Je to jednoduché. Nejočekávanější módní film letošního roku je splněným snem všech influencerů a milovníků módního průmyslu. A noční můrou novinářů, kteří vědí, že přesně takhle to jednou všechno skončí. Jen u toho nebudou oblečeni v Dioru.
Jsou tam všichni. Celá svatá čtveřice. Miranda. Andy. Emily. Nigel. A jejich nejlepší kamarádi. Jako Prada. Dior. Chanel. Bulgari. Fendi. Tiffany. Vuitton. A taky Brunello Cucinelli, Domenico Dolce se Stefanem Gabbanou nebo Lady Gaga. Ti všichni dokonce osobně, jako součást scénáře.
Jsou tam sekvence doslova citující původní dvacet let starý film, který zcela nečekaně zrodil nový popkulturní fenomén (a stejně nečekaně vydělal při na americké poměry legračním rozpočtu 35 milionů dolarů v kinech celého světa na tržbách téměř desetkrát tolik, 330 milionů dolarů). A zcela nový druh product placementu.
Tohle není marketing, tohle je jedna veliká reklama na módní branži, ať je to haute couture, pret-a-porter, či quiet luxury. „Tak tichý, že sotva šeptá,“ slovy kreativního ředitele Nigela Kiplinga v podání (zcela záhadně vůbec nestárnoucího) Stanleyho Tucciho.
„Tentokrát utratili opravdu hodně peněz,“ svěřila se nedávno Meryl Streep, představitelka hlavní role Mirandy, před pár dny v talkshow Stephena Colberta (oscarová herečka k nákladné produkci druhého dílu spokojeně prohlásila doslova: „This one honey, they spent the money!“)
Mluvila o rozpočtu nového filmu, který byl před dvaceti lety v prvním případě více než úsporný. Nikdo totiž od adaptace „chick-lit“ nic nečekal: šlo o typický příklad holčičí literatury, zde románu Lauren Weisberger, někdejší skutečné asistentky Anny Wintour ve Vogue, bez nároku na hlubší ambice.
Tentokrát rozpočet zjevně úsporný nebyl. Peníze koukají z každého záběru. Kdo miluje módu, přijde si na své. Kdo miluje módní kolekce a sleduje je na svém Instagramu, Facebooku a TikToku a dalších platformách doslova v reálném čase, ten bude zcela nadšen. Bude tu jako doma.
Foto Falcon
Kdo má v původním filmu z roku 2006 rád sekvenci, v níž Andy Sachs (Anne Hathaway) běží do práce v redakci módního časopisu Runway za tónů megahitu Vogue zpěvačky Madonny a s každým záběrem se její outfit mění k lepšímu, bude i u druhého dílu nadšen.
Podobná sekvence, stejná hudba stejné interpretky, jeden outfit krásnější než druhý, nic z toho nechybí ani ve „dvojce“.
Místo pařížského fashion weeku je to tentokrát týden módy v Miláně a hlavní drama neobstarávají „Florals? For spring? Groundbreaking!“, ale fakt, že tištěný Runway „se už vůbec neprodává“, celá mediální branže se rozpadá, agendu nastolují místo novinářů influenceři různého ražení, „nejsilnější jsme v digitálu a naprosto nás ovládají všemocní inzerenti“.
Dokonce všemocná Miranda (Meryl Streep v ikonickém sestřihu a schovaná za velkými brýlemi skutečně trochu ve stylu Anny Wintour) ztrácí svou všemocnost a stává se bezbrannou loutkou v rukách kdekoho, od vydavatele po hlavního inzerenta.
Jedním z nich je světově proslulý módní dům Dior a v jeho exekutivní funkci stará dobrá Emily (Emily Blunt), ještě elegantnější – a zákeřnější –, než jsme ji znali.
Zápletku zprvu tvoří poněkud úsměvná pseudoaférka s nepodloženými fakty v jednom redakčním článku, kvůli němuž se teď váženému módnímu titulu i jeho šéfce vysmívá doslova celý internet – a kvůli kterému je v ohrožení nejen reputace Mirandy, ale celého časopisu.
Je nepravděpodobné, že by v dnešní době jeden minoritní článek o neznámé módní značce téměř fatálně ohrozil celé dekády budovanou reputaci nejprestižnějšího módního časopisu světa (Runway je samozřejmě alter egem slavné Vogue) v multimiliardovém globálním fashion byznysu.
