Působí jako z motta Steva Jobse. Jak jinak vysvětlit, že i když je přes dvacet let výkonným ředitelem festivalu, kde působí skoro tři dekády, je Kryštof Mucha stále stejně „hungry and foolish“? Že se na KVIFF těší každý rok stejně, jako když ve Velkém sále Thermalu v roce 1996 uviděl film Trainspotting a pochopil, že tu musí pracovat?
Pochází ze staré podnikatelské rodiny, pradědeček z matčiny strany Gustav Heidler byl jedním z největších průmyslníků v cukrovarnickém byznysu předválečného Československa. Zemřel relativně mladý ve 30. letech minulého století, dříve než ho stačily zastihnout dějiny, ale ty pak dopadly na zbytek rodiny v plné síle.
Dědeček Kryštofa Muchy byl právníkem a během komunismu nesměl vykonávat své povolání, musel se stát dělníkem, stavěl Orlickou přehradu. Prastrýc Alexander Heidler zase jako katolický kněz uprchl z Československa a podílel se na zakládání rádia Svobodná Evropa.
„Jsme velmi rozvětvená rodina, prarodiče i rodiče hovořili nejen německy, ale také francouzsky, předali nám vychování, schopnost pohybovat se v různé společnosti,“ odpovídá Kryštof Mucha na otázku, jaká vlastnost mu pomohla nejvíc v tom, aby se stal tím, kým je. Osobností, která se postupně vypracovala na šéfa festivalu.
„Kamarád mi tam domluvil brigádu, pracoval jsem jako asistent v guest servisu. Jen pro přiblížení: tehdy jsme neměli k dispozici mobilní telefony, internet. Hotely Thermal a Pupp nebyly propojeny, když jsme pro někoho sháněli lístky, docházelo k různým okamžikům, některé byly vysloveně půvabné,“ vzpomíná.
