skip to main content

Cesty mu přinesly bohatsví. Peníze ale Stingla nezajímaly. Teď ho představí filmový dokument

Etnograf a cestovatel Miloslav Stingl byl důkazem toho, že i v dobách nesvobody dá najít cesta, jak si plnit sny. Nezapletl se s komunistickým režimem, procestoval celý svět za své peníze a ještě na tom dokázal vydělat miliony. Do kin teď míří dokument, který popisuje jeho neobyčejný život.

Milý Ježíšku! Prosim tě naděl mi: tu mapu, jak mají vystavenou proti bráně ve výkladě, pak nějaký hezký ATLAS se všema evropskými státy, ostatními světadíly a ostrovy prosím aby na nich byly vyznačeny všechny dráhy a vodní linii. Pak ještě tři knihy dobrodružné a jednu dějepisnou.

Psal se rok 1935, Miloslavu Stinglovi tehdy bylo pět let a výše uvedený text nadepsal „Pan Ježíšek, NEBE“. Většina dětí v pěti letech sotva čte, natož aby uměly psát. Miloslav Stingl to měl zkrátka jinak. 

„Naučil jsem se číst ve čtyřech letech. A první, co jsem četl, byly mayovky. Odborně asi nebyly to pravé, ale vzbudily ve mně celoživotní zájem o indiány,“ vzpomínal při našem setkání před třemi roky Miloslav Stingl. 

Mimochodem, ten v dopisu zmíněný atlas od Ježíška dostal. A o rok později dostal knihu o Španělsku. „To ve mně vzbudilo zájem o španělštinu, kterou mám ze všech jazyků, které jsem se učil, ze všech nejradši,“ dodal a vzápětí odcitoval francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho: „Všechno, co jsem, jsem ze svého dětství.“

Reklama

Stingl, který ovládl sedmnáct jazyků a dialektů, měl smůlu, že většinu svého života prožil v „šedém“ období komunismu. Přesto si dokázal jít za svým – naučil se jazyky, studoval, cestoval, objevoval nepoznaný svět a ještě o tom dokázal psát knihy. Stihl toho tolik, kolik by většina z nás nezvládla ani za pět životů.

Na svých cestách se Miloslav Stigl setkal s Dalajlámou.

Při svých cestách kromě jiného objevil ruiny mayských měst, vyučoval na univerzitách v USA, rodil eskymácké děti v Arktidě, objevil a popsal neznámý indiánský kmen a zažil blokádu Kuby. “Celkem zvládl čtrnáct cest kolem světa, navštívil 150 zemí, na cestách strávil přes dvacet let,” říká Adam Chroust, autor biografie nazvané Miloslav Stingl a scénárista filmu Stingl – Malý velký Okima.

Ke Kubě se váže i Stinglův největší vědecký úspěch, kdy v roce 1965 zorganizoval výzkumnou expedici, které se podařilo objevit, zmapovat a popsat neznámý indiánský kmen Yateras. S indiány, ale už těmi na území USA ho váže i jeho jméno Okima, které dostal od kmene Kikapú, s nímž navázal přátelství v Oklahomě v roce 1968.

Když v roce 1971 zemřel kmenový náčelník, padlo rozhodnutí bílému příteli z Evropy udělit jako výraz hlubokého respektu uvolněnou náčelnickou čelenku. Tenhle indiánský plán vzbudil v tehdejším československém politickém aparátu velké pozdvižení. Schvalovat se muselo na ministerstvu zahraničních věcí.

Úředníci se Stingla nejprve telefonicky ptali, jestli má o to, aby se stal indiánským náčelníkem vůbec zájem. Ten jim raději obezřetně odpověděl. “Soudruzi, a co vy byste tomu řekli?” Místo odpovědi následovala informace, že mu za hodinu zavolají. Následný telefonát z ministerstva přinesl odpověď, že ministerstvo by bylo rádo, aby aby Stingl náčelníkem byl. 

Když se pak Stingl ještě odvážil zeptat, co je k tomu vede, asi vteřinu prý bylo ticho, načež se ve sluchátku ozvalo rázné: “Protože to jsou naši rudí bratři”. Výsledek byl ten, že v květnu 1971 Stingl v Břevnovském klášteře obdržel náčelnickou čelenku z krocaních per a černých žíní z mustangů, indiánské šperky v náčelnickém řetězu a svitek bizoní kůže s vypáleným indiánským jménem Okima, tedy Ten, který vede.

