Nestačilo mu v něm jen hrát, tak si založil vlastní. Když se Martin Šanda ve svých dvaadvaceti letech rozhodl odejít ze státního orchestru a dělat hudbu po svém, málokdo věřil, že uspěje. A přece. Dnes jezdí s týmem sedmdesáti hráčů po celém světě a jeho Bohemian Symphony Orchestra Prague (BSOP) si najímají kapely zvučných jmen.
Pro své koncerty v O2 areně si ho vybral například trojnásobný držitel Grammy Michael Bublé, za sebou má i vystoupení s rockovou legendou Deep Purple. V současné době chystá sérii koncertů ve Vietnamu a nově se pouští také do podnikání v Londýně. „Snažím se vždy odlišit od ostatních, aby nešlo jen o holý koncert, ale diváci k tomu měli i něco navíc,“ říká zakladatel, šéfdirigent, ale také manažer BSOP Martin Šanda, proč v roce 2002 orchestr vznikl.
Řekněte, dá se provozováním orchestru uživit? Jaký je váš roční obrat?
Obratově jsme na desítkách milionů korun. Samozřejmě čisté zisky jsou někde jinde. Většinu peněz musíte investovat zpátky, ať už je to reklama, nebo PR, bez toho to nejde. Musíte stále udržovat brand značky. Velké výdaje jsou za vybavení. Snažím se mít alespoň základ svůj, třeba světla a zvuk, protože jejich zapůjčení stojí opravdu dost peněz.
Hrál jste od dětství na housle, byl jste členem orchestru Muzikál a opereta Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jste později přijal i roli manažera. Proč jste to opustil?
Protože jsem přišel na to, že je člověk hodně svázaný a nemůže dělat to, co by rád, i když by to přineslo zisk. A v tu chvíli jsem si řekl, že to nemám zapotřebí, a šel jsem si po svém. Jednoduše řečeno, nebyl jsem svým pánem, což mi nevyhovovalo.
Jenže jste byl poměrně mladý, bez nějakých výrazných podnikatelských zkušeností. Navíc jste hodlal jít do uměleckého oboru. Jaké ty začátky byly?
Samozřejmě těžké, složité, kruté. Začínal jsem se čtyřiceti skládacími stojánky a postupně jsem firmu budoval. Ze živnosti jsem přecházel na společnost s ručením omezeným a víceméně většinu toho, co jsem vydělal, jsem musel investovat zpátky, dokupovat vlastní nástroje, vybavení. Ale tak je to u každé firmy – když nebudete investovat, neporostete dál.
Nějaký kapitál jste ale mít musel. Pro představu, kolik tehdy stálo rozjet vlastní orchestr?
Začínal jsem trochu v menším, takže to byly řádově desítky, stovky tisíc. Byly to vlastní peníze nebo pomohla rodina. Ideální bylo, když si nás jako orchestr najala produkce, kde mi odpadly náklady za pronájem sálu.
Jedna věc je založit si orchestr, druhá najít do něj hráče. Věděl jste, kde hledat?
Se spoustou hráčů jsem se znal, potkávali jsme se na vystoupeních a v dalších orchestrech. Věřili mi, což je pro mě asi nejdůležitější. Na důvěře stavím dodnes. Nejsou to mí zaměstnanci, vycházím z autorského zákona, což je takový západní model. Je to podobné jako v Itálii nebo v Americe. Umělci jsou najímáni buď jen na představení, nebo mají termínované smlouvy na sezonu. To vám dá možnost si vybírat, mít opravdu jen ty top.
Pokud je někdo problematický, poděkuju mu a rozloučíme se. A i díky tomu si dokážu udržet kvalitu. Jak jsem říkal, žádné odbory ani politika, to ke kultuře nepatří. Takže už od začátku jsem se snažil vybírat jak muzikantsky, tak lidsky. Není nic horšího, než když jedete na měsíční turné do zahraničí na druhý konec světa, máte tam osmdesát lidí a jednoho prudiče, který to dokáže zkazit úplně všem.
Vzpomenete si na úplně první koncert, který jste s vaším orchestrem odehráli?
Bylo to v Plzni a byl to operetní koncert. Už tehdy jsem se to snažil dělat trochu jinak než všichni ostatní. Chtěl jsem, aby to pro lidi byl nejen zážitek hudební, ale i vizuální. A u toho jsem zůstal dodneška, snažím se tím trochu odlišit od těch ostatních, aby to bylo pro diváky zajímavé. Aby nešlo jen o holý koncert, ale měli k tomu i něco navíc.
