Před jedenadevadesáti lety dostala Greta Tugendhatová stavební povolení ke stavbě rodinného domu na Černopolní ulici v Brně. Skvostná vila rostla 14 měsíců a dle dochovaných záznamů stála v roce 1930 ještě před zaplacením architekta, práce a nábytku osm milionů československých korun.
Tou dobou se v Brně stavěly rodinné řadové domky za zhruba sto tisíc a například velkoryseji pojaté vily v Praze, třeba ta Lídy Baarové, vyšly na půl milionu.
Vilu manželů Tugendhatových navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe a jde o unikátní umělecké dílo světového formátu ve smyslu konstrukce, prostorového uspořádání, vybavení, technického zázemí i začlenění do přírodního rámce. Poprvé v dějinách architektury zde byla v privátním domě užita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů na půdorysu kříže, kterých je zde 29.
V interiérech jsou použity vzácné materiály jako onyx z Maroka, italský travertin nebo dřeviny z jihovýchodní Asie. Výjimečné bylo i technické zázemí: teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. Majitelé vily v ní mohli žít ale pouhých osm let.
Manželé Greta Tugendhatová, rozená Löw-Beerová, a Fritz Tugendhat pocházeli z německých židovských rodin průmyslníků a obchodníků. Löw-Beerovi se na Moravě usadili už v 17. století a výrazně se zde podíleli na rozvoji průmyslu – až do vypuknutí druhé světové války.
Měli značný vliv na industrializaci Československa a na území někdejší monarchie a později Československé republiky vlastnili a provozovali řadu textilních továren, cukrovarů a cementáren. Nejznámější byly továrny na výrobu vlněných látek v Brně a v nedaleké Svitávce.
Greta Löw-Beerová se po přerušení národohospodářských studií ve Vídni provdala v roce 1922 za průmyslníka Hanse Weisse. Nepříliš šťastné manželství, které se po šesti letech rozpadlo, trávila převážně v Německu, kde se také seznámila s tehdejším současným uměním a architekturou.
Naopak Tugendhatovi neměli vlastní podniky, ale byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren Feldhendler et Co. a Max Kohn a věnovali se hlavně obchodu se suknem. Fritz Tugendhat chtěl původně studovat medicínu a na textilní výrobě ho jako nepříliš nadaného obchodníka zajímala spíše technická stránka a navrhování kvalitních látek.
Greta znala Fritze Tugendhata prakticky od dětství a provdala se za něj brzy po svém rozvodu. Oba se rozhodli, že se trvale usadí v Brně a ještě před sňatkem požádali Ludwiga Miese van der Rohe o projekt rodinného domu.
Kontakt s architektem jim zprostředkoval zřejmě Eduard Fuchs nebo Miesova spolupracovnice Lilly Reichová, která navštěvovala společnost ve Fuchsově domě. Tehdy již renomovaného umělce toužila oslovit především Greta a manžel ji podpořil.
V září 1928 Ludwig Mies van der Rohe poprvé navštívil Brno a prohlédl si parcelu ke stavbě. Byl nadšen její polohou i vynikající úrovní brněnské architektury a stavitelství, takže zakázku přijal. Lokalita v tehdejší brněnské rezidenční čtvrti Černá Pole byla předem dána, neboť pozemek byl součástí Gretiny rodičovské Löw-Beerovy vily.
Pohled ze zahrady
Otec dceři parcelu daroval a stavbu jejího nového domu také financoval. Kultivovaní Tugendhatovi respektovali architektovu vizi, přičemž finanční limity zde nehrály významnou roli. Na návrzích spolupracovali také Lilly Reichová, Sergius Ruegenberg a na zahradě Markéta Roderová-Müllerová. Stavět se začalo v polovině roku 1929 a po dokončení interiérů se rodina v prosinci 1930 nastěhovala.
Sám architekt Mies van der Rohe, jehož dílo se nesmazatelně vepsalo do vývoje světové architektury 20. století, získal řemeslnou průpravu v kamenictví svého otce. Svou vlastní architektonickou kancelář měl v Berlíně, v letech 1930–1933 byl dokonce posledním ředitelem Bauhausu, a to posledním – rok před vypuknutím války pak emigroval do USA, kde si otevřel kancelář v Chicagu.
