skip to main content
Ekonomika

Čína předstihla Ameriku v obchodu s EU. Není divu, pořád jí děláme ústupky, míní expert

3 minuty čtení

V obchodní válce s USA vyhrála loni Čína dost důležitou bitvu: asijská země předstihla Ameriku v roli největšího obchodního partnera Evropské unie. Obchod mezi Unií a Čínou dosáhl v roce 2020 výše 709 miliard dolarů, zatímco mezi EU a Amerikou se vyšplhal jen na 671 miliard.

Podle údajů statistického úřadu Eurostat stojí za pozitivním výsledkem pro Čínu jak nárůst dovozu (o 5,6 procenta), tak vývozu (o 2,2 procenta). Vzhledem ke stále mohutnějším „ekonomickým svalům“ poptávala Čína po Evropě především automobily a luxusní zboží, kdežto sama ji zásobovala z největší míry lékařským vybavením a elektronikou.

„Právě zdravotnické objednávky byly pro Čínu v roce, ve kterém byl mezinárodní obchod vychýlený nemocí covid-19, hodně podstatné. Bez ohledu na toto vychýlení je ale stoupající ekonomická síla Číny jasným a nepopiratelným trendem,“ říká Filip Jirouš, analytik projektu Sinopsis věnujícího se právě Číně.

Reklama

Nejde přitom podle něj pouze o obchod s Evropou: „Narůstá i velikost tamějšího kapitálového trhu. Tok investic do Číny sílí navzdory snahám administrativy bývalého amerického prezidenta Trumpa, poněvadž země v pandemické krizi vykazuje ve srovnání se světem relativně dobrá čísla, což patrně do jisté míry prohlubuje víru v jistotu tamních investic.“

Jde v tom snadno vidět kus cynické ironie – ohnisko koronaviru pochází ze země, která na koronaviru vydělala zřejmě nejvíc ze všech. A vydělávat bude s největší pravděpodobností i v budoucnu, neboť skrz ekonomiku upevňuje čím dál znatelněji svůj geopolitický vliv.

„Masivní ekonomická diplomacie Číny prezentuje investice v Evropě, ve finále jdou však investice v podstatně větší míře směrem do Číny,“ tvrdí Jirouš. „Investoři lobbují za ústupky od evropských politiků a ti navíc nejsou směrem k Číně jednotní. Což je problém ve chvíli, kdy stojí proti koordinované strategii státu, který využívá centralistickou moc.“ 

Aktuální vydání magazínu

V Číně jsou i soukromé firmy pod tvrdou politickou kontrolou, takže na její straně je jakási vynucená jednota. Absence právního státu se neprojevuje jen v oblasti lidských práv, ale také v tom, co si čínský stát dovolí vůči zahraničním podnikům, s nimiž manipuluje podle vlastní vůle a potřeb, takže se pak musejí podmínkám víceméně přizpůsobovat.

„Na druhé straně se představitelé Evropské unie nejsou schopni domluvit na společné strategii vůči Číně,“ míní odborník. „Této nejednotnosti čínští diplomaté využívají a v obchodní válce s USA se snaží přetáhnout Evropu na svou stranu.“

Reklama

To se Číně poměrně daří, o čemž vypovídá i nynější vystřídání Ameriky v roli nejvýznamnějšího obchodního partnera EU. A daří se jí to i přesto, že nedodržuje podmínky, k nimž se v mezinárodních smlouvách zavázala. 

„V roce 2001, když vstoupila do Světové obchodní organizace WTO, se Čína zavázala ve věci volného vstupu zahraničních firem na svůj trh, a to samé absurdně slibuje i v loňské dohodě s Evropskou unií. Je přitom zjevné, že zahraniční firmy nemají v Číně stejné podmínky jako domácí a že v Číně dochází ke zneužívání volného trhu,“ tvrdí Filip Jirouš.

Expert na nejlidnatější zemi světa, v níž komunistický režim stále víc „utahuje šrouby“ a dostává nejen ekonomiku pod větší a větší dozor, dodává, že Evropa podle něj na rozdíl od USA vychází ve vztahu k Číně z chybných předpokladů.

„Evropa má k Číně mnohem submisivnější přístup než Amerika, protože ve své nejednotnosti jaksi nabyla dojmu, že Čínu potřebuje. To je ovšem jen část pravdy – jedná se o obousměrný vztah, Čína stejně dobře potřebuje Evropu. Někdy se zdá, jako by si tohle evropští představitelé neuvědomovali.“

Byť je třeba připomenout, že česká politika udělala nedávno vůči Číně vzdorovité gesto v podobě návštěvy předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu, kde vznikly relativně silné vazby. 

„Snahou české politiky vůči Číně by mělo být dál minimálně udržování debaty o tom, co po ní chceme, a trvání na vlastních benefitech. Je třeba nastavit rozumnější vzájemné vztahy v okamžiku, kdy do republiky nikdy nepřišly Čínou slibované investice a kdy je skandální celá eskapáda s outsourcováním do skupin okolo Jaroslava Tvrdíka, což stále pokračuje, byť v omezené míře.“

Pro Česko by podle Jirouše bylo výhodné chytit se iniciativy, kterou táhne Litva v rámci platformy 17 + 1 a která má zajistit společný postup zemí střední a východní Evropy. Cílem iniciativy je pokus o narovnání vztahů s asijským obrem.

„V takovém případě by ovšem muselo vážně přijít strategické uvažování a nikoli krátkodobé vidění jen do příštího kvartálu, jak se to v Evropě často nyní děje,“ je přesvědčen Jirouš. „Číně totiž naopak nevadí nevýhodný krok v krátkém horizontu, který se v budoucnu změní v plus. Tento systematický přístup je umožněný právě centralizací. Čína hraje long game,“ dodává Jirouš.

Reklama
Reklama