Ceny plynu a elektřiny v posledních týdnech překonaly desetiletá maxima a nic nenasvědčuje tomu, že by měly v dohledné době zase výrazně klesnout. Pro běžné lidi to značí nejistou zimu a postupně zdražení výdajů na chod domácnosti. Pro řadu českých průmyslníků to ale znamená malou katastrofu.
Současná cena silové elektřiny na spotovém trhu energetické burzy se pohybuje okolo 130 eur za megawatthodinu. Ještě před rokem se přitom obchodovala za 45 eur.
Tohle bezprecedentní zdražení se rovná extrémní zvýšení nákladů pro průmysl a výrobní firmy – někde omezuje výrobu, jinde požírá marže a maže letošní zisky.
„Odhadujeme, že za elektřinu zaplatíme proti běžným rokům o čtvrt miliardy navíc,“ popsal Forbesu majitel královédvorské Juty Jiří Hlavatý. Továrna na technické textilie do zemědělství a stavebnictví má podle Hlavatého ve výrobě extrémně vysokou spotřebu elektřiny.
„V době, kdy zároveň platíme dvojnásobek i za vstupní suroviny, proto mohou být některé naše výrobky neprodejné,“ dodává Hlavatý. Naráží na to, že skok v cenách energií přišel v době, kdy je výrobní průmysl pod tlakem pandemií přerušených dodavatelských řetězců, které přinesly nedostatek materiálů na trhu a zdražení těch, které ještě dostupné jsou.
Evropský i český průmysl, který je už tak pod tlakem, se tak ocitá ve svěráku z další strany. A zatímco některým firmám to komplikuje hospodaření a hrozí jim propad do ztráty, v jiných energeticky náročných provozech to ohrožuje výrobu samotnou.
Třeba dva podniky z impéria Andreje Babiše už musely provoz pozastavit – napřed německá chemička SKW Piesteritz snížila výrobu dusíkatých hnojiv o dvacet procent, protože při současných cenách plynu je pro ni výroba nerentabilní. Nyní slovenské Duslo, významný evropský výrobce močoviny, omezuje výrobu na technické minimum. A nevylučuje, že ji zcela zastaví, pokud se ceny plynu nevrátí do normálu.
„Vyšší cena energie může pro energeticky náročná průmyslová odvětví v Česku znamenat navýšení nákladů o několik miliard korun ročně,“ varuje Bohuslav Čížek, ředitel sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy. „Omezuje to zdroje podniků, které by mohly investovat do dalšího rozvoje a nových technologií,“ dodává.
Záleží samozřejmě také na tom, jakým způsobem mají podniky nasmlouvané dodávky energií. I pro firmy, které zatím nakupují energii za nižší ceny nebo mají provozy méně náročné na spotřebu elektřiny a plynu, se však situace přiostřuje.
„My letos ještě máme ceny fixované, takže napřímo nás růst cen energií zatím neovlivňuje. Významně větší problém je ale u našich dodavatelů skla a hliníku, kteří mají energeticky náročný výrobní proces,“ popisuje Jan Musil, který vede rodinnou firmu Liko-s, jednoho z největších evropských výrobců příček do interiérů.
Ceny dodavatelů Liko-su tak teď v podstatě každý týden rostou v řádu až desítek procent, a to se podle Musila výrazně podepisuje i na ziskovosti firmy. „Smlouvy se zákazníky máme uzavřené na měsíce dopředu a většinou tak už nejde navýšit ceny a promítnout do nich vyšší náklady,“ vysvětluje.
Také Ladislav Brázdil, vlastník loštických strojíren ZLKL, má do konce roku energie zajištěné za nižší ceny. „Dopady ale pocítíme po Novém roce. Nové kontrakty budeme uzavírat teď, kdy je cena na vrcholu a nepředpokládám, že půjde dolů příliš rychle. Takže zejména u plynu počítám i s vícenásobným zdražením,“ dodává.
Ve spojení s růstem cen dalších komodit a neustále se zvyšující inflací to podle Brázdila bude mít zásadní dopady na ziskovost jejich rodinné firmy, jejíž roční obrat přesahuje půl miliardy.
