Je to i o ropě, říká americký prezident. Přestože jeho poradci hovoří hlavně o boji s drogami, Donald Trump se nezdráhá poukázat, že za americkou intervencí ve Venezuele vidí i finanční stránku. V rámci kampaně k „navrácení velikosti Americe“ se tak rozhodl vrátit doby, kdy Spojené státy kvůli ochraně svých ekonomických zájmů svrhovaly jednu latinskoamerickou vládu za druhou.
Takové časy dnešní situace v mnohém připomíná – Trump totiž hlásá, že v rámci okupace Venezuely dostanou ropné společnosti prostor se realizovat, čímž má pro Američany cena této suroviny klesnout.
Navíc místo probírání vojenské akce s Kongresem prozradil, že o ní ještě před jejím proběhnutím raději informoval přímo ropné společnosti. Takové propojení vlády Spojených států a amerických podniků ale není nikterak šokující.
Z jednačtyřiceti zdařilých změn vlád, které v Latinské Americe podle Harvardu Spojené státy mezi lety 1898 a 1994 zapříčinily nebo alespoň podpořily, stály za řadou z nich velké podniky a finanční zájmy státu. Tohle jsou ty nejzajímavější z nich.
Nikaragua (1909–1933)
Foto Wikimedia Commons / Los Angeles Herald / California Digital Newspaper Collection / http://cdnc.ucr.edu/cgi-bin/cdnc?a=d&d=LAH19091221.2.6&srpos=&dliv=none&e=——-en–20–1–txt-txIN——-) / Public Domain (https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=47397383)
Také za jedním z nejdelších konfliktů v historii Spojených států, takzvaných banánových válek, stál zájem o ochranu podnikání. Více než tři dekády trvající série válek, intervencí a okupací zasáhla i stát Nikaragua.
Tomu do roku 1909 vládl národovec José Santos Zelaya López, který se zasadil o rozvoj vzdělání i infrastruktury, zároveň to ale byl také diktátor tvrdě potlačující své nepřátele.
Spojeným státům však vadilo hlavně to, že nevychází se zahraničními investory a napadá sousední země ve snaze sjednotit Střední Ameriku. Lópezova podpora těch, kdo se snažili spojení propagovat v jiných zemích, totiž hrozila možnou budoucí válkou – takovou, která by ohrozila kanál v Panamě i plány na stavbu dalšího v Nikaragui.
Spojené státy proto začaly finančně podporovat jeho oponenty, do země následně vtrhly a společně s nimi jeho vládu porazily. Jenže ani nový vůdce Juan José Estrada nebyl z amerického zapojení nijak nadšený, a tak musel po ani ne roce ze země zmizet.
Protiamerická nálada v zemi nicméně rostla, a tak její další lídr Adolfo Díaz požádal Spojené státy o pomoc. Ty v srpnu 1912 Nikaraguu zabraly a ve snaze ochránit své ekonomické zájmy i pozici jediného státu, který bude mít možnost průplav postavit, ji s přestávkou držely až do roku 1933.
Po potlačení občanské války, která v zemi vypukla mezi lety 1926 a 1927, se na příkaz prezidenta Herberta Hoovera američtí vojáci stáhli.
Haiti (1915–1934)
Foto East Oregonian, October 21, 1915, DAILY EVENING EDITION / Wikimedia / Public Domain (https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=44365405)
Změny režimu se nevyhnuly ani ostrovnímu státu Haiti. Ten zabraly Spojené státy v červenci 1915 i kvůli prosbám National City Bank of New York, dnešní Citibank, která se snažila o převzetí finančního systému země.
Konsorciu amerických firem vedených bankou z New Yorku se podařilo v roce 1911 převzít francouzskou Banque Nationale d’Haïti, situace v zemi však byla nestabilní. Viceprezident společnosti Roger Leslie Farnham proto americkou vládu přesvědčil, že vliv Francie a Německa je natolik velký, že ohrožuje americké investice.
Americká banka nejprve financovala rolnické milice, které nestabilitu přiživovaly. A po vypuknutí první světové války se Farnham konečně dočkal a američtí vojáci se vylodili, aby ochránili americký majetek v zemi. Po dalším lobbování sebrali i národní zlatou rezervu, kterou převezli do newyorské banky kvůli „obavám z neschopnosti Haiti splácet dluh“.
Když se k moci dostal Vilbrun Guillaume Sam a povraždil 167 politických vězňů, místní ho za to ubili k smrti. To – společně s rostoucím vlivem Německa v oblasti – Spojené státy vzaly za útok na zájmy společností jako Haitian American Sugar Company a zemi zabraly.
