O čem se bavit s Ladislavem Krejčím, dost možná nejperspektivnějším tuzemským fotbalistou, který pravidelně soupeří s absolutními hvězdami a jeden z nejbohatších Čechů k němu měl takový vztah, že by ho snad nejraději ani neprodal? Samozřejmě o fotbalu, také o byznysu, hlavně však o tom nejdůležitějším. O cestě za snem.
Sny bývají utkány z téměř neviditelného přediva. Z tenčího než vlákna pavučin, k přetrhnutí tak stačí lehký vánek, drobný otřes, nepatrná odchylka od vytyčeného směru. Kdo jiný by ale měl držet jehlu s nití vlastního osudu tak, aby zůstala neporušená, aby se nezašmodrchala, aby sen nerozpárala? Kdo jiný by měl takovou jehlu s nití držet, kdo jiný by s ní měl zručně vládnout než…Krejčí.
V případě Ladislava Krejčího jsou sny utkány z utkání. Z fotbalových utkání, v nichž Krejčí šije. Zatím nejspektakulárněji se mu to v dresu katalánské Girony podařilo první prosincový den loňského roku, kdy v posledních vteřinách zápasu nádherně z voleje vyšil (tak se fotbalovou terminologií označuje střela bez přípravy) míč na bránu Villarrealu – jeho přesná trefa zajistila týmu remízu 2:2 a vyhrála anketu o nejkrásnější branku měsíce španělské ligy.
Eso fue un gol, hombre! To byl, panečku, gól! Španělská slovíčka a atmosféra „omývají“ nynější svět šestadvacetiletého hráče; jakousi malou ochutnávku toho podstoupil Krejčí v lednu 2024, ještě coby opora pražské Sparty.
Podnik v centru metropole servíroval tapas a v karafách se granátově třpytilo červené víno – fotbalista karafu vzal a nalil z ní do číše Calinovi, hvězdě tuzemské hudební scény. Stalo se tak během setkání výběru 30 pod 30, tedy skupiny nejtalentovanějších mladých lidí Česka, na které Forbes každým rokem tradičně ukazuje.
Vzhledem k tomu, že je třicet nadaných zpravidla na začátku svých kariér a okno do budoucnosti je zataženo těžkým závěsem, jedná se o volbu bez záruky – 30 pod 30 je nutně projekt s. r. o., projekt s ručením omezeným.
Výjimky ale i zde potvrzují pravidlo a Ladislav Krejčí touhle výjimkou rozhodně byl. Plynulo to i z faktu, že sportovci z logiky věci demonstrují své schopnosti ve věku, kdy jsou lidé v jiných oborech ještě téměř učedníky. Plynulo to ale také z toho, že Krejčího „výšivky“ byly naprosto zřetelné a dostaly razítko nejvyšší kvality.
Na setkání 30 pod 30 přišel Krejčí jako fotbalista Sparty, jako hráč české ligy. Za pár měsíců byl už fotbalistou Girony, hráčem španělské nejvyšší soutěže, vedle Anglie té nejlepší na světě.
Bum! Prásk! Razítko na kvalitu definitivně dopadlo, stvrzeno, odklepnuto. I proto už není Krejčí ve Forbesu jedním z třiceti, nýbrž solitérním hrdinou titulního rozhovoru.
Když před rokem a půl naléval víno raperu Calinovi, obsluhoval jednoho ze svých oblíbených interpretů. „Money on my mind,“ zpívá Calin a také Krejčí musí na peníze myslet.
Už jen proto, že dle odhadů bere v Gironě v přepočtu pětatřicet milionů korun ročně. „Ale v mém rozhodování, kam ze Sparty půjdu, peníze určitě nehrály hlavní roli,“ ubezpečuje rodák z Brna ihned, tedy z voleje.
Odměny třeba za účast v Lize mistrů, kam se Girona před vaším příchodem překvapivě kvalifikovala, ale byly příjemné, ne?
Určitě nebyly rozhodující.
Co zazní v rozhovoru s Ladislavem Krejčím?
