skip to main content
Český byznys

Dělník, ředitel továrny, ministr i podnikatel. Zemřel Jan Vrba, který neodpočíval ani po osmdesátce

Do redakce Forbesu dnes dorazila smutná zpráva o úmrtí ekonoma, podnikatele a také bývalého politika Jana Vrby. Po sametové revoluci působil jako ministr průmyslu a stál například za privatizací Škodovky německému Volkswagenu.

Poslední dvě dekády byl jedním z akcionářů českého výrobce klobouků TONAK, kde působil i jako předseda dozorčí rady. K uctění památky podnikatele, který se stal také členem našeho výběru 7 nad 70, zpřístupňujeme článek, který o něm před dvěma lety napsala redaktorka Zuzana Krajíčková.

I tehdy z Jana Vrby vyzařovala energie a ve stejné míře také slušnost.

***

Věk je jenom číslo. Mimořádně živoucí doklad klišovitého, ale platného hesla osobně předvádí Jan Vrba, osmdesátiletý spolumajitel českého výrobce klobouků Tonak, když na chodbě u své kanceláře trpělivě pózuje fotografovi a musí kvůli tomu trochu kulhaje scházet několikery schody.

Netrápí ho artritida nebo cokoli podobného – to si jen před týdnem natáhl vazy v koleni, když se s manželkou, bývalou československou reprezentantkou v běhu na lyžích, proháněli na běžkách.

„Ještě týden to prý musím vydržet, ale už mě tohle omezení trochu zlobí,“ usměje se a sejde ještě poslední schodiště. Na datum narození, které má napsané v rodném listu, tenhle štíhlý a uhlazený muž určitě nevypadá.

Reklama

Když vypráví, jak běhával Jizerskou padesátku (celkem jich absolvoval 20) a jak dnes aspoň lyže v zimě střídá s kolem v létě, jak se svou paní chodí běhat do Hvězdy a jak společně lezou po horách, začnete mimoděk v hlavě počítat své vlastní pohybové aktivity, věk nevěk. Ten jeho skutečný vlastně prozrazují pouze zkušenosti, jaké můžete nasbírat, jen když žijete dostatečně dlouho.

Jan Vrba se narodil těsně před druhou světovou válkou, zažil v Československu celou komunistickou éru se vším jejím lehkým oteplováním i mrazivým ochlazováním, sametový převrat, divoká devadesátá i současnou „moderní“ společnost. Byl dělníkem, ředitelem velké továrny, ministrem průmyslu, konzultantem i spolumajitelem firmy.

Na opatrnou otázku, zda ve svém věku někdy neuvažuje o odchodu na odpočinek, jen opáčí: „Co bych tam dělal? Moje maminka v tomhle věku taky pracovala.“

Minimálně čtyři dny v týdnu tak Vrba tráví ve své kanceláři v centru Prahy a jednou až dvakrát do měsíce jezdí do továrny Tonaku v Novém Jičíně. O víkendech se prý snaží až na naléhavé situace nepracovat a věnovat se některému ze svých oblíbených sportů, čtení nebo milované tříleté vnučce – pokud se tedy systematická příprava na další týden dá považovat za nepracování.

A ujišťuje, že pracovat ho pořád hodně baví. „A co mě nebaví, to dělá kolega Tělecký,“ směje se trochu poťouchle na adresu druhého českého spolumajitele Tonaku Michaela Těleckého, který má ve firmě na starosti marketing. Jan Vrba řeší strategii, rozvoj a taky modernizaci.

Chytré mozky nachází při spolupráci s univerzitami.

„Aby fabrika dobře fungovala, potřebujete dva typy lidí: ty, kdo dělají práci dobře, a ty, kdo dělají dobrou práci,“ vysvětluje. „První skupina potřebuje pro svou práci přesný postup, ta druhá se dívá kolem sebe i mimo fabriku a přináší do firmy dobré věci. Té první skupiny máme naštěstí dost, ale potřebujeme víc těch druhých.“

Chytré mozky pro „zajištění dlouhověkosti Tonaku“, jak sám říká, nachází při spolupráci s několika univerzitami. S technickou a technologickou stránkou jeho firmě pomáhají katedry Technologické univerzity v Liberci, Vrbovy alma mater, výzkumný ústav v Piešťanech pracuje na využití plazmy při výrobě klobouků. O vylepšování procesů a řízení se Jan Vrba radí s profesorem Milanem Matějkou, který dříve působil na VŠE.

Je to také právě on, kdo stojí za nápadem na biohnojiva, jež Tonak v posledních třech letech začal vyrábět z odpadního materiálu, tedy králičích kůží a části chlupů, jež se nespotřebují na klobouky. „Na výrobu se totiž použije jen 20 procent suroviny a těch 80 dříve přicházelo nazmar,“ vypočítává.

Kvůli tomuto projektu se spojil se zlínskou Univerzitou Tomáše Bati a výsledkem byla dvě hnojiva (tzv. keratinový hydrolyzát z chlupů a kolagenový z kůží), která chtějí dodávat do zahraničí. Ještě však zbývá postavit linku, která by umožnila spolehlivé dodávky, a také zajistit dotace z Evropské unie. „A to je neskutečně komplikovaný proces, i když máte dlouholeté zkušenosti z politiky,“ směje se Vrba.

Ty jako bývalý ministr průmyslu v první československé porevoluční vládě rozhodně má. K postu ve vrcholné politice ho ale dovedla dlouhá a hrbolatá cesta, kterou výrazně ovlivňoval komunistický režim.

