skip to main content
Miliardáři

Nesnášel komunisty, miloval ferrari a vydělával na kuřatech. Zemřel miliardář Jiří Mach

6 minut čtení

Po dlouhé nemoci zemřel Jiří Mach, zakladatel a majitel společnosti Mach Drůbež, významného českého chovatele jednodenních kuřat. Jiří Mach byl výrazný muž, milovník života, dobrých aut a úspěšný byznysmen.

V posledních letech ho ve firmě střídali jeho synové Jaroslav a Richard, nahlížet do byznysu začal nejmladší Robert. Forbes letos zařadil jeho společnost na 46. místo největších rodinných firem. Mimořádně otevíráme story o Jiřím Machovi a jeho podnikání, která vyšla v čísle 5/2015.

„Chodím jen do KFC. Do McDonald’s mě nikdo nedostane,“ říká Jiří Mach, jenž život zasvětil kuřatům, vejcím a slepicím. Vládce firmy, která každý týden doveze svým zákazníkům dva miliony malých žlutých kuřátek na vykrmení, vypadá v červených kalhotách, košili se znakem Ferrari, dobře padnoucím modrém kostkovaném saku a ve výrazných brýlích spíše jako zasloužilá rocková hvězda než majitel největší české fabriky na jednodenní brojlery. A trochu tak i žije. Nesnáší komunisty, čekání a prázdné sklenice.

„Všechno musí být hned a na jalové řeči si nepotrpím,“ dodává téměř výhružně. Je půl dvanácté dopoledne a jsme v litomyšlské restauraci s příhodným názvem Bohém, do níž Mach zavelel k přesunu z kanceláří k narychlo zorganizovanému pracovnímu obědu. Sešlo se mu totiž více návštěv najednou a vždy si zakládá na tom, že je dobrý hostitel.

Před sebou má rozpitou plzeň a kvalitní koňak, pracovní den začal s bývalým dlouholetým šéfem Kosteleckých uzenin a kamarádem Janem Bočkem malou becherovkou. Trochu rozevlátý styl řízení si už ve svých dvaasedmdesáti letech může dovolit, záda mu totiž jistí synové Jaroslav (47) a Richard (39). Loni na podzim se navíc ve firmě začal zaučovat vnuk Jiří.

Reklama

„Nechávám jim provozní řízení, ale když jde o strategické rozhodnutí, něco někde kupujeme nebo investujeme, mám pořád poslední slovo,“ říká Jiří Mach, který ráno začíná plaváním, dopoledne úřaduje a kolem třetí už se snaží z firmy zmizet. Kromě něj v ní pracuje dalších pět Machů. Nejstarší syn Jaroslav je šéfem technického úseku a jeho manželka Monika vede líhně, mladší Richard má pod sebou obchod a jeho paní Lucie účtárnu. Jiří (23), syn Jaroslava a Moniky a zatím nejmladší člen rodinného klanu, rozjel vstupní kolečko po celé firmě.

„Nastoupil na dopravu a teď začne jezdit po výrobě. Nechám ho chvíli na nějaké líhni a pak rozhodnu, co bude dělat,“ linkuje vnukovi budoucnost patriarcha rodu, který dal pro Forbes první velký rozhovor za dobu svého podnikání.

Jestliže budoucnost je otevřená, v historii se Jiří Mach předvedl jako muž s tahem na bránu. Z jedné malé a polorozpadlé líhně kuřat v Litomyšli během 24 let vybudoval ojedinělý produkční řetězec na jednodenní kuřata a násadová vejce (taková, z nichž se kuřata mohou vylíhnout), který svou kapacitou dominuje na českém i slovenském trhu. Dnes má firma Mach Drůbež líhně a farmy na 40 místech bývalého Československa, loni utržila 1,7 miliardy korun a vydělala přes 200 milionů.

