Počet alternativních škol rok od roku roste. Dřív šlo převážně o školy základní, od loňského roku ale přibývají i ty střední.
„Stát si uvědomil, že má obrovský průšvih, protože na střední školy se začaly ze základek přelévat populačně silné ročníky,“ říká Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání a učitel.
Jaké možnosti dnes mají děti, které studovaly alternativní základní školu a chtěly by ve stejném stylu pokračovat i na střední?
Ještě před pěti lety byly možnosti pro tyto děti a jejich rodiče značně omezené. V Česku bylo asi sedm waldorfských lyceí, která u nás fungují více než patnáct let, a tu a tam ojediněle střední školy jiných alternativních stylů. V posledních pěti letech se ale daří otevírat nové ve větším množství, takže bych řekl, že možnosti jsou celkem dobré.
Vznikly například dvě nové montessori střední školy – hodně dlouho byla jedinou montessori střední školou gymnázium Duhovka v Praze. Dále jsou u nás nově i dvě střední školy typu Summerhill, kde platí princip, že děti nikdy nejsou nuceny k učení.
Čím to je, že se v posledních letech objevuje tolik nových soukromých středních škol?
Dříve tomu bránily dlouhodobé záměry krajů i státu, který explicitně říkal, že vznik nových středních škol nepodporuje. Možnost otevřít vlastní střední školu byla prakticky zablokovaná.
Před rokem se ale bariéra definitivně prolomila, když si stát uvědomil, že má ohromný průšvih: populačně silné ročníky se přelévají ze základních na střední a ve státních školách je málo míst. Proto stát logicky zareagoval tím, že téměř každou žádost o soukromou střední školu povoluje. Soukromý sektor ho teď vlastně zachraňuje.
Jsou už tyto školy v každém kraji?
Prakticky ano. Nejchudší na alternativní střední školy je asi Karlovarský a Ústecký kraj, kde je menší zájem, což souvisí s menší vzdělaností. Založit soukromou střední školu je pořád hodně těžké – dotyčný musí být hodně schopný finančně, politicky i organizačně.
Jak velký je obecně zájem o alternativní školy?
Obrovský, což je problém, protože třeba na jedno místo na waldorfském lyceu je až pět zájemců. Zájem o tyto školy se zvyšuje s povědomím ve společnosti a jejich nabídka bohužel vzniká pomaleji než poptávka, i když jsme možná zemí s nejrychleji se rozvíjejícím alternativním školstvím ve světě. Při své práci cestuji po Evropě a Asii a jinou takovou zemi jsem v tomto směru nezažil.
Čím si to vysvětlujete?
Padesát procent úspěchu tvoří pozitivní přístup státu. Strategie vzdělávání v Česku patří k nejliberálnějším v Evropě. Z hlediska legislativy je tu pro alternativu široké pole působnosti. Ministerstvu školství alternativa nevadí a neklade jí překážky. Potíže nedělá ani školní inspekce, která alternativní školu většinou hodnotí pozitivněji než průměrnou státní školu.
Druhou příčinou úspěchu je nálada obyvatelstva. Česká mentalita je novým směrům ve vzdělávání hodně otevřená. Je to i díky tomu, že jsme jedna z nejateističtějších zemích v Evropě, a je tu proto málo tradicionalistů, kteří by to brzdili.
To, že se jde proti tradici, je vlastně i nejsilnější argument, který odpůrci v konzervativních zemích proti alternativě používají. V tomhle směru nám to vykořenění z tradic svědčí.
Jinde v Evropě ty brzdy existují?
Například v Řecku, kde jsou silně pravoslaví, tam je to téměř bez šance. Ve Francii se na alternativní školství dívají jako na sektu a mnozí argumentují, že by se to mělo zakázat. Nedávno tam byla zavřena větší část svobodných škol.
