Sotva dosáhli třicítky a už slaví úspěchy v předních českých i zahraničních koncertních sálech a jejich nahrávky si pochvaluje hudební kritika z nejrenomovanějších časopisů světa. Které mladé české klasickohudební interprety a interpretky byste měli znát?
Indi Stivín
„Kouzlo sólového kontrabasu je odzbrojující, dokáže vás ve vteřině přenést do jiného světa. Navíc energie, kterou v sobě má, je bezbřehá. Jeho vibrace prostoupí i zdí,“ říká kontrabasista, dirigent a skladatel Indi Stivín.
V devíti letech začal psát vlastní skladby, ve dvanácti už debutoval sólovým vystoupením. Od té doby vystupoval s řadou renomovaných českých i zahraničních orchestrů – včetně komorního ansámblu Collegium Stivinum, který sám založil.
„Vznikl původně pro propagaci sólového kontrabasu, které podle mě není nikdy dost,“ vysvětluje.
V sedmnácti se poprvé představil na Pražském jaru, jako jediný kontrabasista se dostal až do finále soutěže Eurovision Young Musicians. Daří se mu i na poli kompozice – jeho „Bohemian Suite“ provedl BBC Scottish Symphony Orchestra s šéfdirigentem Thomasem Dausgaardem na Mezinárodním festivalu v Edinburghu.
Momentálně píše skladbu pro kontrabas a klavír. „Dostala jméno Fantazie HAAS, podle českého skladatele Pavla Haase, který zahynul v roce 1944 v Osvětimi,“ doplňuje.
Se svým ansámblem nyní připravuje Médeu, melodram Jiřího Antonína Bendy, který loni oslavil 300 let od narození.
„Byl to skutečný génius, jeho partituru s sebou pro inspiraci nosil i sám Mozart, natolik je jeho dílo dokonalé,“ vypráví Indi.
Průběžně si ho také můžete poslechnout během kontrabasových recitálů s klavírem. Nejbližší odehraje na přelomu listopadu a prosince v pražském kostele Svatého Vavřince nebo v Rudolfinu.
Kontrabas jako sólový nástroj se podle něj dostává do stále většího povědomí veřejnosti.
„Málokdo to ví, ale nyní dochází k takové kontrabasové revoluci. Učí se na něj dnes i malé děti, nikdo už je neposílá pryč, že ještě musí vyrůst. Jakmile mohou prvňáčci chodit na hodiny kontrabasu, je jasné, že budoucnost je kontrabasová,“ míní.
Bella Adamova
„Nerada dělím hudbu na žánry,“ říká altistka Bella Adamova s tím, že vždycky chtěla být jazzovou zpěvačkou.
Prolínání hudebních i kulturních tradic je pro ni stěžejním tématem i kvůli vlastní životní zkušenosti. Narodila se v Grozném, odkud s rodinou odešla nejprve do Moskvy, potom před útlakem čečenské komunity do Prahy. To jí byly tři roky.
Klasický zpěv vystudovala v Londýně a Kolíně nad Rýnem, improvizaci a experimentální hudbě se věnovala v Basileji. Do Prahy se vrátila až během pandemie a přes absenci koncertních příležitostí po večerech usilovně pracovala na vlastním repertoáru.
Účastnila se mezinárodních soutěží, které tehdy probíhaly online, a mezitím pomáhala mamince v kavárně. „Naučila jsem se, že zpěv musí být i trochu byznys a do kariéry se musí také trochu investovat,“ vysvětluje Bella.
Úspěch se dostavil záhy. Loni získala hlavní cenu na prestižní pěvecké soutěži v nizozemském
’s-Hertogenboschi. Letos už stihla debut na Pražském jaru nebo rezidenci na legendárním americkém festivalu v Tanglewoodu.
Její eklektický repertoár se v říjnu zhmotnil do nové desky There Is Home, na které spolu s klavíristou Michaelem Geesem zpívá kromě písní Haase, Mahlera, Musorgského, Brittena i svoje vlastní improvizace. Prestižní britský časopis BBC Music Magazine o ní píše jako o vycházející hvězdě písňového nebe.