- Proč je mu španělský fotbal bližší než ten český?
- Co říká na lidi, kteří ho kritizují, ač jej neznají?
- Proč investuje a do čeho?
- Jaký má vztah s Danielem Křetínským?
- V jakém byl vychováván prostředí?
Co bylo rozhodující?
Líbil se mi herní styl a také mi Girona celkově zapadla do toho, kam bych chtěl v kariéře směřovat.
Foto Michael Tomeš
Kam?
Chcu být vítěz. Chcu hrát o vítězství v každém zápase, chcu hrát o trofeje, o přední příčky. To je pro mě smysl, důvod, proč fotbal hraju. Mně nikdo nemusí dokola říkat „buď připravený, buď připravený“. Já připravený jsem, mám permanentně vysokou motivaci, takhle jsem nastavený.
V jeden daný a správný moment mě naplno trefila věta Tomáše Rosického, bývalého vynikajícího hráče, teď sportovního ředitele Sparty: „Pokud cítíš, že bys měl něco udělat, rozhodnout nebo změnit, neváhej. Nikdo jiný to za tebe teď neudělá.“ Od doby, co jsem tuhle větu uslyšel, si ji opakuju docela často.
Takže teď si ji opakujete ve Španělsku.
První, co jsem po přestupu do Španělska vnímal, byl rozdíl mezi oběma ligami. Česká je hodně náročná po fyzické stránce, takhle náročná je ta španělská jenom v určitých momentech – je v ní strašně moc fotbalových typů, výborných hráčů, takže nic nemusí dohánět fyzicky, běžecky.
V přípravě před první sezonou jsem se cítil fyzicky dobře, ale když jsem viděl, jak Španělé řeší situace fotbalově, pochopil jsem, jak jsme od nich občas daleko, jak jsou jinak vychováváni a potom jedou v úplně v jiném módu.
Vyhovovala vám tedy v tomto směru česká liga víc?
Popravdě? Ne. Mě na fotbalu hodně baví řešení herních situací, to je podle mě to, co fotbal a fotbalistu definuje nejvíc. Díky konfrontaci s těmi nejlepšími cítím vlastní nedostatky. Vím, že jich mám plno, a snažím se na nich pracovat.
Z tohoto hlediska jsem jednoznačně rád, že jsem v prostředí, kde se nejvyšší kvalita vyžaduje. V prostředí, které mi pomáhá tuhle kvalitu získat. A zároveň věřím, že si mě Girona vybrala, protože ve mně potenciál vysoké kvality vidí.
Girona byla jasná volba, kam ze Sparty zamířit?
O jejím zájmu jsem věděl půl roku před odchodem z Letné. Během tohoto času docházelo k oťukávání, k představování projektu, který se mi líbil. V posledním měsíci před rozloučením se Spartou se objevil ještě jeden španělský klub.
Betis Sevilla?
Ano, do hry se vložil Betis, s nímž jsme se se Spartou střetli v evropském poháru. Ale v myšlenkách jsem už vlastně byl v Gironě. Znal jsem už trochu lidi, kteří za klubem stojí, a vážně se mi líbil jejich projekt. Nic z toho jsem už nechtěl zahodit.
O jakém projektu je vlastně řeč?
Nešel jsem do Girony kvůli očekávání, že budeme hrát na špici ligy, byť v minulém ročníku skončil klub senzačně třetí. Tohle umístění ale možná trochu předběhlo plánovaný proces postupného zlepšování a postupného naplňování ambicí, který by měl stejně postupně zvedat i mou výkonnost.
Souviselo s tím i to, že majetková struktura Girony je propojena s Manchesterem City, jedním z největších gigantů světového fotbalu?
I tahle skutečnost mě oslovila. Ne v tom, že bych viděl větší šanci dostat se do klubu, jako je City. Spíš v tom, že jsem si myslel, že oba kluby budou v určitých věcech, třeba v tréninkovém procesu, svým způsobem srostlé a já se díky tomu naučím něco, co bych se nikde jinde naučit nemohl.