Její stoprocentní majitel přitom začínal v letech, kdy už mnozí naopak zvolňují. Prvního července 1992 vyhrál privatizační projekt, sedmého oslavil padesátku. „Zastavili jsme s manželkou rodinný dům, Ladu Samaru a šli do úplného rizika,“ vzpomíná Mach na dobu, kdy se mu podařilo získat desetimilionový úvěr od později padlé Agrobanky a zároveň se jako šéf vrátil do takzvaného Hraběnčina dvora, kde líhně trochu nelogicky poblíž samotného centra Litomyšle stály.

Dnes je v budově z roku 1660 administrativní sídlo společnosti, zdobí ho skleněná plastika vejce od výtvarníka Václava Ciglera a k areálu přiléhá jedna ze dvou set produkčních hal, jimiž skupina disponuje. Tehdy to byl jen jeden z pobočných závodů národního podniku Xaverov, který se privatizoval. Proč píšeme, že se Mach vrátil?

Odmítl vstoupit do KSČ a ze závodu musel odejít.

Závod vedl do roku 1980, pak odmítl vstoupit do KSČ a musel z něj odejít. Místo našel jako vysokoškolský zootechnik na státním statku Svitavy a v JZD Zálší, kde mimo jiné působil pozdější ministr zemědělství Josef Lux. Tam se také potkal s jeho šéfem Františkem Bartošem, který mu na počátku podnikání pomohl s financováním a který družstvo v Zálší vedl až do roku 2012.

Firmu začal budovat se svou manželkou Evou, která v ní před revolucí také pracovala. Dnes už spolu nežijí, ale stále jsou manželé. „Eva mi se vším hodně pomohla a z firmy odešla teprve nedávno. Často teď cestuje,“ říká Mach, jehož dědeček za první republiky vedl velkostatek na Zakarpatské Ukrajině a později si vybudoval vlastní statek na Broumovsku. V padesátých letech se tak stal jasným kulakem a s malým Jiřím se tato nálepka táhla.

Mimochodem – když už si tento měsíc připomínáme sedmdesáté výročí od konce války – Machovi bydleli v jejím průběhu v pražském Radotíně. V květnu se vypravili do centra a tehdy tříletý Jiří se mámě ztratil. „Byla tehdy mrtvá strachy někde v krytu, ale někdo se mě ujal a prý mě pak našla na barikádě,“ směje se Mach.

Co v devadesátých letech vydělal, to investoval zpět do rozšiřování firmy. Na začátku podnikání ho jako důležití odběratelé hodně držely právě Kostelecké uzeniny s již zmíněným Janem Bočkem (bylo to dávno předtím, než firmu získal Agrofert Andreje Babiše), v roce 1994 koupil první farmu, o deset let později zakotvil s produkcí na Slovensku. Dnes tam zaměstnává zhruba 200 lidí, dohromady má skupina přes 500 pracovníků.

Roční kapacita líhní byla 10 milionů, dnes umí skupina dodat milionů 160.

„Začínal jsem s tátou hned na počátku tím, že jsem rozvážel kuřata. Tehdy jsme měli tři avie, které ale úplně stačily. Roční kapacita líhní jednodenních kuřat byla 10 milionů, dnes skupina umí dodat 160 milionů kusů. Chovy jsme neměli vůbec, dnes produkujeme 240 milionů násadových vajec ročně,“ doplňuje ho syn Jaroslav. Kapacity líhní na Slovensku jsou ale aktuálně zakonzervovány, více se totiž vyplatí dodávat na trh právě násadová vejce.

Pokud zrovna nejste zběhlí drůbežáři, je zde nutné si celý koloběh byznysu kolem kuřat a firmy Mach vysvětlit. Machové jsou specialisti na masná plemena, tedy na produkci brojlerů, kteří jsou určeni na maso. K tomu, abyste si takové kuřátko vychovali a mohli ho prodat, potřebujete nejprve speciálně šlechtěné slepice a kohouty. Litomyšlští používají COBB 500 a ROSS 308. Vězte, že toto není označení nějakých robotických strojů, ale dvou menších plemen, jejichž potomky jíte v Česku nejčastěji.