Svět klasiky často a ráda propojuje s ostatními obory. Spolupracuje třeba s módním návrhářem Zoltánem Tóthem nebo fotografkou Michaelou Karásek Čejkovou. V nadcházejících měsících se objeví například v Rusalce v Národním divadle nebo se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.
Na konci listopadu se ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů představí v orchestrálním nastudování ikonického baletu El amor brujo Manuela de Fally. A v německém Bielefeldu teď zrovna účinkuje v Carmen.
Trio Incendio
Pianistka Karolína Františová, houslista Filip Zaykov a cellista Vilém Petras si spolu poprvé zahráli v roce 2015 jako členové Akademie komorní hudby. Od té doby se rychle etablovali jako výrazné klavírní trio, jehož repertoár se pohybuje od raných trií Josepha Haydna až po premiéry skladeb soudobých autorů a autorek.
„Baví nás ta rozmanitost – každý autor má svůj vlastní hudební jazyk,“ vysvětluje Petras, který současně zastává pozici koncertního mistra v hradecké filharmonii a předtím působil třeba v European Union Youth Orchestra.
Současná hudba často přináší výzvy v podobě posouvání hranic a možností hry na nástroje, které se často využívají netradiční formou k dosažení různých zvukových efektů.
„V minulosti jsme například zjišťovali, jak hrát na struny klavíru plastovou krabičkou, magnetickou tyčí, vinnou skleničkou nebo kreditní kartou, nebo jak vydávat na cello a housle zvuky podobající se skřípajícím dveřím,“ doplňuje.
Na koncertech je paradoxně ale častěji zastihnete v zahraničí. Jejich působivý výčet odehraných vystoupení zahrnuje pódia, která by jim mohl kdekdo závidět. Zahráli si třeba už v Berlínské filharmonii nebo ve svatostánku komorní hudby, londýnské Wigmore Hall.
Předtím ještě stačili vyhrát řadu prestižních soutěží jako Joseph Haydn Wettbewerb ve Vídni, Joseph Joachim Chamber Music Competition ve Výmaru nebo Trondheim Chamber Music Competition v Norsku.
Letos se dostali do prestižního výběru festivalové akademie ve Verbieru, kde měli možnost spolupracovat třeba s hvězdným Nicolasem Alstaedtem.
Do malebného švýcarského prostředí se každé léto sjíždí vybraná společnost za čerstvým horským vzduchem a koncerty prošpikovanými hvězdami hudebního nebe.
„Celé městečko festivalem doslova žije. Mistrovské kurzy byly veřejné, a často na ně tak chodili i lidé jen tak, z ulice,“ vzpomíná Petras.
Momentálně se také chystají na kurátorování vlastní komorní řady, z níž první koncert by se měl konat už v lednu. Na konci listopadu si je můžete poslechnout v Atriu na Žižkově, kde se v rámci projektu Vážný zájem ponoří do Klavírního kvartetu Es dur Roberta Schumanna.
V březnu příštího roku se objeví v komorní řadě PKF – Prague Philharmonia se skladbami Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů.
Daniel Matejča
K houslím přivedla Daniela jeho maminka, Olesja Voličková, když mu byly čtyři roky. Rok nato už putoval na soukromé hodiny k věhlasnému pedagogu Ivanu Štrausovi, u kterého studuje dodnes.
Na Akademii múzických umění v Praze ho sice pro výjimečný talent přijali i bez maturity, avšak jen pod podmínkou, že si zkoušku dospělosti v průběhu studia dokončí.
Do povědomí mezinárodní veřejnosti vstoupil před dvěma lety fenomenálním vítězstvím v soutěži Virtuosos V4+, televizní soutěži pro mladé talenty ze států Visegrádské čtyřky a přidružených zemí.
„Dalo mi to šanci podívat se na zajímavá místa a také jsem mohl nahlédnout pod pokličku práce v televizi,“ vzpomíná dnes osmnáctiletý rodák z Liberce.
Dalším mezníkem byla loňská výhra v soutěži mladých hudebníků Eurovision Young Musicians. „Téměř ihned po ohlášení výsledků se začínaly ozývat orchestry s nabídkami na spolupráci,“ vypráví Matejča.
V letošní sezoně si tak zahrál třeba po boku Filharmonie Brno v čele s Tomášem Netopilem, PKF – Prague Philharmonia pod vedením Nikol Kraft a chystá se do Záhřebu na vystoupení s Chorvatským rozhlasovým symfonickým orchestrem.