Tohle rozšiřování obzorů mě strašně baví, zažil jsem to ve Spartě pod dánským trenérem Brianem Priskem: viděl jsem, jak se to a to konkrétní cvičení zakrátko přeneslo do hry.
Lze porovnat Spartu a Gironu?
Co se týká tréninkového zázemí, Sparta je podle mě ve střední Evropě na úplném vrcholu. Vysoký standard je i v servisu a velikosti realizačníhotýmu, který neustále bobtnal, aby se tým a individuality v něm mohly posouvat výš. V Gironě je také vše na slušné úrovni, byť to mají organizačně řešeno jinak.
Je znát, že Sparta bývá v evropských pohárech víceméně pravidelně, pro Gironu šlo novinku, kterou se všichni v klubu učili. Výjezdy ven, hotely, časové mezery, režim dvou zápasů v jednom týdnu a tak dál. A víte, co je zvláštní? Španělská mentalita je taková, že plno věcí neřeší, Španělé jsou v klidu.
A vy?
Beru to pozitivně. Jako jeden z aspektů, které by mi mohlo tohle angažmá dát. Já totiž někdy plno věcí řeším, nad spoustou záležitostí zleva i zprava neustále přemýšlím, zda by nešly tak či onak. Přitom někdy je to dost možná jedno.
Foto Michael Tomeš
Navzdory tomu, jakou báječnou ránu Krejčí vyšil, čímž zkraje loňského prosince zařídil vzpomínanou remízu na Villarrealu, není jeho primárním úkolem góly dávat. Jeho primárním kolem je gólům zabraňovat – v sestavě je totiž jeho místo na pozici stopera, středního obránce. Na defenzivního hráče se dokáže velmi účinně prosadit v koncovce a také se do ní ochotně tlačí, beranidlem mužstva má být ale až v druhé řadě. Hlavní je, aby byl hrází před vlastní bránou, aby byl její tvrzí, ochranným valem.
A to také je. Byl Villarreal a pak Real: týden po remízovém duelu se srovnatelným soupeřem přišla bitva na hřišti favorita, na hřišti slavného klubu z Madridu, nabitého absolutními fotbalovými superstars. Girona na Realu podle očekávání prohrála 0:2, ale hezky se po duelu četly zprávy ze španělských webů: o tom, jak český zadák svými zákroky proti Mbappému či Bellinghamovi zaujal mocného prezidenta Realu Florentina Péreze.
„Péreze výkon Krejčího v pozitivním slova smyslu překvapil. O českém reprezentantovi se dokonce bavil s lidmi z Girony a vyptával se, kolik mu je a kdy ho podepsali. Krejčí se mu zalíbil,“ mohli jsme číst na jednom ze serverů. A portál tribuna.com šel ještě dál. „Pérez byl ohromen tím, co Krejčí předvedl,“ napsal.
Chvála, to je vždycky pěkná „muzika“. Může se z ní těšit ten, jemuž právě vyhrává, v Krejčího případě může oblažovat také duše českých fanoušků a souběžně i českých vlastenců. Ne, to není zcela nepodstatné, ale na druhou stranu, nic víc než dobrý pocit z toho vyvozovat nejde. Vlastně ještě něco z toho vyvodit lze: následnou hypotetickou otázku.
Kdyby nyní přišel velkoklub jako Real nebo Barcelona, skočil byste do toho? Nebo se spíš vidíte v nějakém mezistupni typu Sevilly?
Nad tím takhle nejde dumat. To bych věděl až v okamžiku, kdy by nějaký klub skutečně přišel. Pak bych si vše sám vyhodnotil, do té doby nemá smysl vytvářet si konstrukty v hlavě. Ty vás totiž nutně a ne zcela v dobrém ovlivňují, přitom jde o situace, které nenastaly a ani třeba nikdy nenastanou. Ve fotbalu i v normálním životě se snažím nevytvářet si scénáře, které nedávají vůbec žádný smysl.
Pojďme tedy z nejasné budoucnosti do nedávné minulosti. Jak jste se svou úvodní sezonou ve Španělsku spokojen?