A smysl příliš nedává ani řešení problému (zpět se musí vrátit Andy, spasitelka, nejlepší novinářka, kterou tato země nosila, a to i proti vůli Mirandy Priestly, aby pověst magazínu zachránila). Takto prostě módní (ani žádný jiný) velký časopis s mezinárodní licencí nefunguje, a v současné době už vůbec ne.
Ale nevadí. Ona je totiž ta základní zápletka vlastně úplně nepodstatná. Hlavní je fakt, že je Andy zpátky v redakci, kterou si všichni pamatujeme. Miranda se na ni tváří úplně stejně nedůvěřivě a opovržlivě jako před dvaceti lety, ač se vizáž Andy prokazatelně zlepšila, „i když na to obočí pořád nesáhla“, už tady není žádný polyesterový svetr v podivné bleděmodré, pardon, „cerulean blue“ barvě ani cibulový bagel.
Andy má na sobě Margielu, vlasy má pečlivě uhlazené, make-up bezchybný a na nohou místo nevzhledných černých ortopedických mokasín okované lodičky Valentina Garavaniho v tělové a zlaté barvě.
Don’t let the facts ruin the story. A ta story je story vypasovaných kostýmů, kabelek, bot, letních šatů i večerních rób, designových kabátů, vyšívaných blejzrů, hedvábných šátků, výrazných opulentních špeků, kožených rukavic a rozměrných klobouků – a lidí, kteří je tvoří, nosí, prodávají a fotí.
Foto Falcon
Foto Falcon
Foto Falcon
A také je tu story oné komnaty s nejnovějšími modely od předních světových návrhářů, místa, jemuž vládne Tucciho Nigel a tentokrát místo „ponča“ nabídne Andyho Cucinelliho, protože kdo jiný než slavný italský miliardář a hlavní tvář fenoménu quiet luxury vás má obléknout na víkend s šéfkou v Hamptons.
Je úplně fuk, že Miranda má po ruce vysokou uhrančivou Amari, krasavici, která je její asistentkou, ale i hlídačkou politické korektnosti: ve třetí dekádě nového milénia už nevyhrožujeme podřízeným fyzickou likvidací kohokoli (byť se chceme zabít jen my sami), nesmíme na ně házet své luxusní tašky ani kabáty, nevysmíváme se dýmějovému moru, jejž kolem sebe infikovaný kolega šíří spolu s rýmou, nemluvíme nepěkně o lidech, kteří vypadají jinak než my, a ano, samozřejmě uznáváme work-life balance (ledaže by ne).
Ďábel nosí Pradu 2 nemá ani pořádný příběh, ani rozuzlení, i když se tváří, že ano. Ale protože emoce, kterou jako žena prožíváte, když vidíte vyšívanou aplikaci na onom nejkrásnějším kabátu od Diora zvětšenou přes celé plátno, je emoce skutečná, je i celý příběh Ďábel nosí Pradu 2 skutečný, srozumitelný a vlastně velice povedený.
Ne, Mirandám celého světa nemá smysl napovídat, co mají dělat, protože ony to úplně přesně vědí samy. Ne, Andy, už nemusíš běhat jako hříbě z místnosti do místnosti a sotva popadat dech, za těch dvacet let jsi přece už ušla nějakou cestu (a vyhrála mnoho prestižních novinářských cen, na něž jsi hrdá).
Jsi přece ta žena, která si za první plat v Runway magazínu hned první měsíc může koupit luxusní byt v New Yorku, nezapomeň. To neměla ani Carrie Bradshaw blahé paměti!
Foto Falcon
Je to prostě – pohádka. Velice fešná a šarmantní paralelní realita.
Nakonec je na celém příběhu nového filmu – kromě všech těch nádherných kabátů, kabelek a bot a velkoformátových záběrů na ně -– nejzajímavější postava Lucy Liu (která tam nehraje sebe).
Ale o té vám nebudeme vyprávět. Běžte na ten film, zvláště pokud jste žena, popadněte pár kamarádek, užijte si dvě hodiny čisté krásy, zapomeňte logiku doma a prostě u filmu relaxujte.
Nějak se ta miliarda dolarů na tržbách z kin přece vydělat musí.
Utratili opravdu hodně peněz. A budou je chtít zpátky.
Víc je víc.