Totéž se děje na Slovensku, kde tyto školy nepovolují, někdy dokonce natvrdo zakazují a běží i štvavé kampaně. Jediná svobodná škola tam zrovna čeká, že ji stát každým dnem zavře. Alarmující je, že ohromné množství dětí na Slovensku je vedeno na domácím vzdělávání a přitom jsou vedeny pod alternativní českou školou, aby unikly tamnímu vzdělávacímu systému.
U nás to klape i proto, že alternativní školy a lidé kolem nich si mezi sebou pomáhají, vyměňují si know-how, a to nejen v rámci jednoho systému. I v tom jsme u nás opravdu unikátní. Ještě než se střední škola spustí, tak jde její budoucí vedení například na praxi do jiné střední školy.
Ředitelé a ředitelky se mezi sebou pravidelně setkávají – v Institutu inovativního vzdělávání jsme před lety tato setkání začali organizovat. Před dvěma lety jsme vystupovali na první konferenci alternativních středních škol, která byla organizovaná studenty střední Scioškoly. Síťování škol hraje v konečném výsledku obrovskou roli.
Zmiňoval jste obrovský přetlak zájemců o studium na těchto školách. Co bývá hlavním kritériem pro přijetí?
Rozhoduje jednak nějaké minimum v matematice a češtině, ale hlavně pak osobnostní profil a motivace. Když je dítě hodně motivované a dělá hodně věcí samo od sebe, má velké plus.
Když jsem byl v přijímací komisi, tak skoro čtvrtina dětí, které se hlásily na waldorfské lyceum, už psala povídky, romány či básnické sbírky. Další děti byly umělecky nadané, například jedna dívka už na základní škole zpívala v Národním divadle. Nebo měly jiné koníčky a bylo vidět, že je to baví dělat naplno.
Důležité je třeba i to, že děti jsou ochotné být ve škole, která je všeobecně vzdělávací a je v ní o třetinu více předmětů než na jiné státní škole. Děti zkrátka musí mít silnou vnitřní motivaci. Vícekrát se nám stalo, že přišel kluk, kterého tam poslali rodiče, vlastní motivace nebyla cítit. Takové děti jsme tehdy nepřijímali.
Každá z těchto škol má navíc svůj profil a je důležité, aby se dítěti líbil, aby s ním bylo kompatibilní. Třeba waldorfské lyceum v Praze má vysoce položenou laťku z hlediska učení, některé alternativní školy jsou více „na pohodu“. Když je dítě ochotné makat na více frontách, je pro něj lyceum ideální volbou.
Sám mám na waldorfském lyceu staršího syna a dělají toho opravdu hodně – tolik, že nemají čas ani na kroužky. Podobně to chodí v Přírodní škole. Můj druhý syn si vybral z hlediska učení klasických předmětů pohodovější školu, umělecké řemeslo ve waldorfském pojetí. Musí dojíždět až do Příbrami, jinde v republice taková škola neexistuje.
Studium na soukromých školách není nejlevnější záležitost. Co, když si rodič nemůže dovolit platit soukromé vzdělávání po celou povinnou školní docházku? Je lepší zaplatit soukromou základní školu, nebo si peníze nechat raději až na střední školu?
Existují základní školy, které se nenazývají alternativní a kterých si na první pohled ani nevšimnete. Jejich výuka je ovšem velmi progresivní a skvěle se chovají k malým dětem. Těch škol, které bychom mohli označit za velmi dobré, je už hodně a často jsou i státní.
Kromě toho existuje v Česku kolem desítky státních waldorfských škol a velké množství montessori státních tříd, kde se neplatí školné, ale jen malý příspěvek na nadstandardní aktivity. Takže pokud rodiče nemají na to, aby dítě udržovali po celou školní docházku v alternativním školství, tak bych asi doporučil si ty peníze nechat až na střední školu, protože tam je výběr mezi státními školami opravdu malý, v mnohých regionech žádný.