Na jejich chov se specializují nadnárodní giganti: firmy Aviagen a Cobb-Vantress s americkými kořeny. Pokud máte rádi detaily, praprarodiče cobbů a rossů se označují jako takzvaná čistá linie, v Evropě jich je jen několik stovek a cena jednoho kusu se pohybuje v řádu stovek eur. Mach nakupuje plemena cobb a ross jako malá kuřata a společnosti Aviagen či Cobb je dovážejí ze západní Evropy nebo z Maďarska přímo do jeho odchovných farem.

Tam je musí 20 týdnů dokrmovat, a teprve když jsou z nich dospělé slepice a kohouti, přesunou se v poměru zhruba 10 slepic na jednoho kohouta na produkční farmy. Krmné směsi a očkovací látky tak tvoří největší firemní nákladovou položku a výpadek energie je zase jejím největším nebezpečím. Farmy a líhně proto mají vlastní záložní generátory. Nejde ani tak o zimu, jako spíš o přehřátí zvířat či vajec. Na produkčních farmách potom vzniká zdroj firemního bohatství: násadová vejce.

Ta nemají nic moc společného s konzumními vejci v obchodech, jsou zhruba pětinásobně drahá a jejich cílem je vyklubání kuřete, které půjde na vykrmení. Drůbežáři z Litomyšle se proto na konci svého úsilí mohou rozhodnout, zda násadové vejce rovnou prodají, nebo z něj nechají vyklubat kuře, jež obratem zamíří k zákazníkům do výkrmen.

Záleží přitom na podmínkách na trhu – někdy je cena obou „výstupů“ hodně podobná a logicky se pak nevyplatí nechat kuře 21 dnů za energeticky a hygienicky náročných podmínek klubat a je výhodnější prodat ho „ve formě“ vejce. To má navíc daleko větší exportní potenciál.

Jestliže jednodenní kuře zvládne transportovat i ten nejlepší klimatizovaný kamion maximálně 48 hodin (to je dojezd zhruba 1500 kilometrů), vejce lze při zachování méně náročných podmínek do 15 stupňů Celsia dostat prakticky na druhý konec světa. Vydrží bez problémů 12 dní. A to se právě teď děje.

Reklama

„Ve světě je velká poptávka po násadových vejcích, takže se aktuálně více zaměřujeme na ně,“ říká obchodní šéf firmy Richard Mach, který do ní nastoupil v roce 2000, poté co absolvoval ekonomiku na pražské zemědělské univerzitě a půlroční stáž u amerických dodavatelů. Firma tak vejce dodává hlavně na východ do zemí, jako je Rusko, Ázerbájdžán, ale i Irák.

„Do regionu střední Evropy je neprodáváme, zbytečně bychom si dělali konkurenci,“ dodává Mach mladší. Naproti tomu jednodenní kuřata míří z poloviny na český a na slovenský trh, z půlky se vyváží. Obvykle na Ukrajinu a do Rumunska. A jelikož exportní ceny kuřat i vajec jsou v eurech, skupina v poslední době profituje ze slabé koruny.

Výjimečností Machů je právě zvládnutí technologicky a hygienicky náročného know-how celého řetězce specializovaného na násadová vejce a jednodenní kuřata. V tomto segmentu jsou v Česku největší, jen na záda se jejich kapacitám dívají firmy, jako je říčanský Xavergen nebo Best Opava. Naopak finální fázi vykrmování kuřat na maso už nechávají běžným farmám. V Česku dodávají například Drůbežářskému závodu Klatovy, dříve byl mezi zákazníky i Agrofert.