V posledním zápase loňského mistrovství Evropy jsem se v reprezentačním dresu bohužel zranil, což ovlivnilo mou přípravu na sezonu. Chápal jsem pak, že jsem nezasáhl do prvního zápasu, byť i na něj jsem nakonec byl připraven. Jak se ale zápasy nabalovaly, jak už tu byl třetí a čtvrtý, kousal jsem absenci v sestavě trošku hůř, byl jsem vlastně poprvé v pozici, kdy jsem nehrál.
Sžíval jsem se s tím, pracoval s tím, podařilo se mi to nějak přijmout. Změnil jsem myšlení ve smyslu, že musím být připraven, až přijde má šance, protože to je to jediné, co mohu pro své budoucí já udělat. Kdybych se zasekl, akorát mě to negativně ovlivní.
A když šance přišla?
Mé nastavení mi pomohlo, aby se mi zápas povedl. Přesvědčil jsem trenéra, že jsem platný, pak už jsem nastupoval víceméně pořád. Byl jsem v některých zápasech samozřejmě i u situací, které skončily gólem v naší síti, ale nesrážely mi sebevědomí, protože to byly situace, v nichž jsem těm gólům mohl těžko zabránit.
V průběhu sezony se dostavily také horší výkony, ale dá se říct, že jsem si stabilně držel svůj standard, díky němuž trenér věděl, že na mě může spoléhat, a já už ze základní sestavy nezmizel. V úvodu ročníku, kdy jsem nenastupoval, mi vážně pomohl můj mindset. To je výsledek kontinuální práce, kterou dělám od mladšího věku.
Jde to rozvést?
V kostce: přemýšlím nad jednotlivými situacemi. Jak je vyhodnocovat, jak na ně nahlížet, co ovlivnit můžu, co nemůžu. Je to psychická a mentální příprava, mluvení sám se sebou, pohled na život.
K tomuhle tématu se s dovolením ještě vrátíme, teď abychom nezamluvili sezonu v Gironě…
V sezoně nás postihlo hodně zranění, což se odrazilo v přípravě na zápasy, zvlášť když jsme nehráli jednou, ale dvakrát týdně. To se potom tlouklo, bojovali jsme s tím, neměli jsme dobrou formu, jedenáct nebo dvanáct zápasů jsme čekali na vítězství. Padla na nás deka, kterou se nám ale podařilo zlomit, a v posledních zápasech jsme se v La Lize zachránili.
Projevily se starosti se záchranou na atmosféře v klubu?
Překvapilo mě, že se všichni snažili výhradně o pozitivní rovinu, nejspíš to bude odlišnou mentalitou. Nejvyšší kluboví funkcionáři přicházeli do kabiny a poklepali každého po hlavě, po ramenou: Nevadí, jede se dál. S tím jsem také lehce bojoval, protože jsem byl vychovávaný v jiném prostředí.
Jak tenhle váš boj dopadl?
Prozřením, respektive otázkami, kde jsou mantinely, kde hranice, co je vlastně správné, jaká je nejlepší cesta. Byl jsem dřív v týmu, kde každá prohra ne že by byla problém, ale nemohla se jen tak hodit za hlavu. V Gironě se děl úplný opak.
V Česku se hodně zvyšuje hlas, je potřeba mnoho motivace, nebo si to alespoň spousta lidí myslí. Tady jsou všichni v klidu, nikdo nic neřeší, jde se na zápas beze stresu. A to jsou přesně dva protipóly, na jejichž základě teď zjišťuju a zkoumám, v čem se cítím nejlíp, jestli mi to má něco ukázat, jak najít správný balanc. I fanoušci byli v pohodě.
Prohráli jsme 0:4 v Eindhovenu s tamějším PSV, lata jako blázen, hráli jsme poločas o jednoho míň a výkon byl strašný. Skoro jsem měl pocit, že se na to někteří vykašlali, bylo mi stydno. Pak jsme přijeli na letiště, příznivci udělali tunel, kterým jsme procházeli a oni nám tleskali.
To by vás v Česku vážně nepotkalo.