Na druhou stranu student střední školy může i celkem daleko dojíždět. Na pražském waldorfském lyceu, kde jsem dříve učil, bylo v jedné třídě šest dětí ze Slovenska. Tam dodnes žádné waldorfské lyceum neexistuje.
Mohou děti přecházet z jednoho alternativního modelu do druhého?
Ano a běžně se to děje, prostupnost je tam opravdu dobrá. I když děti přejdou na tradiční střední školu, tak se jim většinou daří dobře. Mnohdy se dostávají i na elitní školy klasického typu. Dříve bylo alternativních středních škol málo, takže dětem vlastně ani nic jiného nezbývalo.
Je to pro děti velký šok, když přejdou ze soukromé školy na státní?
Problémem většinou není učivo, ale spíše emoční šok, který po přestupu do klasického školství mnohdy zažívají. To, jak se s nimi zachází, že se k nim často chovají jako k nesvéprávným jedincům. Často jsem slyšel, jak o tom vyprávějí absolventi alternativních základních škol.
V čem absolventi vynikají?
Zkušeností s absolventy alternativních středních škol je zatím málo. Dlouhodobé zkušenosti máme jen u Přírodní školy a u waldorfských lyceí, existujících přes patnáct let. Zkušenost s přijímáním na vysoké školy je relativně průměrná. Absolventi nejsou nijak výrazně horší než ti z klasických gymnázií, ale nejsou ani nijak výrazně lepší.
Největší výhodou alternativních škol je ale to, že dokážou dostat k maturitě nebo dovést k dobrým výsledků i děti, které by v normálním systému tak daleko nedošly, protože by klasický gympl prostě nezvládly. Jejich osobnost je s klasickým systémem učení prostě nekompatibilní.
Alternativní střední školy rozvíjejí celou osobnost dítěte. Dnes se tomu říká „klíčové kompetence pro budoucnost“ – jde o sociální a osobnostní kompetence, schopnost spolupracovat, empatii, týmovou spolupráci, schopnost poznat sám sebe, sám sebe překonat nebo třeba i rozvoj pracovně-metodických kompetencí, tedy schopnosti naplánovat si práci a zorganizovat ji.
Děti na alternativních středních školách dostávají hodně samostatných úkolů nebo si je samy vymýšlejí, zatímco na klasickém gymplu je více vedou učitelé. I na klasických gymplech se dnes objeví projektová výuka, ale zatím je toho spíše poskrovnu.
Jak rodič pozná, že jeho dítě není nebo by nemuselo být kompatibilní s klasickým systémem?
Dítě škola nebaví a chodí do ní v lepším případě jen kvůli kamarádům. V horším se necítí dobře ani sociálně, bývá terčem posměchu spolužáků nebo nedejbože učitelů. To by se v dobře vedené škole mělo dít jen ojediněle a škola by tyto věci měla aktivně a efektivně řešit.
Který z alternativních směrů je nejlepší?
To se nedá říct. V určitém smyslu ten waldorfský, protože je v teoretické rovině nejpropracovanější do nejmenších detailů. To nemá žádný z jiných systémů. Vše je ale o lidech. Důležité je, aby se v dané škole našli učitelé a učitelky kompatibilní se zvoleným modelem. Viděl jsem naprosto skvělé montessori i waldorfské školy – a viděl jsem i opak, kdy to byl naprostý průšvih.
Co si nejvíc chválí v alternativním systému samotné děti?
Nejčastěji skvělý přístup učitelů. Jsou vděčné za to, že i když jim třeba něco nešlo, tak je za to nikdo nesoudil. Mladí lidé na středních školách jsou rádi, že je učitelé vnímají jako osobnosti, že jim rozumí, že se o ně zajímají.
Druhá věc je pak to obrovské množství skvělých podnětů, ke kterým by se děti v klasické škole nikdy nedostaly. Rády vzpomínají na zážitkové věci: výpravy, expedice, umělecké týdny nebo třeba zajímavé projekty.