Foto se souhlasem BSOP
Koncert BSOP Rock in Symphony
A co to je, to navíc? Co jim přidáte?
Třeba když máme koncert Carminy Burany v Obecním domě, tak k tomu děláme světelnou show. To znamená, že na pódiu je 170 lidí, což je obrovský orchestr, smíšený sbor, dětský sbor a sólisté. A náš partner k tomu udělal úplně parádní světelnou choreografii, která ladila do hudby, což pak na diváky působí ještě více. Na konec listopadu děláme v Rudolfinu sérii koncertů Masters of Classics. A k tomu děláme speciální projekci.
Nebo máme projekt Ennia Morriconeho, kde využíváme trojrozměrné technologie, kdy se vlastně najednou nad orchestrem objeví hologram a promítá se 3D projekce. Snažím se jít s dobou, být trochu dál. A výhodou je, že na to, co jsem plánoval před deseti lety, kdy nám technika zabrala dvacet až třicet kamionů, nám dnes stačí jedna dodávka.
Kromě toho, že vedete orchestr, jste jeho dirigentem, manažerem, tak si vše zařizujete i produkčně. Platí to tak u všech koncertů?
Ne, někdy jsme najatí jako orchestr cizí produkcí. To se děje hlavně v případě různých kapel a interpretů. Už mám vybudované jméno a produkce mě znají, vědí, že dostanou minimálně stoprocentní kvalitu. Myslím dopředu na to, co se může všechno stát. Dokážeme řešit jakékoli problémy opravdu za chůze. A dokonce jedna německá produkce nám řekla, že my Češi jsme strašně moc flexibilní, dokážeme operativně všechno řešit za jízdy a víceméně nic není problém. Že si dokážeme se vším poradit.
Kolik máte v orchestru členů?
Už je to sto dvacet stálých členů orchestru a sbor Bohemian Choir Prague má sedmdesát členů. Ale jsou projekty, kde děláme s menším obsazením. Třeba při komorních koncertech v kostele nás je jen dvanáct nebo na různých firemních akcích se to upravuje podle velikosti sálu či požadavků na repertoár. V tom jsme flexibilní.
A já funguju i jako aranžér, takže pokud mají zájem, napíšu jim hudební aranžmá na klíč. To jsem teď dělal pro slovenskou hudební skupinu Elán, kdy jsem spolupracoval s klávesákem Elánu Ľubomírem Horňákem. Ale třeba vyloženě na moje projekty, jako jsou Rock in Symphony, Pop in Symphony, Morricone, jsou aranžmá má vlastní.
To jsme se trochu dotkli i tématu, kdy si vás ke spolupráci vybrala řada významných kapel. Tak se pochlubte, s kým jste vystupovali?
Kapely si nás najímají buď na jeden koncert tady v Česku, nebo s nimi jedeme celé evropské turné. Na začátku to byly například koncerty s lídry kapel Nazareth, Europe nebo Survivor, která se proslavila soundtracky z filmu Rocky. Dále s Alicem Cooperem, Bonnie Tyler, Kim Wilde, hráli jsme i s Giannou Nannini v Arena di Verona, absolvovali jsme dvě turné s Vanessou Mae. V Itálii to bylo turné s jejich obrovskou popovou hvězdou Maxem Gazzém, což byly úžasné koncerty, mimo jiné například v římské opeře, v Neapoli, Miláně, ve Florencii a na dalších místech. Natočili jsme s ním i album.
Momentálně je to velice úspěšná spolupráce s pop-operním triem Il Volo. Co mě potěšilo nejvíc, bylo, když mě oslovila přímo produkce Michaela Bublého, kdy si nás vybrali pro pražský koncert v O2 areně. Tím, že jsme s těmi lidmi trávili tři týdny, měsíc, byly tam i osobní vztahy.
Když teď dělám koncert v O2 Universu a beru si tam členy legendární britské rockové kapely Uriah Heep, už je to na osobní bázi. Když tady měli koncert loni, udělali nám krásnou videopozvánku, jsou nadšení a těší se, že s námi mohou spolupracovat.