Ve srovnání s Českem to byla ultra odlišná scéna. Atmosféru tady bych popsal až jako rodinné pouto, které prostupuje vším. Sportem, kulturou i byznysem.
Foto Michael Tomeš
Girona a rodinné pouto? Takové přirovnání vůbec není od věci. Je povedené, a dokonce neplatí pouze v přeneseném slova smyslu: šéfem klubu je španělský investor Pere Guardiola, bratr známějšího Pepeho, trenéra Manchesteru City.
Anglický velkoklub i Girona patří do skupiny City Football Group; Manchester je vlajkovou lodí holdingu ovládaného pohádkově bohatými arabskými šejky, avšak i jeho španělská „sestra“ se v minulém ročníku ukázala v Champions League, mezi absolutní fotbalovou smetánkou.
Při návštěvě klubu se ale spíš než jako mezi smetánkou cítíte, jako byste se vážně ocitli uprostřed rodinného kruhu. Nedýchne na vás zdvořile chladná odtažitost, zahrne vás přátelská vřelost. V kabině hráčů je ohmataný stolní fotbálek a sto let staré artefakty, většina stadionu je postavena z montovaných tribun zasazených do svahu…
Nikoli přímo rodinné, ale krajanské a klubové pouto svázalo Ladislava Krejčího i s českým byznysem. Tedy s jedním z jeho největších lídrů. „Kdyby Láďa Krejčí nechtěl, nepustil bych ho ani za dvacet milionů eur,“ pronesl krátce před stoperovým odchodem do Girony (mimochodem, údajně za dvanáct milionů eur) vládce Sparty a druhý nejbohatší Čech Daniel Křetínský. „Rád bych, aby hráči pokračovali ve Spartě napořád, ale takový model se udržet nedá, protože kluci mají sny a je těžké jim v nich bránit.“
Potěšila vás slova Daniela Křetínského, že by vás neprodal ani za nic?
Popravdě, první tři roky z pěti, které jsem ve Spartě byl, jsem Daniela Křetínského viděl možná jednou až dvakrát v kabině, kam přišel po nějakých našich dlouhodobějších neúspěších. Znal jsem ho hodně okrajově, vůbec ne osobně. To se změnilo poslední dvě sezony, kdy jsem byl ve Spartě kapitánem.
Jak se to změnilo?
Poprvé mi Daniel Křetínský zavolal po zisku mého prvního titulu v roli kapitána, byli jsme zrovna s mužstvem na benzince. Probírali jsme triumf, pak jsme z toho udělali takovou milou tradici – volali jsme si, když jsme vyhráli nějakou trofej, on vždy gratuloval k jejímu získání a já mu za kabinu děkoval za podporu celého vedení.
Titul byl splněním našeho společného snu, v tom jsme se shodli. Tak nějak automaticky nás propojovalo i to, že oba pocházíme z Brna. A ano, řešili jsme spolu i můj další krok, přestup ze Sparty: Daniel Křetínský mi slíbil, že mi nebude bránit, a slovo dodržel. Řekl bych, že spolu máme super vztah, teď se mi vlastně zhmotňují všechny ty vzpomínky na oslavu titulu a podobně…
Pardon, možná to z vás cítíme špatně, ale nepropadl jste nostalgii?
Propadl. Každá vzpomínka, každé video mě přenáší do doby, která pro mě byla po sportovní stránce nejvíc.
Foto Michael Tomeš
Foto Michael Tomeš
Zkusíme vás z nostalgie dostat ještě jedním postřehem ohledně Daniela Křetínského a fotbalu. Říká se, že na co v byznysu sáhne, promění ve zlato. A jedinou výjimkou, která mu tak úplně nejde – což bývá zdrojem uštěpačných poznámek –, je fotbal, konkrétně Sparta. Souhlasíte?
Takhle to opravdu vůbec nevnímám. Je nefér to tvrdit už proto, že fotbal je úplně jiné odvětví než všechna ostatní, jimž se Daniel Křetínský věnuje. V byznysu fungují předem odhadnutelné mechanismy, nastavené principy, čísla. Ve fotbalu je plno věcí, které ovlivnit nedokážete, je tam plno proměnných.