Místní ale radost z toho, že si nemohou vládnout sami, neměli. Kvůli obavám z návratu k otročení se někteří z nich zapojili do odbojových jednotek „Cacos“, které američtí vojáci tvrdě potlačovali. Šlo paradoxně o stejné jednotky, které Farnham se svou bankou původně financovali.
Smedley D. Butler, Američan oceněný dvěma medailemi cti za své působení na ostrově, pak sepsal knihu Válka je kšeft (v originále War Is a Racket), ve které kritizoval své působení u amerického námořnictva. Doslova napsal, že strávil většinu času jako „vysoce postavený svalovec pro velký byznys, pro Wall Street a pro bankéře“. Sám sebe ironicky nazval „gangsterem kapitalismu“.
„V roce 1914 jsem pomohl zajistit bezpečnost Mexika, zejména Tampica, pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem učinit z Haiti a Kuby slušné místo, kde mohli chlapci z National City Bank vybírat příjmy. Pomohl jsem při drancování půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Street,“ popisoval.
Krveprolití v Haiti pokračovalo až do roku 1934. Podle historika Hanse Schmidta a sociálního antropologa Jeana-Philippea Belleaua mělo v důsledku toho zemřít na 146 Američanů a tři až patnáct tisíc Haiťanů, z toho až pět a půl tisíce z nich v důsledku nucených prací.
Dominikánská republika (1916–1924)
Foto Mario Roberto Durán Ortiz / USMC: Richard / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 (creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0) / (https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=75300784)
Z důvodů obav z nesplácení dluhů i ve snaze zabránit šíření vlivu Němců tlačily svou vládu americké společnosti také k invazi do Dominikánské republiky. K té nakonec došlo v roce 1916 poté, co v zemi započal občanský konflikt.
Američtí vojáci šli nejprve hlídat své velvyslanectví, pak však zabrali i místní pevnosti a vyhlásili okupaci. Spojené státy po zemi vybudovaly infrastrukturu a okupace byla „civilizovanější“ než ta na Haiti, i když i zde docházelo novou dominikánskou vládou k mučení odpůrců. Američané zavedli cenzuru a vojenské soudy. A ačkoli stavěli silnice a školy, využívali k tomu často nucené odvody místních obyvatel.
Podobné jsou si okupace i v tom, že také zde se o finanční systém zajímala National City Bank of New York. Americké korporace v Dominikánské republice masivně skupovaly půdu pro pěstování cukrové třtiny. Aby měly levnou pracovní sílu, dovážely tisíce dělníků z Haiti, což položilo základy pro dlouhodobé etnické napětí mezi oběma národy.
Přestože síly Spojených států opustily zemi v roce 1924, kontrola nad vlastními celními příjmy se Dominikáncům vrátila až v roce 1941 a splacení zahraničního dluhu země dosáhla v roce 1947.
Nejvýznamnějším (a nejtragičtějším) dědictvím okupace bylo vytvoření Dominikánské národní gardy. Američané chtěli vycvičit moderní, apolitickou policii, která by udržela pořádek po jejich odchodu.
Právě v této gardě vyrostl a získal výcvik mladý důstojník Rafael Trujillo. Ten po odchodu Američanů v roce 1924 využil své kontroly nad armádou, v roce 1930 se chopil moci a nastolil jednu z nejkrvavějších diktatur v dějinách Latinské Ameriky, která trvala až do roku 1961.
Guatemala (1954)
Foto U.S. Federal Government / Wikimedia Commons / Public Domain (https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=75437)
Krev na rukou neměli jen američtí bankéři. Za řadu z konfliktů a výměn vlád mohla ve 20. století také společnost United Fruit Company. Ta vlastnila pozemky i infrastrukturu po většině Střední Ameriky a byla největším exportérem banánů na světě.
Například v Guatemale společnost získala díky zapojení americké vlády do vyjednávání řadu výhradních práv, která jí umožňovala jednoduše podnikat. Aby ale United Fruit Company ani další americké společnosti o tyto výhody nepřišly, poslaly Spojené státy v roce 1920 do země vojáky.
Velmi pak společnosti šel na ruku také tyranský režim, který zavedl Jorge Ubico. Ten nařídil nucené práce a vlastníci půdy navíc měli povolení pracovníky i popravovat, pokud se jim zachtělo.
Ubico následně United Fruit Company, největšímu vlastníku půdy a zaměstnavateli v Guatemale, nabídl například osvobození od daní či záruku, že podobné zakázky nezíská nikdo jiný. S cílem pomoci dalším guatemalským společnostem pak požádal producenta banánů o snížení maximální mzdy pro své zaměstnance, aby pracovníci jiných firem nemohli požadovat vyšší ohodnocení.