Stingl nebyl filmař, byl to vědec, spisovatel. Místo kvalitních cestovatelských filmů tak vznikaly především knihy. Spousty knih. Ty vyšly v 35 jazycích a v nákladu převyšujícím 17 milionů výtisků. Nikdo před ním ani po něm nic podobného na cestovatelském a spisovatelském poli nedokázal.

Reklama

Za tak velkým počtem knih stála jednak obrovská Stinglova pracovitost a vědecký zápal, ale i motivace v podobě peněz. Na cesty si totiž musel vydělat sám, podpora státu neexistovala. Například v roce 1973 letěl objevovat Tichomoří, přičemž letenka stála 59 tisíc československých korun. Průměrný plat v tom roce Československu byl 2164 korun…

Psaním vydělával obrovské peníze. Řádově mohlo jít o miliony československých korun.

Velká část knih se sice prodala ve východním bloku, kde to s výdělkem a právy bylo všelijaké, ale Stinglovy knihy se dobře prodávaly i na západě. A z toho už zajímavé příjmy plynuly. “Psaním vydělával obrovské peníze. Řádově mohlo jít o miliony československých korun. Měl dohodu, že třicet procent příjmů, v zahraniční měně, odevzdá státu, zbytek se může nechat,” říká Adam Chroust.

Právě Adam Chroust jako vysokoškolský student v roce 2014 objevil ve Stinglově vile desítky let utajovaný unikátní archiv. V několika po strop zaskládaných místnostech leželo 280 zapečetěných cestovních kufrů a sto padesát beden archivních materiálu, o jejichž existenci kromě nejbližší rodiny nikdo nevěděl.

Kufry Miloslava Stingla, které nashromáždil během svých cest. Bylo jich 280.

I s neuvěřitelným množstvím kufrů souvisí Stinglovi příjmy. Na jedné straně byl totiž geniální, zároveň byl ale z pohledu běžného života poněkud nepraktický. Po návratu z cest tak začal především rychle psát a kufry, které si přivezl, nechal prakticky netknuté. A to včetně jejich obsahu.

Předplatné Forbesu

“Než aby kufry přebaloval a pral oblečení, které v nich měl, nechal je zabalené a raději šel a nakoupil si úplně nové věci včetně kufru na další cestu. A tak to dělal celý život, protože na to měl peníze.

V kufrech kromě oděvů a relikvií z cest byla i na tehdejší dobu moderní technika. I s tou to měl totiž Stingl stejně. Mohl si to dovolit, a tak měl na cestách lepší vybavení, než kterým disponovali profesionálové z novin a televize.

Právě schopnost vydělat valuty bylo také to, co ho chránilo před komunistickým režimem. Pravidelný přísun dolarů, marek nebo franků stačil k tomu, aby komunisté po Stinglovi nevyžadovali členství ve straně nebo tajnou spolupráci. Peníze jim stačili.

Klidní mohli zůstat i proto, že Stingl možnosti opustit Československo natrvalo nikdy nevyužil, ačkoliv příležitostí měl spoustu. Jako uznávaný vědec dostával například nabídky, aby se natrvalo usadil a vyučoval na univerzitách v USA.

Košile a oblek byl Stinglův běžný oděv i při objevování těch nejodlehlejších míst světa.

“Jsem Čech a Čechem zůstanu. Jsem vlastenec, a to nejen když vyhrajeme v hokeji. Mezi Čechy domov můj, ne mezi indiány, ne mezi Papuánci, ale mezi Čechy,” říkal mi nad talířem své zamilované svíčkové omáčky v roce 2018.

Stingl byl také obrovský vypravěč. Až do své smrti loni v květnu dokázal o svých cestách a zážitcích neuvěřitelně barvitě a maximálně zábavně vyprávět. Jeho cestovatelské přednášky například v rámci největšího cestovatelského festivalu Kolem světa byly vždy beznadějně plné. A bavily všechny bez rozdílu věku.

“Náš filmový portrét je postavený na jeho genialitě i naprosté nepraktičnosti. Hlavně ale na jeho obrovském lidství, smyslu pro humor a ochotě komunikovat s každým, ať to byl Papuánec nebo Rus,” říká Steve Lichtag režisér dokumentárního filmu Stingl – velký malý Okima, který má v pátek 3. září premiéru.

Reklama
Reklama