Takže kroky Daniela Křetínského ve fotbalu vnímám jako velký úspěch, s čímž koresponduje i jeho průnik do zahraničního fotbalu, má podíl ve West Hamu v anglické Premier League. Jen on sám ví, jaké má ve fotbalu další plány, ale už teď je jasné, že to, co on, dokázalo jen málo Čechů.
Co vy a byznys? Investujete vydělané peníze, kterých teď ve španělském angažmá přibylo?
Moje mamka je účetní, takže hlavně díky ní s financemi nakládám už od první smlouvy ve Zbrojovce Brno. Mám k tomu přirozený a dlouhodobý vztah a díky tomu jsem i v záležitostech okolo peněz opatrný, aktivně se zajímám, kam směřují. Přestupem do Španělska se tenhle léta zavedený mód nezměnil, jen investice promýšlím ještě intenzivněji.
Ovšem už poslední dva tři roky jsme si dělali poctivé výpočty, kam peníze chodí a jak se zhodnocují. Kalkulovali jsme i s předpokladem, kdyby mi mohla zhruba skončit kariéra a jakým stylem bych měl být v tu dobu zaopatřený, že když půjdou peníze tam a tam, budou automaticky růst. Díky příjmům z fotbalu mám příjemný komfort, že nad investicemi mohu přemýšlet, a to mi rozšiřuje obzor.
Vaše investice tedy směřují kam?
Po přestupu do Španělska jsem v tomto směru začal spolupracovat s J&T Bankou, s níž je Daniel Křetínský historicky spojený. A jsem maximálně spokojený. Mám zainvestováno v širokém spektru aktiv, od nemovitostí přes fondy až třeba po startupy. Netvrdím, že mám o tom, jak to v investičním světě chodí, stoprocentní povědomí, ale stále se vzdělávám – i v tomto chcu dosáhnout nějaké úrovně a baví mě to.
Můžete v případě potřeby řešit byznys s Danielem Křetínským? Máte k němu takto otevřené dveře?Věřím, že kdyby nastal nejzazší moment, v němž bych si nevěděl rady, o radu bych ho požádat mohl. Daniel Křetínský by mi jednoznačně poradil, ale rozhodně nechcu zneužívat náš vztah a otravovat ho s věcmi, které mohu vyřešit jinak.
Jsem opravdu velmi spokojen se spoluprací s J&T Bankou, v této rovině bych to ponechal. Daniel Křetínský mi už vlastně pomohl a stejně tak mi pomohla i další byznysová tvář a také Brňák Ondřej Kania, dnešní majitel fotbalového Liberce. Oba pro mě udělali to, že mohu v oboru investic pracovat s těmi nejlepšími, a za to jsem jim vděčný.
Když už se bavíme o Danielu Křetínském nebo Ondřeji Kaniovi – můžete si od nich a z jejich světa byznysu přenést inspiraci do světa sportu?
Ať už je to byznys, normální život, nebo cíl, kam dojít ve sportu, vždy je to podle mě o pochopení a uvědomění si cesty, která nemusí být a většinou ani nebývá snadná. Budou na ní překážky a vy se na ně musíte dívat jako na výzvy a poučení, aby se případné chyby pokud možno neopakovaly. Tímto způsobem se můžete posouvat dál, nesmíte být negativní a i mylné kroky musíte využít k přiblížení se k vytouženému cíli. Nevím, zda to říkám přesně, možná bych nad tou otázkou potřeboval delší čas přemýšlet.
Říkáte to srozumitelně a pěkně. Třeba i díky tomuto chápání jednou – dejme tomu po kariéře – vybudujete vlastní byznys.
Upřímně, jak žiju v zahraničí, přemýšlím tímto směrem víc, než když jsem byl v Česku. Nějaké věci důkladněji poznávám, díky čemuž dokážu přesněji určit, co mě baví. Chtěli bychom v nějakém pro nás co nejsympatičtějším oboru založit společný rodinný byznys. Abychom v rodině fungovali jako určitý ekosystém a i díky tomu si byli bližší a bližší, to je další takový sen.