Velký strašák je teprve za rohem
Vrásky na čele tak extrémně drahá elektřina a plyn přinášejí i firmám, které jsou prozatím hájené. „Tak jako řada firem máme i my ceny hlavních energií nasmlouvány v několikaletých kontraktech,“ říká Robert Chrt, ředitel pro strategii a business development Budějovického Budvaru. Zrovna pivovary patří mezi energeticky náročné provozy.
„Ale třeba pohonné hmoty se flexibilně pohybují dle vývoje komoditních trhů a v podstatě nemáme jinou šanci než jejich ceny akceptovat,“ dodává Chrt. To se pochopitelně podepisuje na cenách dopravy a znovu to ukrajuje z marží českých firem. A to se přitom další velký strašák teprve schovává za rohem.
Stačí se vrátit o pár odstavců výše, kde jsme popisovali, jak kvůli drastickému zdražení plynu odstavila výrobu Babišova fabrika na močovinu Duslo Šaľa. Ta je největším evropským výrobcem AdBlue, aditiva, které se přidává do výfukových systémů aut, protože snižuje emise. Bez AdBlue nejezdí moderní diesely a nedostatek téhle kapaliny by bez nadsázky zastavil nákladní i autobusovou dopravu.
Kvůli drahému plynu už velkoobchodní ceny AdBlue v minulém týdnu stouply trojnásobně, horší je, že na trhu hrozí kvůli odstávce Dusla výpadek. AdBlue totiž aktuálně nevyrábí ani polská konkurence slovenské chemičky, která produkci kvůli cenám plynu nedávno zcela přerušila.
Černé scénáře proto teď varují, že drahý plyn by jako lavina skrze kolaps evropské výroby močoviny mohl vést až ke kolapsu evropské kamionové dopravy. Což by fatálně zasáhlo nejen výrobní firmy.
České průmyslové podniky se „ocitly v situaci dokonalé postcovidové bouře“, vysvětluje hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská, a znovu vypočítává jednotlivé morové rány: extrémně vzrostly ceny klíčových surovin, součástek a dílů, stejně tak zaoceánské dopravní náklady, do toho s příchodem nové topné sezony zdražily energetické suroviny i samotné energie.
„Růst cen všude, kam se podíváme, včetně zvyšování mezd vytváří enormní tlak na výrobce a prodejce, kteří velmi těžko mohou kompenzovat mnohonásobné zvyšování nákladů na vrub marží,“ vysvětluje Horská. Tempo růstu cen výrobků jednoduše neodráží zdražování vstupů a česká ekonomika začíná krvácet.
„Zdražování napříč výrobním řetězcem a následně i spotřebitelských cen je tak nevyhnutelné,“ dodává Horská. Zároveň podle ní ale neplatí, že by se růst výrobních nákladů promítl do konečných cen pro nás, spotřebitele, v plném rozsahu. My jsme do velké míry zatím ušetřeni, na úkor podniků.
Vidět je to podle Horské výrazně na vývoji jinde v Evropě a patrné je to i na číslech za Česko. „Ceny na úrovni průmyslových výrobků, které pokračují dál ve výrobním řetězci, rostou v mnohých evropských zemích dvouciferně. V Norsku dokonce rekordním tempem přes padesát procent,“ říká a upřesňuje, že v Česku v září tempo růstu průmyslových výrobků vyskočilo na 9,9 procenta, rekord od března 1993.
Právě příklad Norska podle Horské ukazuje, že se růst výrobních nákladů absolutně nepromítá do cen pro spotřebitele. Inflace spotřebitelských cen totiž sice zrychluje, ale stále se drží v nízkých jednociferných hodnotách. V Norsku aktuálně okolo čtyř procent, přestože výrobci čelí cenám o polovinu vyšším.
Stejný trend je patrný i v Česku. A i když rozdíl mezi inflací spotřebitelských cen a těch výrobních není na rozdíl od Norska v tuzemsku dvouciferný, náš průmysl to bolí i tak. „Valnou část rostoucích nákladů na výrobu musí vstřebat výrobci a prodejci. V krajním případě to může být až za cenu ukončení činnosti – bankrotu,“ doplňuje chmurně Horská.
