skip to main content

Covidový výlet do Vídně: Van Gogh, Cézanne a Matisse v Albertině stojí za tyčinku v nose

Předně odpověď na otázku, která nás všechny pálí nejvíce. Ano, ve Vídni mají lepší roušky a štíty než my.

Zatímco v ulicích českých měst to chvíli vypadá jako při masovém úprku chirurgů od rozdělané práce na sálech a chvíli jako na demonstraci svářečů, Vídeň nabízí zajímavější rouškové i štítové portfolio: každý druhý designový shop v trendující čtvrti Neubau má ve výkladu roušky šité ve stylu svých oděvů a tváře Vídeňanů se zdaleka neskrývají jen za celoobličejovými plastovými štíty.

V současnosti je „in“ částečný štítek, který se opírá o bradu a zakrývá pouze ústa, aby vykryl cíleně jen spršku covidu, kterou nositel hypoteticky chrlí z úst. Přímý oční kontakt je díky tomu zachován, aniž by na sebe všichni pohlíželi skrze stěnu protimorového plastového akvária.

I odpověď na druhou nevyřčenou otázku je lakonická. Ano, podzimní Vídeň stojí za to, abyste si nechali strčit tyčku covidového testu do nosu a podvolili se diktátu, že vás do Rakouska pustí pouze v případě, že v sobě nebudete mít koronavirové nákazy ani pomyslný ždibec.

Reklama

Největším argumentem pro návštěvu globální metropole wiener schnitzelu je výstava „Van Gogh, Cézanne, Matisse. Sbírka Hahnloserových“. A to se do bombastického názvu ani zdaleka nevešla všechna pozoruhodná autorská jména, která mezi 80 obrazy, plastikami a skicami figurují.

Ano, je tu Vincent van Gogh – a otevírá celou expozici způsobem, který člověka sevře za srdce s takovou silou, že se mu v úžasu pootevřou chlopně. Hned na úvod tu vedle sebe ze zdi září dva tak protikladné van Goghovy obrazy, jak jen protikladné jeho obrazy mohou být.

Je tu ohromující Sedlák, rozsévající po zlatavém poli semínka života: obraz, z něhož na člověka sálá vůle a touha k životu i navzdory té neskutečné dřině a lopotě, již nás existence den za dnem stojí.

Ovšem hned vedle Sedláka je Noční kavárna v Arles, výjev z místa, kde všechny sny a usilování naopak odumírají a hroutí se do sebe v tiché perpetuální implozi, stejně jako interiér depresivního místa v umělcově duši.

Absolutní protiklad vykreslí malířův vnitřní svět razantněji než tisíc slov ve chvíli, kdy se podíváte na datum vzniku: Van Gogh oba obrazy namaloval v roce 1888. A upřímně, kdyby celou výstavu ze sbírky švýcarského páru Hahnloserových tvořily pouze tyto dva obrazy, už jen to by za cestu do Vídně stálo, ale nabízejí tu samozřejmě víc.

Mají tu Renoira, na jehož obrazech si můžete povšimnout ikonického efektu: kůže Renoirových protagonistek dopadající světlo stejně tak pohlcuje, jako vyzařuje. Mají tu Maneta, a to rovnou s jeho emancipovanou Amazonkou, rezonující i ve společenské tematice dnešních dní – byť ji Manet namaloval (a pak ji chtěl nožem rozřezat, ale to je jiný příběh) už v roce 1883.

L’Amazone (c. 1882)| Édouard Manet
Reklama

Mají tu Gauguina, Cézanna (s obrazem, v jehož svíravé melancholii se odráží i malířovo rozpoložení z doby, kdy se potýkal s diabetem) a mají tady Matisse v nejlepší společnosti, s jeho legendární modelkou Laurette, která v Matissově díle figuruje na padesátce obrazů.

Mattisův obraz s Laurette s názvem Žena v zelených šatech je z období, kdy Matisse už rozvolňoval dřívější rigidní styl (na cestě, která o mnoho let později vrcholila barevnými plochami vystříhanými z papíru, kdy už nemohl ani malovat).

Laurette Au Châle Vert (1917) | Henri Matisse

Návštěvníka u svůdné a hravé pohody s Laurette až píchne u srdce, když si uvědomí, že ji Matisse zachytil v roce 1917, kdy na stejné planetě zrovna umíraly stovky mladých mužů v zákopové válce.

A mají tu i Toulouse-Lautreca, který na stěnách Albertiny podává další zprávu o svém mistrovství v reportážní malbě z bojiště těch nejvykřičenějších čtvrtí dekadentní Paříže.

Kolekce manželů Hahnloserových, jejichž obrazy tvoří jednu z nejvýznamnějších soukromých sbírek francouzské moderny na světě, vznikala v relativně krátkém časovém období mezi lety 1905 a 1936.

Ačkoli v ní figurují i méně slavná jména a díla menšího dopadu, pocházející zejména od osobních přátel manželského páru, výsledná výstava je obdivuhodně hutná a zahrnuje díla, která se vám vryjí (či vleptají, záleží na zvolené technice) do sítnice.

Pokud si budete chtít po jejím zhlédnutí dopřát nášup, doporučuji vyběhnout schody ve stejné budově a projít si ještě stálou sbírku Od Moneta k Picassovi; a pokud ani to nestačí, zabruste ještě k fascinující exhibici rytin Od Dürera k Bruegelovi.

MQ Libelle ve Vídni

Kýžený odpočinek ale najdete až na střeše jiné výstavní budovy ve Vídni – Leopoldova muzea, na němž byla v nedávné době otevřena fascinující vyhlídková plošina. Přímo tady, uprostřed vídeňské muzejní čtvrti, se nachází zbrusu nový střešní projekt MQ Libelle s půdorysem vážky, který se okamžitě vyšvihl na místo možná nejúžasnější vyhlídky na rakouskou metropoli.

Covid pomine, řeknete si tam. Rozfouká ho vítr a serve nám roušky z tváří. Ty obrazy však nerozerve nic. Vyjeďte sem výtahem, sundejte si roušku, odejměte protimorový štít, nadechněte se vlaha vídeňského podzimu a dejte si tu dvojité presso; po zmíněné výstavě ho budete potřebovat.

Reklama
Reklama