Byla by to hezká byznysová pohádka: Žil byl jednou jeden český výrobce čokolády, jehož pralinky a další laskominy byly tak chutné, až se o nich dozvěděl sultán z dalekého království. Sultán si nechal českou čokoládu poslat na svůj stůl a natolik mu zachutnala, že se na jeho tabuli od těch časů musela objevovat pravidelně. A vše se dařilo tak dobře, že se po nějaké době podnikatel z malé země v srdci Evropy dokonce stal jediným zahraničním dodavatelem pro panovnický dvůr.
Zazvonil zvonec a pohádky byl… no, spíš začátek, protože do byznysové pohádky patří fakta.
Ten šikovný „chocolate maker“ se jmenoval Petr Kovařík, spolumajitel značky Pražská čokoláda Steiner & Kovarik a partner Silvie Steinerové, druhé části podnikatelského dua, které čokoládu vyrábí už desátým rokem. A tím panovníkem byl ománský sultán Kábus bin Saíd.
Prodávat své sladké produkty v Ománu přitom Silvie Steinerová a Petr Kovařík, kteří spolu podnikají už od roku 2011, původně neměli v plánu. Pražská čokoláda aktuálně exportuje do 12 zemí, a když partneři před šesti lety uvažovali o expanzi na Blízký východ, volba padla na mekku všeho luxusu: Dubaj.
Jenže v té době zuřila válka mezi Saúdskou Arábií a Jemenem, řada movitých Saúdských Arabů přišla o podstatnou část příjmů a přestala cestovat, takže se dubajský obchůdek po několika měsících z původně černých čísel postupně propadl do ztráty. Tu se sice podle slov Petra Kovaříka podařilo postupně pokrýt, aby nemuseli zavřít, přece jen ale uvažovali, co dál. Nakonec se rozhodli dát Ománu šanci a přesunout svou hlavní základnu tam.
V květnu 2017 tak Pražská čokoláda rozbila svůj stan v hlavním městě sultanátu, v Maskatu. „Omán nás neskutečně překvapil svou kultivovaností a mírumilovností,“ chválí si změnu prostředí Petr Kovařík.
A tady má pohádka sladké pokračování.
Sultán Kábus sice vloni v lednu v požehnaném věku 79 let zemřel a na ománský trůn usedl jeho bratranec Hajsám bin Tárik Saíd, ale i on si naštěstí sladkosti putující z malé evropské země oblíbil. Dokonce natolik, že když nechal vypsat výběrové řízení na dodavatele pro svůj dvůr, právě český výrobce se na konci listopadu stal jediným zahraničním podnikatelem, který v něm uspěl a oficiálně smí sultánovi své zboží nadále exkluzivně dovážet.
„Arabové milují pralinky, samozřejmě co nejluxusněji vypadající i chutnající. Hodně populární jsou u nich předem připravené, zdobné talíře, za které jsou ochotni zaplatit klidně 10 i 20 tisíc korun,“ popisuje chuťové preference svých klientů Petr Kovařík. „Stále větší popularitě se ale těší také dražé – tedy různé ovoce nebo třeba kávové boby obalené v čokoládě, které je podstatně zdravější.“
Pokud je vaším klientem sám panovník, zvedne vám to samozřejmě renomé i mezi jeho poddanými. Zájem o produkci české značky tak v Ománu postupně roste a momentálně je tahle země nejsilnější ze všech, do nichž vyvážejí (na druhém místě je německý trh, na třetím Japonsko).
Zahraniční úspěch tak Pražské čokoládě alespoň částečně kompenzuje ztráty z domovského Česka, kde se kvůli koronavirové pandemii odehrává spíš pochmurný příběh jak z pera bratří Grimmů. Na turisty silně orientované značce se za loňský rok propadly tržby o 78 procent a nepodařilo se je dohnat ani dočasným otevřením obchodů nebo předvánočními zakázkami pro firemní klientelu.
„Spoléhat se na českého zákazníka bohužel nemůžeme, u nás je stále ještě obtížné vysvětlovat, proč je bean to bar čokoláda dražší než ta obyčejná,“ posteskne si devětatřicetiletý podnikatel. „Snažíme se ale lidi edukovat, vysvětlovat, co děláme a jakou to má přidanou hodnotu, to je jediná cesta. A rozhodně se chceme dál rozvíjet, i když je teď doba těžká.“
S optimistickým přístupem by proto Steiner & Kovarik chtěli v Ománu do půl roku rozjet i vlastní ruční výrobu, kde by mohli experimentovat s lokálními surovinami, jako jsou datle, různé druhy místního koření nebo třeba růžová voda. „Výhledově bychom pak chtěli sladkosti vyrobené v Ománu představit i u nás v podobě nějakých limitovaných kolekcí,“ plánuje Petr Kovařík.