Foto se souhlasem BSOP
Martin Šanda
A jsou i nějaké kapely, které ani nekoncertují tady v Česku, ale řeknou vám, ať je doprovázíte na turné?
Ano. Je pravda, že spousta toho, co jde v zahraničí, v Česku nefunguje. Jezdili jsme Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francii, Itálii, Španělsko, ale do Česka to nezavítalo, protože my jsme hrozně specifický národ. Když to řeknu upřímně, jsme národ hospodských bigbíťáků typu Kabátu.
A s ním jste nikdy nehrál?
Ne. A asi bych ani nechtěl.
Odmítl jste někdy nějakou kapelu?
Ano, a třeba i proto, že mi nesedla nejen umělecky, ale ani lidsky.
Jak máte orchestr složený? Máte v něm větší podíl žen, nebo naopak mužů, věkově spíš mladších?
Je to různé. Samozřejmě já si můžu dovolit vyhovět v okamžiku, kdy mě osloví produkce, že chtějí mít v orchestru mladší dámy. To byl třeba případ Michaela Bublého, který požadoval jen samé ženy. On si vezl svůj band, ale smyčce chtěl po nás. A já to na jednu stranu chápu, vizuál dělá skutečně hodně.
Jste nejen houslista, ale také dirigent. Najímají si vás i pro tuto schopnost?
Ne vždy. Občas přijde od produkce požadavek jenom na orchestr s tím, že dirigenta má svého. Ale v poslední době už většinou i diriguji. Pro zákazníka je to jednodušší, protože ví, že vše připravíme přesně tak, jak má být. A pro promotéra je to úspora peněz. Protože pronájmy těch hal jsou drahé. Například pražská O2 arena je někde okolo tří milionů za každý započatý den, což jsou velké peníze na to, aby se orchestr sehrával a zkoušel hodiny navíc.
Jak je obtížné se na hudebním trhu uživit?
V Praze to jde, v malých městech už tolik ne. Ale já už hledám možnosti i za hranicemi. Z toho důvodu mám nově založenou firmu v Londýně. Už 9. ledna příštího roku tam začínáme turné ve vlastní produkci.
Britové jsou prostě víc ochotní za kulturu zaplatit.
Jak vás napadla právě Británie? Já myslela, že po brexitu není cizincům v podnikání příliš nakloněna.
To už začíná být spíš výhoda, že je to mimo Evropskou unii. Co se týká kultury, úroveň je tam trošku lepší. Lidé chodí víc na koncerty, velké festivaly bývají vyprodané během pár hodin.
Čím to je? Vyšší životní úrovní, nebo se v Británii chtějí lidé víc bavit?
Spíš se tam chtějí bavit a prostě jsou ochotní za kulturu zaplatit.
A vy si tam budete najímat místní hudebníky, nebo si tam vozit své?
Naše, což je pro české muzikanty šance, aby se tam podívali a vydělali si peníze.
A vaše první představení bude jaké?
Pořádáme ho sami, začínáme filmovou hudbou. Soundtracky stále fungují, ale musíte se držet toho, co je aktuální. Když šel do kin film Top Gun 2, čtrnáct dní před premiérou jsme hráli soundtrack z jedničky. A mělo to neuvěřitelný ohlas.
Filmová hudba tedy táhne?
V prosinci děláme v Kongresovém centru Lásku nebeskou, což sice není úplně nový film, ale stále funguje. A dělali jsme pár měsíců po premiéře přímo pro filmové studio Warner Bros. nového Batmana, kdy jsme s tím vyjeli do Švýcarska, Německa a Francie.
Cestujete hodně?
Ano. Před lety nás zastavil akorát covid. To bylo hodně špatné, protože rozdíl mezi námi a státním orchestrem byl ten, že státní dostal od státu dotace a všichni mohli sedět za sto procent doma, ale my neměli dlouho nic, než přišly vůbec nějaké kompenzace. A taky jsme seděli doma.
Abychom něco vydělali, s kolegou, který měl eventovou agenturu, jsme přemýšleli, co dál. Zůstali nám bezprizorní muzikanti, kteří byli na volné noze a nebyli zaměstnanci. Tak jsme rozjeli online shop typu Košíku, Rohlíku a šli jsme do potravinářského segmentu. Jmenoval se Přivezemenákup.cz a musím říci, že to fungovalo docela dobře. Ale platformu už jsme prodali.
