Islandská zpěvačka, textařka a hudební skladatelka Björk je bez debat žijící legendou. Její poslední desky včetně té nejnovější jsou ve své autorské vizi nekompromisní a jednoznačně ukazují, že Björk dávno nenahrává hudbu pro své posluchače ani kritiky, ale sama pro sebe.
A přitom jsou to díky jejímu ojedinělému talentu a nekonečné invenci alba, která pořád oslovují širší veřejnost i nadšené recenzenty. Téměř se zdá, že ať už by se Björk rozhodla vydat jakoukoli cestou, fanoušci jí budou tleskat.
Možná i proto, jak citlivá a často až konfesní její hudba je. Posluchač má při pozorném naslouchání jejích textů pocit, jako by zpěvačku skutečně znal. Obzvlášť po albu Vulnicura z roku 2015, na kterém se se vší upřímností vyrovnávala s náročným rozvodem s výtvarníkem Matthewem Barneym.
Tuto událost pak sama Björk označila za nejbolestivější věc, kterou kdy zažila. Vulnicura ale rozhodně není typickým rozchodovým albem. Není jen uzavřená do sebe, ale naopak velkolepá, plná smyčcových aranží a dynamických elektronických kompozic složených z velké části kultovní jihoamerickou producentkou Arca.
Tato grandióznost je ale lyricky podložená hlubokým smutkem po ztraceném partnerství i jakousi nenadálou touhou překopat své vidění světa a začít se k němu vztahovat jako individuum.
V tom samém roce měla Björk také velkou retrospektivní výstavu v newyorském muzeu moderního umění MoMA, která byla definitivním stvrzením jejího kultovního statutu nejen jako hudebnice, ale celkově jako velké umělkyně, která je držitelkou ocenění za nejlepší herecký výkon na festivalu v Cannes za její donedávna jedinou roli ve snímku Tanec v temnotách skandinávského režiséra Larse Von Triera.
V roce 2017 přišla deska Utopia, která už podle názvu nesla po rozvodovém albu mnohem pozitivnější vyznění. Naděje tu fungovala i jako politický nástroj, skrz který bojovat s aktuální nepříznivou situací.
Björk tu tehdy reflektovala i zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států a v nedávném rozhovoru pro server Pitchfork vzpomíná, že když bývalý prezident rezignoval na Pařížskou dohodu o změně klimatu, která USA zavazovala k udržitelnějšímu přístupu k environmentálním otázkám, poprvé a naposledy u televizních zpráv plakala.
Ostatně Björk je známá také pro svůj aktivismus a štědrost k charitám a nadacím zaměřeným na ekologii. Environmentální vyznění má i její nejnovější album Fossora, které přichází po pětileté pauze.
Sama autorka o životě ráda přemýšlí cyklicky a říká, že je pro ni nejjednodušší realitu rozdělovat na tříletá období, nejspíš související s tím, jak dlouho jí trvá vytvořit nové umělecké dílo, ať už se jedná o celou desku, knihu, film, nebo třeba divadelní hru.
Pro šestapadesátiletou interpretku je pak Fossora desátým studiovým albem, který ve své sólové kariéře vydala. Jak již bylo zmíněno, o svých uměleckých kvalitách už nemá koho přesvědčovat, ale přesto tu znovu překvapuje.
Album uvádí na první poslech výrazně noisovou skladbou Atopos, která promlouvá o neschopnosti naší společnosti se vzájemně reálně domluvit. Rezonující klarinety se tu mísí s třeskutými perkusemi a na moment se zjevující hypnotickou elektronikou. A vrcholí do kakofonního chaosu z pozadí rytmicky diktovaného do zvuku, který se zdá systematicky promyšlený, ale uchu rozhodně zpočátku nelahodí.
Je to drsný úvod – jako vhození do vody pro neplavce, ale nastavuje perfektně atmosféru alba, které je sice výzvou, ale při opakovaném poslechu se stává jedním z největších hudebních zážitků tohoto roku.
Kompozice připomínají současnou klasickou hudbu s jejími střídavými momenty krásy a jistou konceptuální neuchopitelností, která se tu mísí do až industriálního hluku. Björk v úvodní písni citlivě promlouvá o potřebě pospolitosti a o zdánlivě nepřeklenutelných překážkách, které si v komunikaci ale stavíme my lidé sami. Hledáme podle ní pouze výmluvy, proč si nerozumět.
Ostatně hodně se na albu odkazuje na houby a jejich systém propletených kořenů tvořících jakousi nepřetrhnutelnou symbiózu, která je skrytá v podzemí, ale spojuje je i v realitě světa nahoře.
Hudebnice ke svým naléhavým vokálům nicméně přidává velmi komplikované skladební postupy, které jsou sice nádherné, ale pro mnoho posluchačů rozhodně ne okamžitě přístupné. Mezi nástroji se tu vyskytne trombon, tympány, klarinet, flétny, ale i robotické taneční bicí. Zážitek pak připomíná něco mezi návštěvou filharmonie a techno klubu.
Sváteční oblek si posluchač strhává a opakovaně nasazuje v průběhu celé téměř hodinové stopáže desky, která pulzuje plynule mezi dvěma póly oslavy nového začátku a destrukce starých pořádků a nezahojených ran.