Mimochodem, vzájemné námluvy o možném spojení s říší Andreje Babiše také proběhly, ale nakonec k němu nedošlo. Dnešní ministr financí a druhý nejbohatší muž Česka tak před dvěma lety slavnostně otevřel vlastní líheň kuřat v Chropyni. Jiří Mach tam přijel ve svém červeném ferrari jako host, zaparkoval vedle prodlouženého Audi A8 vládce Agrofertu s nálepkou Hnutí ANO a Babiš pak před novináři vtipkoval, že Mach je na rozdíl od něj ten opravdový miliardář, když má ferrari.

Babišovi vždycky na rovinu řeknu, co si myslím.

„Předtím jsem zase trochu škádlil já jeho. Respektuji ho, ale vždy mu na rovinu řeknu, co si myslím,“ říká na adresu Babiše Mach. Babiš se ke svým byznysovým souputníkům teď s ohledem na svou ministerskou funkci vyjadřovat nechce. Jestli něco Machovy opravdu spojuje, je to právě nadšení pro rychlá auta. A pokud někomu připadá nákup vozů jako vyhazování peněz, oni vědí, že mohou být dobrou investicí. Musíte mít ovšem přístup k těm správným kusům.

K získání toho zatím nejvzácnějšího se váže oblíbená historka Jiřího Macha. „Řekl jsem synovi, ať Lucovi přeloží, že starý Enzo by dal to auto mně. Byl totiž sedlák, stejně jako jsem já,“ popisuje situaci, díky níž přišel k zatím jedinému LaFerrari v Česku. Pro nezasvěcené: Luca di Montezemolo je bývalý prezident automobilky Ferrari, Enzo, přezdívaný „Commendatore“, byl jejím zakladatelem a LaFerrari je první hybridní model italské značky s cenou kolem jednoho milionu eur.

Příběh se váže k rozstřelu mezi zájemci o vůz z limitované série 499 kusů, který nakonec vyhrál Mach, ačkoli zájemců z Česka bylo více. Přes kupní cenu se jeho získání rovná výhře v loterii. Pokud se mu nic nestane, jeho cena jen poroste. Jakkoli to automobilka nevidí ráda, už dnes se na trhu objevily první kusy z druhé ruky, jejichž cena byla téměř dvojnásobná. Každému totiž Ferrari auto neprodá.

Mach nechce komentovat, kolik aut téhle značky předtím musel koupit, ale ve společnosti Scuderia Praha, která je dealerem Ferrari a Maserati a ovládá ji Marek Dospiva spolu se svým investičním šéfem Zdeňkem Kubátem, patří k nejváženějším zákazníkům. „Pan Mach je velkým příznivcem a sběratelem značky a doufáme, že si udržíme jeho přízeň,“ vzkazuje Kubát.

Nadšení pro značku je vidět nejen na Machově oblečení, ale vlastní také například zmenšeninu ferrari pro děti s elektrickým pohonem, s níž se po zahradě může prohánět jeho nejmladší syn Robert. „Byl trochu problém nechat LaFerrari pojistit. Nakonec do toho šla až Česká pojišťovna,“ směje se Věra Dvořáková, která od počátku podnikání dělá Machovým ve firmě finanční ředitelku. Na svém dlouholetém šéfovi oceňuje hlavně schopnost „rychlých selských počtů“ a cit pro příležitost. „Občas se o některé kroky přeme, ale pak se obvykle ukáže, že měl pravdu,“ dodává.

Mají už větší páku na rozhodnutí otce synové? „Hádat se můžete, jak chcete, ale stejně nakonec rozhodne táta,“ tvrdí Jaroslav. „Práci má jako koníček, baví ho a vlastně se jí pořád udržuje fit. Nemyslím, že by chtěl jít někdy do důchodu,“ dodává Richard.

A co jeho otec plánuje s firmou dál? „Prostě jednou napíšu závěť a rozdělím to. Radši si dejte ještě panáka,“ říká a svítí mu při tom oči. Na dlouhé řeči si prostě nepotrpí.

Reklama
Reklama