Chcete-li další inspiraci z velkého byznysu, stačí se vůbec podívat do českého fotbalu – stále víc klubů je v držení bohatých domácích investorů.
Roste tím úroveň ligy, týmů. A je to samozřejmě lepší pro hráče, co se týče financí, na které mohou v Česku dosáhnout. A vůbec, když k tomuto trendu všichni správně přistoupí a správně ho uchopí tak, aby se za peníze budovaly nové akademie a nové stadiony, kde budou mít mladí větší možnosti se rozvíjet, přibude fotbalových individualit. Pro český fotbal tím může být nastartován jednoznačně pozitivní cyklus.
Foto Michael Tomeš
Calinovi už bylo nalito, my si čistého vína nalijme nyní. Ve víně je pravda a to, které Ladislav Krejčí přeléval v centru Prahy z karafy do číše, svědčilo o pravdě, jež možná mnohé překvapí. Překvapila i dva jiné členy výběru 30 pod 30, kteří s kapitánem Sparty loni v lednu zasedli ke stolu.
Bylo poněkud neslušné, a přesto svým způsobem neodolatelné vyslechnout špitání těch dvou; parafrázovat ho lze tak, jako by ten pár dosud znal jen zlovolného pana Hydea a teď v téže osobě objevil i způsobného doktora Jekylla, což byl šok a náraz rovnající se bezmála Kolumbově nárazu do amerického pobřeží.
V bílé mikině s kapucí působil Krejčí subtilním a nenápadným dojmem. Především však působil vychovaným dojmem chlapce z nedělní školy, který každého zdraví první a každému první podává ruku, což skutečně dělal.
Byl to obrovský kontrast ve srovnání s dominantním vůdcem ve fotbalovém dresu, jenž strhává ostatní, ale kterého také dokážou během bitvy na trávníku strhnout emoce, pod jejichž vlivem rozhodně nepůsobí – diplomaticky řečeno – jako přátelský a sofistikovaný člověk.
Soudě výhradně a pouze dle občasných projevů na hřišti, člověk by si v Krejčím nepředstavil inteligentního partnera pro rozhovor, který se poměrně často odmlčí, aby si v hlavě nejprve srovnal myšlenky. A jenž upřímně a kriticky přiznává, že se sice vzdělává pomocí podcastů, ale že cítí handicap, protože nečte knihy, a hodlá to v brzké době napravit:
„Četba knih má souvislost i s psaným textem a také s koncentrací, přetváří člověka a on z toho může těžit.“ Protože zpovídaný odpovídá poctivě a bez vytáček na každý dotaz, nečiní mu problém zaujmout postoj ke své kontroverzní imagi v kopačkách a k tomu, jak tato image (ne)ladí s Ladislavem Krejčím bez nich.
„Tenhle rozpor, pokud to tak nazveme, mě vůbec neštve, vše mám v sobě vyřešeno. Ani necítím žádnou zášť vůči lidem, kteří na mě mají negativní názor.“
Fajn, ale pomozte nám ty erupce emocí během zápasu pochopit. Pomáhají vám?
Jsou či byly součástí mého poznání sebe sama. Snažím se pořád nacházet nové věci, které mohu přidat do své hry, nějakým způsobem se posunout ve vlastním rozvoji.
Pracujete v tomto směru s mentálním koučem, že?
S Vítem Schlesingerem a je mi vlastně už divné říkat mu mentální kouč, dávno je to můj dobrý kamarád. I díky němu víc vnímám sám sebe, umím usměrňovat emoce nebo alespoň cítit, co mi dávají a co naopak ne. Vím, jak mám určité situace využívat, a nemluvím teď jen o emocích.
O čem ještě?
V každé životní etapě usiluju o to, zdokonalovat nějaké věci. Byly to emoce, u nich jsem si osahával hranice, ale na počátku kariéry jsem pracoval například na dravosti.
