Opravdu citlivý snímek nejen o rodičovství. Nebude vás sprostě dojímat, působí jako krém po opalování, který chvíli studí, ale pak se vám po něm uleví. Festivalový hit Aftersun.

Pozornost, jíž se tomuhle filmu v uplynulém roce dostalo, působí až trochu nepřístojně. Ne že by si ji nezasloužil – jen je příliš malý, osobní, křehký, až si skoro říkáte, zda mu hluk potlesku na výročních ceremoniálech či umístění na předních příčkách všemožných žebříčků příliš agresivně nevstupují do intimní zóny a neobírají ho o jeho kouzlo.

Ať už je to jakkoli, Aftersun se konečně objevilo i v českých kinech. Celovečerní debut režisérky Charlotte Wells měl premiéru přesně před rokem na festivalu v Cannes, odkud se po nadšených prvních ohlasech rozběhl na mnoho dalších přehlídek po celém světě – v Karlových Varech jste film například mohli chytit ještě pod názvem All inclusive.

Na přelomu roku získala režisérka cenu BAFTA pro britský debut roku a pak přišla i oscarová nominace pro herce Paula Mescala.

Wells přitom třeba v rozhovoru pro list The Guardian, který její snímek mimochodem označil za film roku, říká, že by se chtěla před tím humbukem tak trochu ukrýt, minimálně aspoň film neoznačovat za plně autobiografický, ačkoli sama přiznává, že vychází z jejích vlastních vzpomínek na otce.

Aftersun se jí začalo rodit v hlavě, když se probírala starými, zašlými fotkami ze společné dovolené. Když tohle sami děláme, mísí se v nás nostalgie, smutek i prozkoumávání paměti, která vždycky spíše zrazuje, než aby nás podržela.

I Aftersun připomíná jakýsi moodboard, tedy „nástěnku nálady“, jež chce zachytit pocit či detail, skrze které odhodlaně, ale vždy jemně hledá cestu k divákovi. S ním tak uzavírá nevyřčenou smlouvu o tom, že všechny otázky nebudou přesně zodpovězeny. 

Nic na první pohled dramatického se tu totiž neděje. Odvíjejí se před námi výjevy z cizí dovolené v Turecku, na niž někdy v devadesátých letech vyrazili třicetiletý Calum (Mescal) s jedenáctiletou dcerou Sophií (Frankie Corio).

Všechno se zdá být v pohodě. Dvojice zevlí na pláži, jede se potápět nebo vyrazí na karaoke. Další turisté v resortu si je pletou se sourozenci. Něco je ale špatně. Ne katastrofálně špatně, jen je v oparu léta přítomný nedefinovaný smutek.

Wells záběrováním naznačuje nervozitu, již v sobě mladý táta očividně dusí, což cítí asi i jeho dcera, ale zatím to nedokáže popsat. Slovo „zatím“ je důležité, protože do struktury snímku vstupují záběry z digitální kamerky, kterou svůj turecký týden Calum se Sophií zaznamenávali. Dá se v nich ale vůbec zpětně pátrat, nebo se při jejich sledování utopíme v moři melancholie?

Aftersun chce očividně zprostředkovat pocit, jaký máte, když objevíte roky starou pohlednici nebo si pustíte video z dovolené z doby, kdy ještě neexistovaly smartphony, takže generace našich blízkých mohou „obživnout“ pouze v nepovedených, zrnitých, neupravených záběrech na fyzických nosičích.

Má to v sobě přirozenou sílu, jako když si na dávný úsměv, polibek, dotek nebo ztracený náramek vzpomenete třeba vždycky jen jednou za pět let. A pak už třeba jen jednou za deset.

V něčem je ale tenhle film trochu přechválený. Jakmile totiž skládáte snímek z oněch náladotvorných střípků, které mají být civilní, lehce se stane, že vám v určitých chvílích ujede ruka. Což se tady děje.

Některé záběry s příhodně umístěnými knihami jsou až příliš naaranžované, některé dialogy mezi Calumem a Sophií o Kleopatře a budoucnosti zase až moc vyumělkované a šustící papírem. Jako kdyby tenhle film chtěl být tak moc „normální“, až to s tou člověčinou prostě přežene.

Ve svých nejlepších chvílích se mu ale daří předat onen smutek nad tím vším ztraceným, co lovíme v paměti. Naštěstí v tom není příliš vlezlý, tudíž mu nemůžete vynadat, že by nás chtěl sprostě dojímat, nebo dokonce fňukat sám nad sebou. Je to film, který není nijak zákeřný. Tak se ho nebojte letos v létě použít jako krém po opalování, co chvíli studí, ale pak uleví.