Michael Jackson byl prý závislý na plastické chirurgii. Pokud to tak opravdu bylo, nový film to ctí dokonale. Jde totiž o tvar sešitý z různých zdrojů, zájmů i motivů, jehož švy na obřím plátně IMAX nemáte postřehnout. Přesto se derou ven.
Nejdůležitější jméno nového filmu Michael? Překvapivě ne to zpěvákovo. Asi v polovině dvouhodinového snímku se v zasedačce hudebního vydavatelství objeví producent jménem John Branca. Michael si ho zvolí jako nejbližšího spolupracovníka, který z něj má udělat globální hvězdu, je to ostatně sympaťák, který ví, jak to chodí, a navíc chce pro Michaela jen to nejlepší.
Vtip je v tom, že Brancu nevidíme jen na plátně s tváří Milese Tellera, jeho jméno se skví i v závěrečných titulcích, které mu přisuzují producentský kredit. O novince režiséra Antoina Fuquy to říká tak nějak vše – Branca jako hlavní postava zpěvákovy pozůstalosti vidí film jako další „asset“, který má upevnit pozici miliardové značky – a pár dalších stovek milionů chechtáků přisypat.
Foto Cinemart
Při pohledu na pohupující se publikum v sedačkách na pražské premiéře to patrně nebude problém, zvlášť když představitel Jacksona, jeho devětadvacetiletý synovec Jaafar, dokonale ovládl umění imitace svého strýčka. Když nezpívá, ve filmu se jako dvacátník stává až mučednickou, mesiášskou figurou, jež v jednu chvíli přijde při nehodě o vlasy, aby pak v nemocnici sama uzdravovala svou přítomností děti s rakovinou.
Při projekci máte chvílemi pocit, jako kdybyste sledovali spíš drahou hranou disneyovku, kde digitální davy na stadionech střídají ještě digitálnější zvířátka v Jacksonově usedlosti, která by klidně mohla promluvit – a člověk by ani nemrkl. Sledujeme totiž především pohádku, kde zlou macechu představuje zištný Jacksonovic fotřík, který ne a ne pustit synka na vysněnou sólovou dráhu.
V tomhle notoricky známém a jediném konfliktu filmu se ale neukrývá příliš energie, protože ho scenárista John Logan variuje asi od třetí do stopatnácté minuty. Když už je hrození Colmana Dominga skutečně příliš, sáhnou tvůrci jinam – v jednu chvíli se třeba mluví o nutnosti tajné propagace nové desky, pak zase spojování publika na pozadí půtek gangů. Každý slibný motiv je ale po pěti minutách opuštěn.
Láteřit nad tím, že je Michael sanitizovaný, nekonfliktní a líbivý, je ale trochu líné – že budeme sledovat vycíděný produkt, bylo jasné už od oznámení celého projektu. V tomto ohledu jsou na vodě i výtky, že se film nevěnuje obviněním ze sexuálního zneužívání. Ta do „tajmlajny“ nezapadají – a i když tam prý původně měla být, podle zákulisních zpráv od nich tvůrci chtěli Jacksona očistit. Hranu by už tak oslavnému snímku asi stejně nedala.
Foto Cinemart
Michael v aktuálním tvaru je ale dokonalou ukázkou proměnlivosti kulturního klimatu, které se už nestřídá po dekádách, ale po letech. Aniž by člověk jakkoli hodnotil relevanci všech Jacksonových obvinění, absolutně si nelze představit, že by takový film šel do kin třeba před pěti šesti lety, kdy bylo jejich samotné vyřčení slovem božím a v podobné atmosféře měl premiéru třeba dokument Leaving Neverland.
V roce 2026, kdy mediální výtlak podobných kauz postupně slábne a jeden hollywoodský vyhnanec za druhým hlásí návrat, tak blockbuster za dvě stě milionů dolarů vlastně ctí ducha doby. „Můžeš lhát o všem, třeba o svém věku,“ dozví se ve filmu Michael od jednoho z producentů. Před pěti lety bychom jako diváci odtušili, že tím chtějí tvůrci ukázat na predátora, teď to znamená opak – že obětí byl Michael.
Jaafar Jackson v hlavní roli by ale klidně utáhl komplikovanější materiál, protože dokáže Michaelovi přiznat auru mimořádného talentu, ale zároveň i zabrnkat na strunu excentričnosti, která byla tolik vlastní zejména jeho finálním rokům. Na to, až některý z plastických chirurgů sáhne po tkáni téhle temně tragické peterpanovské pohádky, si ale asi budeme muset ještě počkat.