Potom tu byla vize týkající se mého gólového potenciálu. Abych dokázal ze své pozice dávat branky, měl dobrou koncovku, byl i po této stránce pro tým důležitý. To byla další etapa, která mě hodně bavila. A myslím, že se ji povedlo zdárně dotáhnout.
Na čem pracujete v aktuální etapě?
Pochopitelně se to různě prolíná, ale teď se kupříkladu hodně zabývám věcmi souvisejícími s velkou kvalitou španělské ligy – vnímáním spoluhráčů i sebe sama v rozehrávce, hledáním co nejlepších možností, jak překonávat různé části defenzivy soupeřů, a mým individuálním řešením defenzivní činnosti bez balonu. V tom cítím jednu ze svých největších slabin, proto se hodně snažím o zlepšení.
Od dětství jsem to ale takhle určitě neměl, že bych na sobě chtěl neustále pracovat. Ještě jako teenager, když jsem coby sedmnáctiletý naskočil za Zbrojovku v ligové premiéře osudově proti Spartě, jsem fotbal a vlastně ani život takhle nevnímal.
Jak jste je vnímal?
V lize jsem se ocitl rychle a tak trochu i náhodou, předčasně. Když si to zpětně rekapituluju, úplně ready jsem ještě na tuhle úroveň nebyl.
V jakém smyslu?
V mentálním.
Řeknete nám o tom víc?
Byl jsem spíš ještě dorostenec, stále mi pořádně nedocházel přechod do dospělého fotbalu. Fotbal odmala miluju, ale profesionální fotbal vyžaduje starání se o sebe, ať už je to mentální, nebo silová složka. Profesionální fotbal je velká a neustávající práce. Já si ho jako kluk i jako dospívající šel spíš jen zahrát, potom jsem zákonitě narazil.
Trvalo mi dobře rok a půl, během čehož šly mé výkony nahoru a dolů, takže jsem občas hrál a občas ne, než jsem tohle pochopil a řekl si, že do toho pořádně šlápnu. Že fotbal pro mě bude víc než jen krásné hobby.
Jaké jste měl sny, když jste coby sedmnáctiletý proti Spartě do ligy naskočil?
Nikdy jsem neměl oblíbený zahraniční klub a ani světového hráče. Neměl jsem žádný vzor, takže pro mě byl zkrátka sen hrát za Zbrojovku Brno. Tečka. Ze Zbrojovky byli mí nejoblíbenější hráči. Ještě tedy z Rosic, ze kterých pocházím a každý víkend jsem se na ně na místní stadion chodil dívat.
Mé tehdejší sny byly úměrné tomu, jak jsem žil. Rozhodně jsem jako dítě nesnil o tom, že budu hrát za Spartu – byl jsem naopak zapálený zbrojovák a rivalita Zbrojovky a Sparty je doteď určitě každému jasná. No a pak se mé sny změnily.
Jaké má Ladislav Krejčí sny dnes? Zaměříme-li se na ty v souvislosti s národním týmem, je sen patrně snadné uhádnout.
V reprezentaci jsou sny mnohem jednodušeji představitelné, protože co dva roky jsou na pořadu šampionáty. Teď mistrovství světa 2026 – a jasně že na něm nechcu chybět.
A další sny? Ty složitěji představitelné?
Hrát v top čtyřech ligách – Španělsko, Anglie, Itálie, Německo –, v těch nejvíc top klubech. Ať už je to reálné, nebo ne, snažím se zdokonalovat tak, abych ze sebe dokázal vyždímat největší možný potenciál, aby o mě měly zájem kluby z nejvyšších příček, usilující o ty největší trofeje, a já byl schopen v nich hrát. Neupínám se na jednu soutěž, neupínám se na žádný konkrétní klub, jsem srozuměný se všemi variantami.
Odpusťte, i s tou variantou, že to nemusí vyjít?
Samozřejmě i s tou. Sen nemusí vyjít, ale pokud se naskytne šance na jeho vyplnění, nechcu si nic vyčítat.
To znamená?
Že chcu a musím být maximálně připraven.