Téměř současně s vilou Tugendhat navrhoval v roce 1928 německý pavilon pro budoucí Světovou výstavu v Barceloně. S tímto projektem má vila Tugendhat řadu společných rysů, třeba náznakové dělení prostoru pomocí závěsů. V obou projektech byla také použita slavná křesla Barcelona. Na obojí odkazuje výstava polaroidů, kterou odstartovala oslava k příležitosti výročí 90 let vily, již bohužel na jaře zabrzdila koronavirová krize.
Volně stojící vila je zasazena ve svažitém terénu a má tři patra, přičemž v celém třetím podlaží jsou ložnice a terasa, dále personální trakt s bytem domovníka, garáž a pokoje pro personál.
V druhém podlaží je hlavní obytný prostor s onyxovou stěnou včetně širokého schodiště do rozlehlé zahrady, kuchyně a přípravny jídla.
První podlaží pak tvoří působivé technické zázemí jako strojovna vzduchotechniky a elektrického spouštění oken, kotelna, sklad koksu, sušárna prádla, žehlírna s přilehlou komorou pro skladování ovoce a zeleniny, výtah na potraviny a trezor na kožichy, které před škůdci chránilo přirozené proudění vzduchu uvnitř komory.
Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi: Hanou (Gretina dcera z prvního manželství), Ernstem a Herbertem a byli zde velice šťastní.
Před válkou Greta Tugendhatová pracovala pro organizaci Liga za lidská práva, která zajišťovala finanční a praktickou pomoc politickým uprchlíkům z Německa po nástupu Adolfa Hitlera k moci. V organizaci spolupracovala také s rodinnou přítelkyní Hermine Stiassni.
Ačkoli Tugendhatovi nežili příliš bohatým společenským životem, byť jejich dům se k tomu přímo nabízel, pořádali ve vile každoročně bridžové turnaje pro asi stovku pozvaných hostů, přičemž výtěžek z nich byl věnován právě Lize za lidská práva.
V květnu 1938 pak před hrozbou vypuknutí války odjela Greta Tugendhatová s dětmi do Sankt Gallen ve Švýcarsku, později odjíždí i Fritz Tugendhat, který ještě zůstal v Brně a připravoval s guvernantkou Irene Kalkofen věci k odjezdu.
Část nábytku a dalšího vybavení z vily odvezla rodina s sebou do Švýcarska. Díky svým kontaktům v Německu měli velmi dobré informace o vývoji situace, v níž by jejich setrvání v Brně znamenalo jistý rozsudek smrti pro celou rodinu. Ve vile zůstal šofér-správce Gustav Lössl, který zde prokazatelně pobýval až do začátku září 1941.
Během protektorátu byla vila konfiskována německým gestapem a stavba začíná degradovat. Již na podzim 1940 je z hlavního obytného prostoru vily odstraněna zaoblená příčka z makassarského ebenu, která byla šťastně před lety objevena historikem umění Miroslavem Ambrozem v menze dnešní budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde v době druhé světové války mělo svůj bar gestapo.
Hrozila i likvidace vestavěných skříní, a dokonce i onyxové příčky, která měla být rozřezána na náhrobní kameny. Zřejmě mezi lety 1943–1944 byl dům pronajat Walteru Messerschmidtovi, řediteli Klöcknerwerke v Brně, který zde měl byt a kancelář. Ten dal zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí a průchod na horní terasu, zvýšil komín a vestavěl další příčky v interiérech.
Těmito stavebními úpravami ale velice pravděpodobně onyxovou příčku zachránil, protože při příchodu sovětské armády nebyla pro vojáky viditelná. Rudá armáda vilu použila k ubytování Malinovského jezdeckého oddílu včetně jejich koní. Byla tak zničena převážná část zbylého vybavení a mobiliáře.
V protokolu o stavu domu sepsaném asi na podzim 1945 bylo uvedeno, že koupelna u ložnic rodičů byla prakticky zničená, na horní terase byla poškozená lavice a poházené kusy nábytku jako palivové dřevo, v bytě domovníka bylo vše v dezolátním stavu a všude bylo plno střepů, smetí, hadrů a odpadků.