Reklama

Tatínka Jana Vrby v roce 1951 odsoudili za protistátní činnost na 11 let do vězení, kde si prošel černouhelnými i uranovými doly. Což v té době znamenalo, že se Jan Vrba po devítiletce místo střední školy musel přihlásit do učení: na nástrojařinu do Vagónky v České Lípě.

„Měl jsem ale štěstí, v té době zakládali průmyslovku a měli v ní málo žáků, takže na doporučení odborové organizace nakonec přijali i mě,“ vzpomíná. A upřímně, teorie mi šla mnohem lépe než praxe. Za rok a půl jsem přestoupil na průmyslovku do Liberce.“

Po střední škole měl další porci štěstí, v Československu právě nastala éra oteplování, takže ho v Liberci vzali i na vysokou a podařilo se mu dostudovat obor konstrukce textilních strojů. První zaměstnání s vysokoškolským diplomem v kapse získal díky tomu, že v univerzitní komisi seděl tehdejší ředitel podniku Textilana Richard Nejezchleb, který ve Vrbovi viděl potenciál a nabídl mu post údržbáře měřicích přístrojů v kotelně.

Odjel jsem z Anglie do Paříže, chodil po ulicích a přemýšlel, co dál

Vrba tuhle důvěru dobře využil – o dva roky později už mu byla nabídnuta funkce vedoucího údržby a možnost podílet se na realizaci modernizace podniku. Musel však kvůli tomu vstoupit do komunistické strany. „Řešili jsme to s otcem a ten mi nakonec řekl, že to tak bude lepší, tak jsem do toho šel,“ vysvětluje na dotaz, jestli s tím jeho rodina vzhledem k okolnostem neměla problém.

Když pak v roce 1968 mohl poprvé vycestovat, vážně uvažoval o tom, že by v cizině zůstal. Kvůli okupaci Československa a obavě, že by jeho otce, tehdy krátce propuštěného na podmínku, zase zavřeli, se však vrátil. „Odjel jsem z Anglie do Paříže, chodil po ulicích a přemýšlel, co dál. A pak jsem sedl na vlak a vrátil se domů,“ vzpomíná.

Dál působil v Textilaně a po smrti ředitele Nejezchleba v roce 1978 se stal ředitelem celého podniku. Pak i náměstkem ministra pro perestrojku. A pak přišla sametová revoluce, po které si ho první porevoluční premiér Petr Pithart pro jeho rozsáhlé zkušenosti a znalost českých podniků vybral do vlády jako ministra průmyslu. Byl to právě Vrba, kdo stál za privatizací Škodovky a několika dalších významných podniků.

„Díval jsem se na privatizaci jako na cestu zvýšení efektivnosti podniku – na základě analýz jsem věděl, že jsme daleko za Západem a sami si nepomůžeme. Chtěl jsem cestu vstupu strategických partnerů, kteří by přinesli peníze, technické a manažerské know-how a také nové trhy, protože ty staré jsme s rozpadem RVHP ztratili,“ vysvětluje.

A prý trochu lituje, že toho nestihl udělat víc. Ve funkci totiž zůstal jen dva roky, ve volbách v roce 1992 jeho strana Občanské hnutí úplně propadla.

„Radost z mého odchodu tehdy měla určitě moje žena, protože předchozích deset let jsem žil většinu času v Praze, zatímco ona s dětmi v Liberci. Takže jsem konečně mohl začít poznávat svou rodinu,“ glosuje tehdejší situaci.
Do nejvyšší politiky Jana Vrbu lákali ještě jednou koncem 90. let.

„Kolem roku 1997 jsem byl požádán ČSSD, abych vypracoval plán pokračování privatizace,“ říká. „Chtěl jsem tehdy oddělit rozhodnutí o privatizaci od způsobu, jak se bude privatizovat. Komisi ČSSD se můj návrh nejprve líbil. Jenže pak si mě zavolali do parlamentu a vysvětlili mi, že není průchozí, aby politici nemohli do privatizace mluvit. A mně bylo jasné, že můj návrh neprojde.“

Předplatné Forbesu

Před parlamentními volbami v roce 1998 se uvažovalo o tom, že by se Jan Vrba mohl znovu stát ministrem průmyslu. Po volbách mu sociální demokraté pod vedením Miloše Zemana nabídli pozici šéfa Fondu národního majetku.

Vrba však návrh nepřijal a raději odjel s manželkou na hory do Itálie. Od té doby prý o aktivní angažování v politice ztratil zájem, i když se v dalších letech objevilo několik nabídek na senátorský post.

Místo toho se rozhodl využít svých znalostí a kontaktů a spolu s bývalým premiérem Mariánem Čalfou a dalším politikem Jozefem Bakšayem založili poradenskou společnost CTL Consulting, jež pomáhala hlavně zahraničním firmám hledat partnery v Česku.

V roce 1998 začal pracovat pro skandinávskou investiční společnost PCTC Management, nejdřív jako poradce, pak jako její přímý zástupce v Česku. A tahle spolupráce pokračuje dodnes – od roku 2011 hlavně přes společnost Tonak, v níž Vrba s Těleckým mají menšinový podíl.

Jeho paní už si prý za ta léta na jeho pracovní tempo zvykla. „Máme psa, máme vnučku a několikrát za rok jezdíme na dovolenou,“ krčí rameny se smíchem Jan Vrba. „Navíc se navzájem hecujeme do sportu, když se nechce jednomu, druhý ho vytáhne ven. Sportujeme celý život, není důvod to měnit.“

Text původně vyšel ve Forbesu 2/2018.

Reklama
Reklama