Takové zacházení lidé nepřekvapivě nevydrželi a v roce 1944 se vzbouřili, Ubico utekl a v Guatemale zavládla demokracie. Podle všeho svobodné prezidentské volby poté v roce 1950 vyhrál tehdejší ministr obrany Jacobo Árbenz Guzmán.
Ten sice pokračoval v kapitalistickém směřování země, zajímal se však i o podporu pracovníků a nakonec zavedl zákon o pozemkové reformě, v rámci kterého přerozdělil nevyužitou půdu o rozloze větší než devadesát hektarů místním rolníkům, přičemž její původní vlastníky kompenzoval státními dluhopisy.
Jenže v tu chvíli už United Fruit Company měla zhruba patnáct procent ze všech svých pozemků v zemi a Árbenz Guzmán neměl snahu jí vyjít vstříc, protože se vědělo o její podpoře diktátorského režimu Ubica. Ani přes výhrůžky a prosby ze svých plánů guatemalská vláda neslevila, a tak společnost připravila 235stránkovou zprávu, v rámci které přesvědčila americkou vládu i běžné Američany o tom, že je Guatemala komunistickým státem.
V peněžence Carlose Castilla Armase, armádního důstojníka vyhnaného z Guatemaly po dřívějším neúspěšném puči, se proto od CIA objevilo 225 tisíc dolarů a k tomu dostal i zbraně. Podpora povstalců i plánování operace pokračovalo a v rámci psychologické války CIA připravila materiály, kterými přesvědčovala tamní armádu, že je její porážka takřka jistá.
S podporou amerického námořnictva i letectva a radiové stanice La Voz de la Liberación, tedy Hlas osvobození, dokázal Castillo Armas a jeho povstání po několika dnech vyhrát. Když pak Spojené státy vítězství oslavovaly, řada spojenců jejich nadšení nesdílela. „Obyčejný akt agrese,“ nazval situaci například bývalý britský premiér Clement Attlee.
Castillo Armas vládl Guatemale až do své smrti v roce 1957, kdy ho zastřelil člen jeho ochranky.
Chile (1973)
Foto Wikimedia Commons / Biblioteca del Congreso Nacional, CC BY 3.0 cl (https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cl/deed.en) / (https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16325488(
International Telephone & Telegraph (ITT), Anaconda Copper Company, Kennecott Copper Corporation nebo Dow Chemical. To jsou některé americké společnosti, které doplácely na znárodňování chilským marxistickým prezidentem Salvadorem Allendem.
Naštěstí pro ně skončila jeho vláda 11. září 1973 poté, co se při státním převratu zastřelil. Ke konci jeho vlády kromě Spojených států štědře přispěla i společnost ITT, která v té době vlastnila značnou část chilských telekomunikací a v zemi měla investice za 200 milionů dolarů.
Po výhře Allendea dokonce nabídla CIA jeden milion dolarů, pokud se politika zbaví, agentura však odmítla a pokračovala ve vlastních aktivitách. Místo toho proto společnost podle dokumentů odhalených v roce 2000 finančně podporovala pučisty.
Podle deníku The Guardian se do akcí proti Allendeovi měla zapojit i společnost PepsiCo, jejíž zástupci se měli setkali s členy americké vlády ve snaze zabránit nástupu komunistického politika.
Anaconda Copper a další nadnárodní společnosti pak měly nabídnout chilským kongresmanům 500 tisíc dolarů, aby odmítli potvrzení jeho vítězství. Americké korporace navíc přiměly vládu USA, aby se proti Chile ostře vymezovala.
Země po převratu padla pod drsnou ruku diktátora Augusta Pinocheta, jehož režim měl podle dnešní vlády Chile zabít, nechat násilně zmizet, mučit či z politických důvodů věznit přes čtyřicet tisíc lidí.
Lidé byli popravováni nebo tajně unášeni (dodnes se neví, kde skončila jejich těla – často byla shazována z vrtulníků do oceánu). Režim provozoval tajná vězeňská centra (např. Villa Grimaldi), kde probíhalo systematické týrání vězňů. Tisíce lidí skončily v koncentračních táborech na stadionech nebo na pustých ostrovech jen za své názory.
Lépe se v zemi každopádně dařilo zahraničním společnostem. Pinochet vrátil přes 350 firem zpět do rukou soukromých majitelů a investorů (včetně amerických firem jako ITT).
Do země pozval ekonomy (takzvané Chicago Boys), kteří zavedli volný trh, snížili daně a odstranili regulace. Chile se díky tomu sice ekonomicky stabilizovalo a začalo růst (říká se tomu „chilský zázrak“), ale za cenu obrovských sociálních rozdílů a potlačení odborů.