V hlavním obytném prostoru byly rozbité veškeré zasklené plochy (kromě spouštěcího okna proti onyxové příčce), všude bylo plno skla, koňského trusu a hnoje.
Tugendhatovi během války žili také ve Venezuele, kde se jim narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Po válce se do Československa již nevrátili. Jejich podnikatelské vazby byly zpřetrhány a továrny a majetek se do jejich rukou již také zpět nedostal. Fritz Tugendhat sice usiloval o jeho získání zpět, ale odezvy ze strany státu byly po válce nulové.
Od 1. srpna 1945 ve vile působila soukromá taneční škola Karly Hladké, profesorky brněnské konzervatoře. Kurzy tance a rytmiky ve vile navštěvovala děvčata i chlapci od nejmenších tříletých dětí až po dospívající. Karla Hladká spolupracovala již před válkou s předním brněnským tanečníkem a choreografem Ivem Váňou Psotou, jehož taneční škola byla pojmem a který vilu osobně navštívil.
Komunistický puč v únoru 1948 znamenal, že je po tanci. V roce 1950 byl dům převeden do vlastnictví Československého státu a přidělen Státnímu ústavu léčebného tělocviku. Následně ho získala brněnská fakultní dětská nemocnice jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře.
22. března 1958 ve švýcarském St. Gallen umírá Fritz Tugendhat a téhož roku je správa nemovitosti vily převedena na Krajský ústav národního zdraví v Brně. Od počátku 60. let se datují první snahy o záchranu a smysluplné využití jedné z nejslavnějších vilových staveb na světě.
Prvním důležitým krokem se stal 6. prosince 1963 zápis vily Tugendhat do státního seznamu nemovitých kulturních památek. Iniciátorem byl brněnský architekt František Kalivoda, který v politické a společenské atmosféře tehdy socialistického Československa dokázal prosadit a realizovat skvělé projekty v různých oblastech kultury.
Díky odborné orientaci na poli architektury a výjimečným privátním kontaktům se světovými osobnostmi v oboru intenzivně pracoval na rehabilitaci domu a navázal také osobní korespondenci s Gretou Tugendhatovou. Ta pak na jeho osobní pozvání v listopadu 1967 navštívila svůj dům poprvé od roku 1938.
Po návratu do Švýcarska Kalivodovi napsala: „Byla jsem minulý týden poprvé za 29 let v Brně a zcela zděšena stavem domu. Tím naprosto nemyslím, že by byl dětskou nemocnicí zanedbáván, je naopak udržován velmi čistý a v pořádku. Ale stavební změny, které byly udělány, jsou tak zlé, že si vůbec nelze učinit představu o tom, jak dům původně vyhlížel, a nelze ho dnes v žádném případě nazývat hezkým. Vůbec by nikomu nemohlo přijít na mysl, že se tu jedná o nějaké zvláštní stavební dílo.“
O dva roky později bylo provedeno velmi podrobné a kvalitní zaměření stávajícího stavu objektu, které dnes patří k nejcennějším pramenným materiálům ke stavebnímu vývoji domu. František Kalivoda také jednal o obnově zahrady s architektkou Markétou Roderovou-Müllerovou, která ji navrhovala pod Miesovým vedením.
Sám Architekt Ludwig Mies van der Rohe umírá roku 1969 v Chicagu a následující rok zemře 10. prosince i Greta Tugendhatová. Dějiny vily se na dlouhá léta ukládají k spánku…
Až po revoluci je tu opět začínají psát ti nejvyšší. V srpnu 1992 zde probíhají jednání o rozdělení Československa mezi tehdejším českým premiérem Václavem Klausem a jeho slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem. Smlouva o rozdělení státu získá jejich podpisy u zdejšího kulatého stolu.
Vila Tugendhat je následně 1. července 1994 převedena do správy Muzea města Brna a o rok později prohlášena Národní kulturní památkou. Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO se dostává roku 2001 a o devět let později dochází k dvouleté kompletní památkové obnově vily včetně replik původního nábytku.
Na obnově se podílejí přední architekti, historici i kunsthistorici a vyjde celkově na 173,6 milionu korun. Dnes je vila zpřístupněna veřejnosti jako instalovaná památka moderní architektury a prohlídky jsou tu – když zrovna nevládnou pandemická opatření – rezervovány na půl roku dopředu.
