Vědkyně Kateřina Chládková se věnuje výzkumu raného osvojování jazyka. Se svým týmem už například zjistila, že citlivost k hláskám mateřského jazyka získáváme nejspíše už před narozením.

Členka našeho letošního výběru top českých vědkyň tvrdí, že už miminka pláčou ve svých jazycích: jinak křičí ta francouzská, jinak německá nebo česká. A podle Chládkové bychom si od nich měli při učení jazyků vzít příklad.

Děti se učí jazyk už v prenatálním věku. Co vlastně slyší?

Dosud se vědci zaměřovali na melodii a rytmus. Do břicha, k vyvíjejícímu se plodu, obecně pronikají všechny zvuky do frekvence zhruba tisíce herzů, vyšší frekvence jsou zeslabené.

Miminka slyší hlasy mužů, žen i dětí, slyší melodii řeči i její rytmus, a taky některé výrazné hlásky a slabiky. Třeba rozdíl mezi českým „e“ a „a“, nebo mezi krátkou a dlouhou hláskou.

Jak jste to zjišťovali?

Testovali jsme novorozená miminka v porodnici, což v Česku zatím ještě nikdo před námi nedělal – i ve světovém měřítku je takový výzkum poměrně ojedinělý. V mnoha zemích není běžné, že by novopečené maminky a miminka zůstávaly v porodnici několik dní.

Jak takový výzkum probíhá?

V jedné studii jsme otestovali sto dvacet miminek, což je opravdu hodně. Nedávno jsme ukončili další experiment, ve kterém bylo zahrnuto dalších zhruba sto miminek.

Miminku nalepíme na hlavu elektrody a pouštíme mu různé sekvence slabik „fe“, „fé“ a „fá“ nebo neřečové zvuky akusticky velmi podobné těmto slabikám. Zjistili jsme, že mozky testovaných miminek už reagují mnohem silněji na řeč než na obecné zvuky, které jsou řeči velmi podobné, ale řečí nejsou.

Takže se pravděpodobně už v břiše nalaďují na to, co řeč je a není.

Zaujalo mě, že děti z různých jazykových prostředí i jinak pláčou…

To je moc hezký a populární výzkum z roku 2009, kde se porovnávala miminka z Německa a Francie. Francouzi typicky hlasem na konci fráze stoupají, zatímco němčina má melodii klesavou. Francouzská miminka plakala stoupavě, zatímco německá klesavě. Jde o jeden z důkazů, že se děti učí melodii řeči už v břiše.

Kateřina Chládková
Kateřina Chládková

Váš výzkum má mimo jiné za cíl najít metodiku, jak se správně v dospělosti učit cizí jazyky. Vyplývá z vašich závěrů už nějaká konkrétní metoda?

Mám pár tipů, ale potřebovali bychom větší výzkum a pořádné ověření. Podle mě je ta cesta v naposlouchání si jazyka, a to po dobu několika týdnů až měsíců. Tak to dělají děti. Zároveň je to samozřejmě velmi nepraktické – kolik dospělých na to má čas a trpělivost?

A pak je tu další problém: jak dospělého donutit, aby cizí řeč poslouchal a zároveň nad tím, co slyší, nepřemýšlel? V laboratoři bychom mohli použít neurostimulaci, ovšem to by nebylo přenositelné do každodenního života. Věřím, že pro řečové učení a jazykovou kognici se nám nakonec podaří najít zcela bezpečnou bezzátěžovou metodu.

V čem by spočívala?

Nejdřív jazyk jen nasávat, nepřemýšlet nad ním a zpočátku jím ani nezkoušet mluvit. Samozřejmě bychom měli v určité fázi začít, ale od nás se chce mluvení – my sami ho často chceme – úplně od začátku.

Řekne se: tady ta slovíčka se naučíme a ty mi opakujte. Dospělý pak nemá příležitost do toho vplynout a naposlouchat si to. V jazyce je totiž velmi důležitá právě jeho melodie, intonační vzorce, frázování a rytmicita.

Tuhle globální zvukovou stránku si můžete naposlouchat jako písničku, můžete se do ní pohybovat. Tak to dělají malé děti, když uslyší jazyk: kopou do rytmu nožičkou, mávají ručičkou a to jim pomáhá si jazyk plynule osvojit jako celek, od melodie až k jednotlivým slovům, hláskám. V dospělosti se jazyky učíme úplně naopak.

Děti se cizí jazyky učí hodně rychle, do určitého věku je nasávají jako houby. Proč?