Vietnamci přijdou na koncert deset minut po začátku, natočí si video, budou nadšení, spokojení, ale za čtvrt hodiny odcházejí.
Dnes máte tedy firmy dvě. Českou a londýnskou?
A ještě třetí, ve Vietnamu, v Hanoji.
Ve Vietnamu mají zájem o český orchestr?
Je to velmi specifický trh. Mám kamaráda Vietnamce, který má na Univerzitě Karlově vystudovaná práva a doktorát z politologie a zprostředkovává obchody a zakázky mezi českými a vietnamskými firmami. A tak jsme se spolu domluvili a rozjeli společnost v Hanoji. Získali jsme pracovní povolení na pět let. A teď tedy můžeme koncerty pořádat i tam.
Máme i záštitu českého velvyslance Hynka Kmoníčka, který nám vysvětlil, že Vietnamci jsou národem Instagramu a youtuberů. Oni přijdou, koncert si užijí, ale stačí jim maximálně hodina. Přijdou deset minut po začátku, natočí si video, budou nadšení, spokojení, ale za čtvrt hodiny odcházejí. A nelze si to brát osobně, protože takoví prostě jsou.
A jakou hudbu chtějí?
Není tam zase až takový zájem o evropskou klasiku, takže zase musíme vymyslet specifický program. Filmové melodie, pop, rockové melodie, to si dokážou užít. Na druhou stranu vietnamské produkce nemají problém dotáhnout do Vietnamu světová jména typu Lady Gaga. U nich jde o statisícové návštěvnosti. I to pak může být určitá šance pro nás, že si nás manažeři slavných kapel najmou.
Dáváte přednost zahraničním kapelám?
Ano. Ne že bych měl něco proti českým muzikantům, ale problém je ten, že si často nevidí na špičku nosu a na umělce si jen hrají. A když to srovnám s lidmi, kteří jsou opravdu známí po celém světě, ti se chovají normálně. Mám tu zkušenost, že z osmdesáti procent se spolupráce s českými rádoby hvězdami opravdu neobešla bez problémů. Konkrétně ale nikoho jmenovat nechci.
Kolik máte koncertů ročně?
Před covidem to bylo přes tři sta, kdy jsme měli i tři denně, v jiných částech světa, kdy jsem musel rozdělit orchestr na tři skupiny. Pamatuji si, že například v roce 2017 odjíždělo v jeden den v pět ráno čtyřicet muzikantů na turné do Německa, dalších asi šedesát hráčů jelo do Itálie a zbytek musel obstarávat pražské koncerty. Já jsem lítal mezi tím, týden jsem skoro nespal.
A stále jste na všechno sám?
Momentálně jsme na to dva v Česku, v Anglii a ve Vietnamu mám odpovědné manažery. On se mnou málokdo vydrží, co se týče produkce. Jak říkám, sto procent je pro mě málo. Pro mě je celá firma jako moje další dítě, které jsem vypiplal od začátku. Ale už do chodu začínám zapojovat rodinu, staršího syna, kterému bylo osmnáct. Jezdí jako technik, aby viděl, jak ta produkce funguje od začátku do konce, co to obnáší. Že to není jen postavit se na pódium a odehrát koncert, ale jsou to dny, týdny příprav. Nebo když píšu aranžmá, tak stovky, tisíce hodin. To byl případ koncertu s Elánem, kdy jsem skoro nespal.
Vidíte, zrovna s Jožo Rážem si tu spolupráci nedokážu moc představit. Zdá se mi jako nevypočitatelný člověk.
Mě oslovil loni v listopadu přímo jejich promotér, který s nimi už dlouho spolupracuje. Že by rád jeden koncert uspořádal s orchestrem. Problém byl ten, že Jožo se tomu pětapadesát let bránil. Zesnulý Vašo Patejdl to naopak hrozně moc chtěl, ale nikdy se to nepovedlo. Udělal jsem dvě vzorové aranže a čekali jsme, že to Ráže buď přesvědčí, nebo to zamítne. Dva dny se nic nedělo a třetí den přišla SMS, že teda ano.
Ten koncert proběhl minulý týden v Bratislavě. Odměnou pak pro mě bylo, když nás Jožo Ráž pochválil, a ještě víc dojatý jsem byl, když mě vyhledal syn Vašo Patejdla a děkoval mi za to, že jsem pomohl splnit sen jeho tatínka.
