Žádná Čína. Žádné Turecko. Skleničky na běžné používání z Česka. S elegantním, drobným zdobením z českých rukou a za rozumné peníze. Jednoduchá filozofie, která zachránila podnikání rodiny Zlatohlávkových.
Překopali všechno. Ne proto, že chtěli, ale proto, že museli. Protože covid-19.
Zlatohlávkovi od roku 1988 české sklo zdobí, brousí i prodávají. Model, který do loňské zimy vcelku spolehlivě fungoval. V dobách největšího zájmu do dílny firmy Evpas v České Lípě chodilo hlavně skleničky a vázy zdobit i padesát lidí a roční obrat firmy se pohyboval mezi pětadvaceti a třiceti miliony korun.
Loňská zima ale změnila všechno. Zničehonic utichly země, odkud přicházely objednávky hlavně na takzvané smaltované – zlatem a květinovými motivy zdobené sklo. Ať už šlo o země bývalého Sovětského svazu, Čínu, Írán, Pákistán, Spojené arabské emiráty, Egypt, nebo Japonsko.
Domácí trh přitom Zlatohlávkovi už před mnoha lety opustili, protože z okresních měst skoro úplně zmizely prodejny se sklem a porcelánem.
„Co jsme měli z ciziny před covidem nasmlouvané a ještě jsme to stihli vyrobit, pak bylo skoro nemožné dodat zákazníkovi. Měli jsme třeba kamion na cestě do Arménie, ale kvůli zavřeným hranicím zůstal čtvrt roku stát v Bulharsku,“ říká Pavel Zlatohlávek.
Obrat spadl na nulu, nezbývalo ani na zaplacení elektřiny a manželé, vyučení brusiči v Novém Boru, které v životě i podnikání spojilo sklo, se museli rozhodnout, co dál. K rodinné poradě ale ještě přibrali své dvě děti, pětadvacetiletou Terezu a dvaadvacetiletého Kryštofa. A právě od nich přišel spásný nápad. Dva nápady.
Ten první zase tolik převratný v covidové době nebyl – rozjet e-shop a nespoléhat se jen na odběr velkoodběratelů, kteří 99 procent produkce vyváželi mimo Česko.
Další a zásadnější nápad nastupující generace však spočíval v orientaci na českého zákazníka a kompletní změně sortimentu. To všechno pak podpořeno viditelnou prezentací na sociálních sítích.
Uvažování Terezy a Kryštofa bylo jasné. Zlatem zdobené novoborské sklo generaci zařizující si dnešní domácnosti netáhne. „Mladí nechtějí utrácet za to, co měli jejich babičky vystavené v obývacích stěnách,“ připouští Pavel Zlatohlávek. České sklo tak v dílnách Evpasu sice zůstalo, ale styl jeho zdobení je nově mnohem jednodušší, elegantnější. A přesně to zafungovalo.
„První týdny byly náročné, protože bylo potřeba překopat prakticky všechno. Naše zaměstnankyně, které většinou nemají daleko do důchodového věku, dělaly plus minus jeden typ výrobku celý život. A my jsme najednou přišli s tím, aby dělaly něco úplně jiného,“ vzpomíná Zlatohlávek senior na loňské jaro.
Design nových produktů si Zlatohlávkovi vytvářejí sami. A pomalu se díky tomu v jejich byznysu obrací role. Devadesát procent nových produktů totiž navrhují Tereza s Kryštofem. Na rodiče zbývá jen nepatrná část. Víc se tak soustředí na rady svým dětem o tom, co je a co už není technicky možné se sklem provést.
„S manželkou jsme ze zájmu českých zákazníků překvapení. Děti ne, ty říkají, že je přece jasné, že Češi kupují české skleničky. Ať už sami pro sebe, nebo jako dárek,“ říká s úsměvem Pavel Zlatohlávek, pro něhož je nové i to, že na produkty od zákazníků získává prostřednictvím Facebooku nebo Instagramu zpětnou vazbu. Prakticky jen pozitivní.
Ještě před rokem a půl poměrně temně působící budoucnost rodinného podnikání tak nabrala úplně jiný směr. Počet objednávek firmy, která podle svých slov „obléká české sklo“, roste a Zlatohlávkovi po loňském propouštění, kdy počet zaměstnanců klesl pod patnáct, zase uvažují, že svůj tým rozšíří.
Díky českým zákazníkům, kteří nakupují české sklo.
„Chceme přežít a chceme tradici zdobení českého skla předávat dál. A chceme, aby se v českých domácnostech používalo české sklo, které se bude líbit,“ věří Zlatohlávek.