Podle některých studií jsme schopni osvojit si řečovou stránku jazyka do šesti let tak, abychom zněli jako rodilí mluvčí, a potom už ne. Na syntax, tedy vztahy mezi slovy ve větě, existuje zase nedávná velká studie, která říká, že si tyto dovednosti dobře osvojujeme do sedmnácti až osmnácti let.

Hodně však záleží, jak si design studie nastavíme a jak data analyzujeme. Učení jazyka je komplexní záležitost a v dosavadních výzkumech často nebývá bráno v potaz, například od koho se jazyk dítě nebo dospělý učil, v jakém kontextu či jaká byla jeho motivace. Tohle mohou být ve výsledku silnější faktory než věk jako takový.

A když se dítě naučí cizí jazyk v raném věku, zůstanou jeho základy v mozku uložené, i když ho dítě v průběhu života zapomene? Naučí se ho pak v dospělosti třeba jednodušeji?

Ano – v praxi jsem se setkala s lidmi, jejichž rodiče emigrovali a od dvou let na ně nikdo česky nemluvil. Když se ale vrátili do Česka, češtině velmi dobře rozuměli, i když sami mluvit neuměli. Pokud se pak tito lidé jazyk učili, šlo jim to rychleji.

Jsou na to i výzkumy, třeba na dětech adoptovaných do Nizozemska z Koreje ve věku zhruba šesti měsíců. Korejštinu v dospělosti zvládaly lépe než průměrní Nizozemci.

Učí se nám Čechům některé jazyky hůře a jiné lépe?

Záleží na jazykové rovině. Italština a španělština se nám bude učit snáz na zvukové rovině, protože mnoho hlásek se vyslovuje podobně. A to jsou přitom typologicky od češtiny poměrně vzdálené jazyky.

Naopak polština je blízká typologicky i geograficky, ale hlásky se nám tam budou učit hůř. Zase nám v ní ale půjde rychleji učení se slovní zásobě.

Je dobré mluvit na děti v prenatálním věku? Pouštět jim hudbu?

Pokud je matkou žena, která mluví a ostatní mluví s ní, tak to vše miminko v břiše slyší. Není tedy úplně nutné si večer na hodinu sednout a vyprávět bříšku básničky, i když to celkovému rozvoji miminka a hlavně taky vztahu rodičů k dítěti může přispět. Navíc se u toho vyplavují hormony a asi bude miminko spokojenější.

Přiměřený jazykový rozvoj ale příroda zajistila jinak. Sama jsem to zažila: s prvním dítětem jsem byla těhotná v Nizozemsku, žili jsem tam do třetího měsíce jeho věku. I po odjezdu z Holandska jsem se mu dál snažila pravidelně číst nizozemské knížky.

A on to měl vždycky moc rád – asi si něco z těhotenství a prvních měsíců života pamatoval. Další děti, které se mi narodily v Česku, už z pohádek v nizozemštině nadšené nebyly.

Co šišlání na děti?

To je úplně špatně. Naposlouchají si vzorce od lidí, se kterými interagují. Pokud budete na dítě každý den šišlat nebo řeč nějak komolit, může je to zmást nebo to začnou napodobovat a budou pak řeč komolit i ony.

Existuje takový vtipný výzkum z počátků našeho oboru, který si každý na svých dětech může otestovat sám. Říká se mu anglicky „the fis phenomenon“ česky asi něco jako „fenomén lyby“.

Když vám tříleté dítě, které ještě neumí „r“, řekne tady je „lyba“, zkuste mu říct: „to je pěkná lyba“. Buď to bude ignorovat, nebo se rozčílí. Dobře ví, jak má „r“ od dospělého správně znít, i když ho samo ještě neumí vyslovit.

Kromě toho ale existuje takzvaný styl řeči směrované na dítě, který používáme nevědomky všichni, když na malé dítě mluvíme. Vyslovujeme pomaleji, afektovaněji, výrazněji intonujeme, opakujeme slova. A to je dobře. Pomáhá dětem osvojit si vzorce typické pro mateřskou řeč, které mu takto nevědomky zdůrazňujeme.

Jaké další výzkumy plánujete?

Navazujeme na náš předchozí výzkum a zkoumáme, jestli se děti na hlásky skutečně začaly nalaďovat už během těhotenství, nebo jestli je takové naladění člověku přímo vrozené. Hledáme proto miminka neslyšících maminek, která porovnáváme s novorozenci, jejichž maminky mluví česky nebo jinými jazyky.