Závěrečný díl druhé řady seriálu Dobré ráno, Brno! byl jedním z nejsledovanějších pořadů pondělního večera. A ukazuje cestu, kterou by se Česká televize ve své autorské tvorbě měla ubírat.
Sledovanost samozřejmě není hlavní faktor, na který by měla veřejnoprávní instituce hledět. Skvělá čísla měl i Smysl pro tumor, jehož koncept byl převzatý ze zahraničí (vznikl podle belgické předlohy od Leandera Verdievela), nebo Adikts, kteří se o světovost co do rychlosti střihu a přepáleného vizuálu urputně – a ne zrovna úspěšně – pokoušeli.
Dobré ráno, Brno! je v porovnání s nimi ve svých prostředcích o dost klasičtější. A také je to typ pořadu prakticky nepřenositelného pro jiný trh. Ano, takhle nějak si představuji současný český seriál. Což ale není výtka, naopak.
Druhá řada rozvíjí příběhy moderátorů ranního vysílání, kteří „přejí dobré ráno, sami se ale sotva drží na nohou“. Bývalý šéf pořadu musí brát preparáty pro koně, aby se do budovy ČT Brno vůbec zvládl dopravit, jeho současná družka, moderátorka pořadu, je krátce po léčení na adiktologii.
Další moderátorský pár je natočen při souloži ve studiu Sama doma a ani naši noví hrdinové (skvělý Vojtěch Hrabák) zrovna nezažívají svůj splněný televizní sen. Během osmi nových dílů zazní píseň od Cardi B a cituje se z básní Ivana Blatného. A jakkoli šíleně to zní, oboje tu nakonec působí naprosto přirozeně.
Pokud začnete vzpomínat, u jakých českých seriálů jste se za poslední roky opravdu bavili, brzy zjistíte, že všechny mají něco společného: osobu Jana Prušinovského. Ať už to je MOST!, Čtvrtá hvězda, Okresní přebor nebo krátkometrážní Autobazar Monte Karlo, Prušinovský ke všemu napsal scénář nebo na něm alespoň spolupracoval.
Pokud platí poučka režiséra Howarda Hawkse, že dobrý film dělají tři skvělé scény a žádná špatná, u televizního sitcomu bychom asi mohli říct, že pokud se za jeho půlhodinovou stopáž třikrát zasmějete a ani jednou se necítíte trapně, máte skvělý seriál. Tohle Dobré ráno, Brno! hravě zvládá.
Hned úvodní scéna druhé řady je mnohem lépe napsaná, vtipnější a dost možná i edukativnější, než o co se třeba zmiňovaní Adikts marně snažili po dobu tří hodin. Zajímavé je, že co se Prušinovskému daří zvládnout z hlediska komedie na maximálně půlhodinovém prostoru, mu nefunguje až tak dobře v jeho čistě komediálních filmech.
Filmová verze Okresního přeboru a především jeho poslední snímek Grand Prix velmi rychle ztrácí tempo a i jejich snaha o humor působí často až příliš nuceně. Kde filmový Prušinovský naopak exceluje, je žánr sociálních dramat s prvky komedie. Jeho Kobry a Užovky a především Chyby, jsou jedny z nejlepších českých filmů, které jsme za posledních deset let mohli vidět.
Vyprávějí příběhy marginalizovaných lidí z okraje společnosti, ale činí tak naprosto suverénně, bez patosu a moralizování. Oba filmy navíc obstojí i v evropském měřítku. Chyby vyprávějí v něčem trochu podobný příběh dvou outsiderů, jako nedávno Aki Kaurismäki ve svém Karaoke Blues, ale dělají to s mnohem větší odvahou a citem pro realitu.
U žádného jiného českého scenáristy/režiséra poslední doby si také nedovedete představit jeden důležitý, ale přehlížený jev: jeho filmy si pustí i ti lidé, o kterých v nich vypráví. A něco si v nich pro sebe najdou nebo se prostě jen zasmějí. To rozhodně nebývá zvykem, zvláště v časech, kdy se mezi lidmi z měst a vesnic, bohatšími a chudšími, více či méně vzdělanými, spíše hloubí příkopy.
Klíč k pochopení úspěchu Jana Prušinovského dost možná můžeme najít právě tady. Ve způsobu, jakým se na ostatní lidi, se kterými nejspíš ani nemá mnoho společného, dokáže empaticky napojit – a jakým způsobem jejich příběhy vypráví.
I proto se ani u sledování Dobré ráno, Brno! nikdy necítíte trapně, jakkoli se aktérům trapné věci často dějí. Prušinovský je totiž má rád, nevysmívá se jim a nedělá z nich za každou cenu idioty. To zprofanované slovo je asi „lidskost“ a vy se smějete spolu s dotyčnými, ne „proti nim“.
Současný ředitel České televize Jan Souček v nedávném rozhovoru pro týdeník Echo konstatoval, že „v produkci posledních let bych našel celou řadu sérií, bez kterých by se myslím Česká televize obešla“. Hlavně by se bez nich obešel i divák, chtělo by se dodat.
Přesto jde o sympatickou sebereflexi. V současné době, kdy má každý předplaceno hned několik streamovacích platforem, už rozhodně nestačí, že uděláte českou kopii něčeho, co před rokem trendovalo ve světě. Zrovna druhá řada Dobré ráno, Brno! ukazuje, že originální věci jde stále dělat i v Česku – stačí „jen“ dát správným lidem absolutní autorskou svobodu.
