Když se po letech setkáme s někým, s kým jsme si kdysi byli blízcí, bláhově čekáme, že narazíme na osobu, kterou jsme tehdy opouštěli. Bojují s tím i Nora a Hesong, dva dávní spolužáci, kteří se po emigraci její rodiny z Koreje setkali znovu po letech na Skypu.

Pak vztahy na pár roků zase ochladly, až se jejich cesty konečně střetly v New Yorku. Vždycky mezi nimi bylo něco nevyřčeného, ona je teď každopádně šťastně vdaná, on na výletě a tak trochu ztracený.

O Minulých životech, novém filmu debutující režisérky Celine Song, se už pěkných pár měsíců mluví jako o festivalovém hitu.

O režisérku, která prý miluje Kunderu, Hrabala i Menzelovu adaptaci jeho Ostře sledovaných vlaků, byl ostatně letos ve Varech obří divácký i novinářský zájem. Není se čemu divit. Minulé životy jsou crowdpleaser, jenž má přirozenou sílu díky tomu, že jde naproti naší přirozené potřebě přemítat nad tím, co všechno mohlo být, ale z různých důvodů není.

Utopit v slzách se tu však nikdo nechystá – na předpremiérové projekci v pražském Bio Oko se publikum smálo stejně, jako kdybychom společně sledovali nějakou romantickou komedii ze zlatého fondu.

Ano, Minulé životy jsou laskavé, hřejivé, roztomilé, když nechávají Noru a Hesonga oťukávat se na starém Skypu, jenž se seká, zrovna když vychvalujete Věčný svit neposkvrněné mysli, i později váhavě mlčet před kolotočem na dohled Manhattanu, jehož mrakodrapy chytají svit zapadajícího slunce.

Minulé životy jsou nejsilnější právě v těchto chvílích, kdy si dovolí zmlknout, nervózně postávat, zírat o chvíli déle, než by se slušelo. Vy tak ani nevyhlížíte exaltované citové výlevy, natož partnerské veletoče, které by dynamiku mezi postavami nějak rychle, neuvěřitelně a dramaticky měnily.

Režisérka ostatně využívá toho, že Nora i její americký manžel Arthur jsou spisovatelé. Všechna šokující vyústění setkání s Hesongem dokážou předjímat, protože se na život umí dívat jako na příběh. Když spolu usínají, vtipkují o tom, jak klišovitě by tahle story mohla skončit.

Takový přístup ale ne vždy Minulým životům prospívá. Režisérka jakoby uzamykala svoje pohledné postavy do vycíděného a vypulírovaného prostoru, kde každá z nich tak trochu ví, jak se chovat, tudíž vás nepřekvapí.

Díky jazykové bariéře zůstává sošným otazníkem snad jen Hesong, jenž je podle Nory „tak mužný a korejský“, Arthur je naopak tak hodným a chápavým partnerem, až chvílemi zapomínáte, že v příběhu vůbec figuruje.

Minulé životy vlastně přes všechnu osudovost a tajuplnost reinkarnačního principu in-yun, o němž se ve filmu mluví jako o propojení mezi dvěma lidmi, svědčí o tom, že naše vztahy vznikají mnohem méně poeticky.

Vždyť Nora a Arthur si spolu začali, protože se prostě potkali na umělecké rezidenci, na niž přijeli oba single. „Myslíš, že jsi odpověď na imigrantský sen mojí rodiny?“ ptá se Nora ironicky a zároveň láskyplně svého manžela. 

Minulé životy, jimž se aplaudovalo už v Sundance i na Berlinale, jsou vlastně podobnou rozpohybovanou pohlednicí jako nedávné úspěšné Aftersun režisérky Charlotte Wells.

Také ulpívají na obyčejných předmětech, lapají po prchavých pocitech, hýčkají si nostalgii. V tomhle filmu vám tak bude neobyčejně dobře, přesto si pravděpodobně budete přát, aby velmi talentovaná a sympaticky ambiciózní Celine Song příště vykročila ze svého mentálního safe spacu a dovolila si také procítit ne tak úhledný život, který se nachází mimo něj.