V pátek 24. února to bude rok od chvíle, která změnila svět, právě 24. 2. 2022 vtrhla ruská vojska na Ukrajinu. Změnila tím zásadně i život v Česku a chod českého byznysu. V komentáři se nad těmito tématy zamýšlí Petr Zahradník, ekonom a člen Národní ekonomické rady vlády.

Osobně nejsem zastáncem černobílého nahlížení na svět, protože ve většině případů svádí ke zjednodušení, neobjektivitě, zkreslení – a pokud se na základě tohoto vidění činí rozhodnutí, které nepřipouští alternativy, může to skončit hodně špatně. Ruská válečná agrese na Ukrajině je však zcela ilustrativní příklad toho, kdy naopak černobílé nahlížení je jediné možné.

Je to tak klíčová a fatální událost, že na skutečné či pomyslné barikádě, vymezující tento konflikt, mohou být toliko dvě strany. Pro třetí tu není místo. V mém osobním nahlížení i rádoby neutrální postoj, který se snaží uplatňovat Švýcarsko, je fakticky pozice nahrávající a stranící Rusku.

Při vší hrůze, lemující tuto válku, jsem byl občansky nadšen, že postoj Čechů i jejich dominantní politické reprezentace byl výrazně většinově na straně Ukrajiny, a v evropském kontextu jsme spolu s Poláky a občany Pobaltí tvořili téměř ukázkový prototyp proukrajinské přízně, jaký byl možný.

Tento postoj o to více vynikl v porovnání s alibistickým a ambivalentním vnímáním tohoto problému jen kousek na západ a na jih od našich hranic.

Byli jsme jedni z mála, kteří nejen politicky, ale i občansky vnímali tento konflikt jako ten, k němuž se nelze stavět, jako by se nás netýkal, a ve kterém „pácháme dobro“ tím, že pomáháme Ukrajině, nýbrž tak, že obrana před ruskou agresí je i naše obrana a být na ukrajinské straně se nás přímo a bezprostředně velmi týká.

Přestože toto nastavení naší mysli v uplynulém období i pod vlivem neuvěřitelných a absurdních dezinformací lehce opadlo, pořád je významně proukrajinské.

Česko prochází testem

Ono nastavení mysli přitom zásadně ovlivnilo i ekonomický vývoj a podnikatelské prostředí. Umožňuje totiž jasně vyhodnotit důvody, které vedly k tomu, že rok 2022 vskutku nebude z pohledu ekonomického vývoje hodnocen jako příznivý a podnikatelské prostředí v něm jako ukázkové a bezproblémové.

Je těžké odolávat prudkým, soustavným vnějším šokům na ekonomický systém bez poskvrny a ztráty květinky. Ani Messi či Mbappé nemohou na fotbalovém pažitu podat optimální výkon, budou-li neukázněnými příznivci soupeře neustále vyváděni z rovnováhy vulgárními gesty a pokřiky či vrháním předmětů na jejich tělesné schránky.

Současně jde o test odolnosti tohoto ekonomického systému, který odhalí jeho trhliny a poruchy. A v tomto ohledu tento nechtěný test odhalil mnohé. Český ekonomický model je dobrý, funkční a výkonný v dobrém ekonomickém počasí, ale pokud se ekonomická obloha zatáhne černým mrakem a spustí se prudký déšť a vítr, jeho odolnost je všelijaká.

A druhé nemilé, ovšem důležité zjištění: ani heroický výkon podnikatelů, opírající se o jejich tradičně silné vlastnosti v podobě invence, improvizace, rychlého přijetí krizového řešení s chladnou a nechaotickou hlavou, s tím nemůže nic zásadního udělat, neboť naráží na limity dané právě tímto modelem.

Co tvoří tento model? Vysoký podíl energeticky náročného zpracovatelského průmyslu, kde využití jeho kapacit silně závisí na extenzivním zapojení pracovní síly mnohdy stále manuálního charakteru. Vlastnická struktura ekonomiky, kterou ovládají velké nadnárodní korporace, mající v rukou i klíčová strategická rozhodnutí, která zvláště v časech krizových nemusí být úplně v souladu s našimi zájmy a představami.

A také obrovské množství malých firem, které buď mají zcela lokální akční rádius, anebo jsou též faktickými plniči přání svých zahraničních odběratelů, a tím tak trochu i jejich vazaly.

Kvůli nejrůznějším tržním selháním platíme za mnoho zboží i služeb podstatně vyšší cenu, než by odpovídalo naší kupní síle.

Dále je zde neuvěřitelně široký rozsah nejrůznějších tržních selhání, kvůli kterým platíme za mnoho zboží i služeb podstatně vyšší cenu, než by odpovídalo naší kupní síle, a kterou tak nějak smířeně akceptujeme, skoro jako ovce před porážkou.

Tento model, který navzdory své zastaralosti i tomu, že má v sobě definičně zakódovaný každoroční odliv přibližně osmi procent HDP v podobě transferu dividend do mateřských centrál, které mohou významně chybět pro účely budoucích investičních aktivit, jakž takž a spíše dobře než hůře fungoval až do počátku covidové pandemie. Ta jako první zpřítomnila některé z jeho definičních poruch a slabin.

Jeho spíše dobré fungování se projevovalo v podobě slušného ekonomického růstu, který nás na evropské konvergenční vlně dovedl až na dohled středně vyspělé unijní ekonomiky, s mimořádně příznivou konstelací klíčových makroekonomických veličin a minimem nerovnováh, kterým učebnice hospodářské politiky říkají strukturální.

