Redaktorka Klára Mandausová projela v den, kdy začal platit přísnější lockdown s omezeným pohybem po republice, dva kraje a několik okresů. Cestu mezi východočeským Vamberkem a Prahou-východ podstoupila zcela legálně a podává o ní zprávu.
Když hobit Sam v prvním díle Tolkienovy trilogie Pán prstenů překročil hranici Kraje, zarazil se, že se ocitl nejdál od svého domova. A protože netušil, co ho čeká, docela se těšil.
Já se 1. března vydala cestou, kterou pravidelně jezdím už 30 let, a připadala si jako Sam, ovšem zrcadlově obrácený. Žaludek jsem měla předem stažený, přestože jsem měla „papíry“ v pořádku, a navzdory tomu, že na téhle trase znám každý patník, nevěděla jsem, kdy a za jakých okolností dojedu domů.
Od prvního březnového dne se mezi okresy bez vážného nebo pracovního důvodu nikdo jen tak přesunovat nemůže. Žádné návštěvy kamarádů, dokonce ani příbuzných, žádné výlety. Výjimkou je cesta k lékaři, na úřad, za prací nebo na pomoc blízkému – a to všechno řádně doložené čestným prohlášením nebo jinou pověřovací listinou.
V opačném případě může policejní, vojenská či celní hlídka říct stop a vrátit vás, odkud jste přijeli, nebo vám uložit pokutu až 10 tisíc korun na místě a 20 tisíc ve správním řízení. V pondělí ráno si proto tisknu formulář čestného prohlášení a zaškrtávám důvod, proč se vracím z východních Čech domů až 1. března: doprovod k lékaři.
Směrem na Prahu vyjíždím těsně po obědě, v půl jedné. Jako by nebyl začátek pracovního týdne, v pondělí bývá na silnicích plno, a jak říká můj táta, pro auto není kam šlápnout, jenže teď situace připomíná slabý víkendový provoz.
Čekám, kdy se objeví někdo ve žluté vestě s výmluvným gestem a zdviženou plácačkou. Kostelec nad Orlicí projedu bez problémů, jasně, je to stejný okres jako Vamberk. Jenže já mám na autě SPZ, která začíná písmenem S, už tím trochu dráždím hada bosou nohou.
Dívám se po jiných espézetkách, většina má H, tedy Královéhradecký kraj. Matně si vzpomínám, že když se spíš hrálo na okresy než na kraje, měnil se ten rychnovský někde u Týniště nad Orlicí. Ruku do ohně bych za to nedala, ale začínám tušit hlídku. Za Česticemi nic, ani za Týništěm.
Všímám si, že naprostá většina aut, včetně náklaďáků, jede podle předpisů. Přes ves 50 a tam, kde značka ukazuje na rovné cestě zbrzdit na 70, tak všichni udělají, i když jindy tu sviští stovkou. Vida! To se mi líbí.
Přede mnou jede kamion a docela uhání, dodržuje maximální devadesátku, takže ho nemám potřebu předjet. A konečně je vidím! První hlídka v počtu dvou policistů u čerpací stanice Benzina před Třebechovicemi pod Orebem.
Jenže za velkým autem si mě nevšimli. Možná jsem i trochu zklamaná, bez zastavení jedu dál. V Hradci Králové mě kontrola nemine, říkám si.
Vjíždím do krajského města, pokračuje klid a plynulá jízda. Ha! Obojí končí za nákupním centrem Aupark. Od podjezdu, který je kousek za ním, zastavuji v koloně. Je to tady, zástup aut čekajících na prověrku, zda jsou na cestě oprávněně, jsem přesvědčená.
Asi pět minut stojím nebo se pomalu posouvám. Objeví se značka snižující rychlost, aha, tak to nevypadá na policejní kontrolu. Značku následuje upozornění na práci na silnici a semafor. Takže zase nic. Když se rozsvítí zelená, projíždím v klidu a znovu jedu volně a téměř sama.
Hlídka bude na výjezdu z města, myslím si. Je, ale v protisměru, při sjezdu z dálnice. Právě kontroluje jedno auto. Já jedu po staré cestě, protože jsem si letos ještě nepořídila dálniční známku. Proč taky…
Pokračuju směrem na Chlumec nad Cidlinou a napadne mě odbočit mimo hlavní cestu přes vesnice, abych zjistila, jestli to někdo neobjíždí.
Neobjíždí. Potkám asi dvě osobní auta a dodávku Balíkovny a PPL. Pokračuji bez zastavení Chlumcem nad Cidlinou a blížím se k Lovčicím, za kterými se dělí kraje – končí Královéhradecký, začíná Středočeský. Můj domácí.
Právě Lovčice se konečně stávají mým místem M. Policista zdálky mává, jsem široko daleko jediné auto, není pochyb, že je to na mě. Poslušně stavím, nasazuju respirátor a stahuju okýnko. Velmi mírně a slušně se mě ptá, jestli přejíždím z okresu do okresu. Říkám mu, že dokonce z kraje do kraje, podávám čestné prohlášení a vysvětluju, proč jsem na cestě.
Usmívá se, vidím to i přes nasazenou ochranu obličeje. Chvíli si povídáme o espézetkách, už prý znovu neplatí, že se podle nich dá jednoduše identifikovat místo bydliště. Zjišťuju, že v tom mám binec, pořád se to mění. Hezky poklábosíme, já popřeju dobrou službu, ještě ukážu řidičák, on popřeje šťastnou cestu a jedu dál.
Dál už žádnou kontrolu nepotkám, tedy kromě jedné pár set metrů od mého domu, ale tu už nezajímám vůbec. Slíbila jsem reportáž. O čem já ji vlastně napíšu?
O tom, že jsem byla velmi mile překvapená. Vlídností policisty, ukázněností řidičů, a hlavně tím, jak málo nás na silnici bylo.
S takovouhle znovu cítím naději, že dobré časy jsou když ne na dohled, tak alespoň v dálce tušené. A i to je dnes fajn.
Děkuju všem, kdo dnes nevyjeli.
