Než začal Tomáš Vrbický stavět bytové domy, pracoval jako učitel v mateřské škole. Teď spolu se svým otcem připravuje v Hradci Králové projekt nové čtvrti, který má být v lecčem unikátní.
Říká se tady tomu Kukleny. Průmyslová a nikterak malebná část Hradce Králové, která snad dostala své jméno podle hradeckého měšťana Kuklina, který tu měl ve 14. století vlastnit rozsáhlé pozemky.
Teď se na nich rozprostírají obytné domy, důležité dopravní tahy, ale i nevyužívané a zanedbané brownfieldy plné zchátralých továren a skladových budov. Jedním z nich je i areál s koželužskou historií podél Pražské třídy. Ten ale naštěstí čeká lepší budoucnost.
„Chceme, aby se tady lidem dobře žilo, aby tady vznikly prostory, kde se budou setkávat. Proto jsme pojmenovali projekt Sousedství,“ říká zakladatel developerské společnosti Noho Tomáš Vrbický, zatímco prochází rozbahněným areálem a ukazuje místa, kde mají v budoucnu stát bytové domy.
Právě tady totiž rodinná firma Noho chystá svůj zatím největší projekt. Obytná čtvrť za zhruba půl miliardy přinese do Kuklen 150 bytů a má být první uhlíkově neutrální městskou čtvrtí za provozu nejen v Hradci, ale možná i celém Česku.
Ambici dosáhnout českého prvenství má ještě chystaná čtvrť Chytré Líchy na okraji obce Židlochovice jižně od Brna, kterou by někdy kolem roku 2025 měla obec v součinnosti se společností Centrum pasivního domu dostavět. K ambiciózním plánům už má ale Noho dostatečně pevné základy.
Projekt Cihlovka II s padesáti byty, který firma staví na kraji zmiňovaného areálu, bude díky udržitelným technologiím prvním pasivním bytovým domem v Hradci. Ocenila ho za to i odborná porota v královéhradeckém kole soutěže Realitní projekt roku.
A jeho předchůdce – bytový dům Cihlovka, který vznikl rekonstrukcí bývalé koželužny, zase nedávno získal cenu ministerstva průmyslu a obchodu v soutěži Stavba roku Královéhradeckého kraje.
K budování nových bytů a čtvrtí se však Tomáš Vrbický dostal tak trochu oklikou. Rodinné předpoklady k tomu přitom měl. Po revoluci založil jeho dědeček projekční kancelář, ke které se připojil i Tomášův otec Karel.
„S tátou jsme byli trochu jako koně. Spíš jsme se přetahovali. Najednou přišla revoluce, táta byl nadšen a chtěl toho využít, tak založil projekční kancelář s tím, že mu ale musím pomoci,“ vzpomíná Karel Vrbický, který firmu po šesti letech převzal. A později začal uvažovat, komu řemeslo předá.
„Jenže když Tomáš dospíval, tak měl takové bouřlivé období a též jsme se dost názorově rozešli,“ dodává. Rozbouřený syn se sebezapřením souhlasil s kurzem kreslení jako přípravou ke studiu architektury, jenže usoudil, že to není nic pro něj, na kurz dorazil jednou a zároveň naposled a raději zkusil ekonomicky zaměřenou školu.
Chvíli pracoval ve světě startupů, pak si ale uvědomil, že by chtěl pracovat s dětmi, a několik let byl zaměstnán v mateřské škole. A někdy v té době se začal ke stavebnictví a nemovitostem obloukem zase vracet.
„S manželkou jsme plánovali rodinu a z učitelského platu se rodina živí těžce. Rozhodl jsem se proto půjčit si nějaké peníze, koupit nemovitost, zrekonstruovat ji a pronajímat, abych měl další zdroj příjmu,“ říká Tomáš Vrbický. Spolu s otcem se přihlásili do dražby většího rodinného domu v Hradci Králové, kterou nakonec vyhráli.
Ze zpustošeného a zaneřáděného domu udělal Tomáš Vrbický za pomoci projekční kanceláře svého otce dům s devíti byty, který nakonec místo pronajímání prodal. A během toho procesu si uvědomil, že ho to celé vlastně hrozně baví.
„Tak jsem si řekl, že to budu chtít dělat naplno. Zeptal jsem se taťky, jestli do toho jde se mnou, a tak jsme v roce 2016 začali společně podnikat.“ Ke společnému podnikání bylo ale předtím potřeba ještě urovnat pochroumané vztahy.
Otec a syn Vrbičtí tak spolu vyrazili na Nový Zéland, kde tři týdny přespávali v autě a poznávali tamní přírodu a lidi.
„Když jste spolu takovou dobu v jednom autě, musíte si prostě některé věci vyříkat. To nám moc pomohlo a byli jsme z cesty nadšení. Líbil se nám vztah místních k přírodě. A to všechno jsme pak chtěli promítnout i do firmy,“ vypráví Tomáš Vrbický. Název firmy proto pochází z maorštiny – noho znamená bydlet nebo pečovat o místo.
Zkušenost z Nového Zélandu ale i z mateřské školy také vede Tomáše Vrbického k tomu, aby dělal development co nejudržitelnější a smysluplný.
„Baví mě ten tvůrčí proces, zamýšlet se nad tím, najít řešení k něčemu, co zdánlivě nejde. Mentálně mě to obohacuje a také mi to přijde správné. Mám malou dceru, tak sám řeším, co jí naše generace předá. Je to pro mě důležité, posouvat trh k udržitelnějším řešením. Chci mít z developmentu prostě dobrý pocit,“ říká.
A když ho člověk poslouchá, jak s nadšením popisuje zelené technologie plánované čtvrti, je jasné, že to myslí vážně. Ostatně inspiraci čerpá hlavně ze severní Evropy, kde na udržitelnost hodně dbají. S manželkou vyráží na pravidelné „architripy“ a podobné nadšení mají i jeho spolupracovníci.
„Každá naše dovolená je spjata s tím, že se díváme, co kde stavějí. Když jsem byl za mladším synem v Kodani, tak jsme pořád chodili po tamních významných stavbách a ukázkách toho, jak dělat veřejný prostor,“ doplňuje Karel Vrbický.
Forbes Digital Premium