Řečeno slovy Jaroslava Haška: to nám všechno vojna vzala. Aktuálně čelíme jednomu z nejslabších ekonomických růstů v Evropské unii v podmínkách jedné z největších měr inflace, prudce se zhoršujících veřejných financí i vnější konkurenceschopností. Tradiční silné stránky, na nichž jsme mohli stavět naši prosperitu, tedy velmi zdravé veřejné finance a zahraniční obchod, který nás vytáhne z každé ekonomické šlamastyky, vzaly během pár let za své.

Poslední pevný bod mezi kladnými charakteristikami: nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropské unii nabízí již několik let též svoji odvrácenou stranu mince (nejsou lidi), a navíc, nezachytíme-li nynější reformní trendy formující se nezávisle na nás, ujede nám na dlouhou dobu nejen vlak se strukturálními reformami, ale dojde též k výraznému zhoršení parametrů trhu práce a eskalaci sociálních tenzí.

Do onoho vlaku můžeme v nejlepším případě naskočit a naše kupé si přizpůsobit obrazu svému, ale více zřejmě dosáhnout nedokážeme.

Spásu lze hledat v tom, že překročíme Rubikon onoho zavedeného modelu a právě podnikatelé, empaticky a účinně, tedy přiměřeně, cíleně a smysluplně podporovaní osvíceným přispěním státu, umně využívajícího četné možnosti evropského financování, vytvoří model nový, stojící na hodnotových řetězcích, k nimž máme nejlepší předpoklady.

Model, ve kterém získáme ztracený vliv a poštěstí-li se, staneme se poté, až nám bude naše země malá, zase pro změnu my vývozci kapitálu a všech kompetencí, znalostí a technologií s tím spojených. Model, který bude odolnější vůči všem možným destruktivním šokům, který využije naše transformační potřeby a schopnosti.

To vůbec nemusí vést k rapidnímu snížení podílu zpracovatelského průmyslu, ale k jeho zásadní odvětvové a sortimentní proměně, která může využít i potenciál naší pracovní síly.

Znamená to, že výstupem našich průmyslových podniků se ve velkém stanou výrobky zajišťující přechod na čistou energii, energetické úspory (tepelná čerpadla, komponenty pro využití solární, větrné a vodní energie, komponenty pro čisté a chytré stavebnictví), cirkulární ekonomiku a využití všemožného odpadu. Nikoli pouze tím, že se jej naučíme třídit, ale že jej dovedeme zpracovávat a vyrábět z něj nové výrobky.

Obrovská příležitost se nachází ve středobodu našeho zpracovatelského průmyslu – výrobě dopravních prostředků.

Obrovská příležitost se nachází ve středobodu našeho zpracovatelského průmyslu – výrobě dopravních prostředků, přizpůsobených novým emisním limitům, a to zdaleka nejen u osobních automobilů, ale v celém spektru vozidel, které tvoří i nákladní vozy, autobusy, tramvaje, lokomotivy či malá letadla.

Česká republika je významným evropským hráčem v oboru energetik, větším, než odpovídá její geografické velikosti. Právě kritérium odolnosti energetického systému představovalo klíčové evropské dělítko, podle něhož se v důsledku války na Ukrajině a z ní plynoucího tlaku na růst cen energií generovala skupina málo zasažených (Francie, Finsko) a skupina fatálně zasažených (Pobaltí, Česká republika, Bulharsko).

To je pro zemi, která stále vyváží přibližně čtvrtinu svého energetického výkonu, tedy netrpí nedostatkem energie, ale trpí strukturálními a systémovými slabinami tohoto systému, velké varování a současně výzva do budoucnosti.

Ukrajina je i příležitostí

Máme-li hodnotit stav a vyhlídky české ekonomiky a jejího podnikatelského prostředí v kontextu rok trvající ruské agrese na Ukrajině, nelze pragmaticky nezmínit ani příležitosti, které by měly kapitalizovat český postoj k Ukrajině od samého počátku, a vést k tomu, že český kapitál a zakázky dodávané českými firmami se budou ve viditelné podobě podílet na rekonstrukci a obnově Ukrajiny po válce.

A též v tom, že Ukrajina bude v ještě větší míře dodávat a vyvážet do České republiky zboží, které k nám dosud za levný peníz putuje z řady asijských zemí. A to i za cenu toho, že při zachování evropských sociálních a environmentálních standardů bude cena tohoto na Ukrajině vyráběného zboží o něco vyšší, než činí mnohdy dumpingové ocenění asijských dovozů do Evropy.

Tím se utvoří a posílí vazba, která beztak v řadě segmentů funguje již dlouhou dobu. Ukrajinci představují již dlouhá léta jednu z nejpočetnějších zahraničních minorit v České republice a po loňském exodu již patrně tu spolehlivě nejpočetnější.

V rámci střízlivé a pokud možno objektivní evaluace dopadů této války na ekonomiku a podnikání není možné nezdůraznit, že v pomyslné pyramidě fatálních priorit stojí mír a lidský život vysoko nad jakýmikoli ekonomickými a podnikatelskými zájmy.

Současně však lze dodat, že fungující ekonomické systémy a efektivní podnikatelský stav, zvláště stojí-li na té správné straně barikády, může pro spravedlivý mír a ochranu lidských životů udělat dost (ano, není každý mír mírem spravedlivým).

Díváme-li se na to prizmatem ekonomických kategorií, tak cena spravedlivého míru představuje takovou hodnotu, že se jí vyplatí podřídit a obětovat nejeden čistě ekonomický profit.