V mnoha ohledech je pak Fossora album jakéhosi znovuzrození. Nejen kvůli pandemii se Björk vrátila zpátky na Island. Pro světoběžnici, která v devadesátých letech objevovala elektronickou hudební scénu Anglie a velkou část dospělosti prožila ve Spojených státech, je to jakýsi návrat domů, který ale není nijak sentimentální.
Björk s až didaktickou přesností spíš ohledává kořeny, ať už ty přírodní v půdě pod našima nohama, nebo ty rodinné. A nachází skutečné paralely mezi divokou přírodou a jejím fungováním a našimi mezilidskými vztahy.
Vidí naději v určité představě rodinného soužití a matriarchátu, v němž si s laskavostí a pečlivostí předáváme mezigeneračně citlivé rady, jak v dost možná končícím světě fungovat. Není náhodou, že na desce zpívá její syn i dcera a celá je z velké části věnována její zemřelé matce, jejíž ztrátu před čtyřmi lety oplakávala.
Nejvýrazněji je to slyšet na dvou krásných, ale srdcervoucích skladbách. Sorrowful Soil je hudebně minimalistická kompozice, která nepotřebuje žádné nástroje ke své síle. Je to pouze Björk, její zpěv a mohutný ženský chorál, který její slova podporuje.
Vyznívá to až šamansky, jako jakýsi návrat k původním totemovým náboženstvím, ale nevyžaduje to k plnému docenění les. Naopak při poslechu za chůze dynamickým velkoměstem hudba dostává nový ráz, který sice zdůrazňuje sílu kořenů a přírody, ale i v obklopení aut, davů a silnic je to zážitek, jenž nám možná připomene, že všichni lidé spěchající kolem jsou nám v něčem podobní.
Je to také kontemplace nad rodičovstvím a smrtí vlastní matky, ale i nadějeplné zvolání o tom, že vzájemné vztahy jsou to jediné, co doopravdy máme. „Udělala jsi nejvíc, co jsi mohla,“ opakuje na konci Björk. Nejspíš to říká jako smíření své mámě, ale i jako dvojnásobná matka utěšuje svoji dceru. Nekonečné a nereálné požadavky z jedné generace na druhou tu nechává stranou a zdůrazňuje hlavně přijmutí jako takové.
Ve více explicitní sedmiminutové písni Ancestress, kde se metaforicky vyjadřuje i k nepříjemným vzpomínkám na sledování umírání vlastní matky, přechází od reminiscencí na vlastní dětství až po kolektivní přemýšlení o tom, co vůbec znamená být následovníkem v lidském rodu, ale i následovníkem jako zvířecí druh na planetě Zemi.
„Moje lebka je katedrála, kde se tato svatba odehrává,“ zpívá v úvodu. Aby v dalším verši dodala: „Její dřív divoká rebelie odchází a já jsem držitelkou její naděje / Dávám si pozor, aby tady naděje zůstávala.“ Její matkou ostatně byla enviromentální aktivistka Hildur Rúna Hauksdóttir, a tak odcházející divoká rebelie má v jejím textu ještě palčivější význam. Orchestrální se tu potkává s minimalistickým, stejně jako profánní se sakrálním.
Tyto dvě skladby Björk ztvárnila s režisérem Andrew Huangem a svým dlouholetým spolupracovníkem a maskérem Jamesem Merrym do filmu, na jehož uvedení umělkyně zatím trpělivě čeká, až bude připravená dát tak citlivou práci do rukou veřejnosti.
Leckdo by mohl namítnout, že po tak tragické osobní události dělá zpěvačka ze svého zármutku senzaci. Ale jednak je její hudba tak citlivá a pochopitelná napříč celým světem, že její umělecké ztvárnění zármutku může pomoct komukoli, kdo si jím prochází. Ale hlavně sama Björk dojemně říká, že toto album a nadcházející film mají vytvořit kolem vzpomínek na její mámu „ochrannou bublinu“ před konečností života. Zanechat ji mezi námi pomocí skladeb, které jsou o ní.
Tematika hub nakonec pro pochopení hudebního zážitku není tak důležitá, jak se může z promo materiálů zdát, ale nese nad deskou a jejím vyzněním určitou básnickou moc. Když se rozkládají zvířecí těla a jejich živiny vcházejí do půdy, houby z této smrti vytvářejí nový život. A také jsou schopny ukládat oxid uhličitý, tedy omezovat globální oteplování, které by vedlo ke konci světa, jakého se Björk obává. Také jsou často prvním živým organismem, který vyroste po nukleárním výbuchu.
Pro zpěvačku tak toto „houbové album“ není jen lamentem nad současností a apelem na pospolitost lidí, ale také po dlouhém období zármutku nadějí na to, že z tragédie může opět vzejít něco nádherného. A ze smutku zase jednou vzejde štěstí v záhadné cykličnosti života.
Všechno to říká formou odvážného, sic na poslech ne úplně lehkého, ale jako celek konzistentního alba, které je nejenže jedním z nejlepších v její diskografii, ale jedním z vůbec nejsilnějších za uplynulý rok.
