jak to řešit?
To je na další rozhovor. Ale teď sem například proudí čínská elektrická auta, která už mají velice slušnou kvalitu, ale jsou dotována ze strany Číny. Přirovnávám to k situaci, kdy sem proudila z Číny levná ocel. Velmi rychle se uvalila cla, v Americe i Evropě, a podmínky se tím narovnaly.
Předpokládám, že Evropa zareaguje podobně na nedávná zjištění, že do čínských automobilek šly přímé finanční transfery od čínské vlády, a náš automobilový trh tím ochrání v době, kdy se musí draze transformovat.