Letos v dubnu 2023 vydal u Supraphonu své debutové album. Uslyšíte na něm „Šest sonát pro sólové housle“ belgického houslového virtuóza a pedagoga Eugèna Ysaÿe.
„S první sonátou jsem začal ve dvanácti. Byl jsem tou hudbou natolik unešen, že jsem následujících pět let věnoval pozornost tomuto kompletu,“ vypráví Matejča. Kromě toho se na albu objeví i nová skladba Jany Vöröšové zkomponovaná exkluzivně pro tuto nahrávku.
Anna Paulová
„Na klarinet se dá vyjádřit nepřeberné množství emocí,“ vypráví o svém nástroji Anna Paulová, jedna z nejvýraznějších klarinetistek mladé generace. Poprvé na sebe upozornila v roce 2015 jako laureátka Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.
Už v patnácti ale debutovala s PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Leošem Svárovským, později vystoupila jako sólistka třeba s Českou filharmonií, tehdy ještě pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. V roce 2019 se probojovala do semifinále prestižní soutěže ARD v Mnichově.
Klarinet studovala na Musikhochschule Lübeck, na Královské konzervatoři v Antverpách nebo na Accademia di Santa Cecilia v Římě. Její alma mater je ale pražská Akademie múzických umění, kde nyní dokončuje doktorát u profesora Jiřího Hlaváče.
Jeho skladbu Corpus dei psanou jako poctu klarinetu také nedávno premiérovala. Zabývá se rovněž interpretací Mozartova klarinetového koncertu v originální verzi na basetový klarinet.
„Velmi mě baví objevování nových technických a zvukových možností, které jsou u klarinetu prakticky nekonečné,“ říká Anna.
Zaměřuje se na skladby českých autorů 20. a 21. století, ale spolupracuje také se skladatelstvem mladé generace. Společně s Prague Quiet Music Collective pod uměleckým vedením Iana Mikysky vystoupí koncem listopadu v Atriu na Žižkově.
Koncem roku se objeví na festivalu České doteky hudby, kde společně s Jiřím Hlaváčem provedou klarinetový dvojkoncert Jiřího Temla. Mozartův klarinetový koncert zahraje třeba v Košické filharmonii nebo v únoru s PKF – Prague Philharmonia.
Letos na podzim jí v Supraphonu vyšlo debutové CD s hudbou Karla Husy a Bohuslava Martinů. Přizvala na něj také klavíristu Iva Kahánka či houslistu Jana Fišera.
Marek Kozák
Neomylná technika i touha objevovat méně známé klavírní koncerty – tak by se dal ve stručnosti charakterizovat hudební svět třicetiletého pianisty Marka Kozáka.
Má za sebou působivý seznam vítězství v renomovaných kláních, od klavírních soutěží Gézy Andy v Curychu po semifinále Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě. To se zatím povedlo jedině Ivanu Klánskému, který skončil ve finále v roce 1970.
Pravidelně hostuje u předních českých orchestrů i v zahraničí – zahrál si třeba ve slavné Tonhalle Zurich nebo naposledy v Lucernu rachmaninovský program spojený s Bachem a Mendelssohnem.
Obecenstvo ho mohlo vidět třeba na Pražském jaru, Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě, Smetanově Litomyšli, Dvořákově Praze, Svatováclavském hudebním festivalu nebo v rámci Mezinárodního klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.
Kozákova obliba v objevování opomenutých klavírních skladeb vyústila v nahrávku, která už příští rok vyjde na labelu Supraphon. Spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry natočil méně známé klavírní koncerty Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce.
„Je to nepopsaný list a člověk není tak svázaný velkou interpretační tradicí. Když je to něco, co mě hodně osloví, tak jsem tím hrozně nadšený,“ popisuje Kozák. Kovařovicův koncert zazněl mimo jiné i v Národním divadle, kde před léty sám Kovařovic funkci hudebního ředitele zastával.
V prosinci ho čeká recitál na Dnech Bohuslava Martinů společně s Václavem Petrem, koncertním mistrem violoncell České filharmonie. Se sopranistkou Simonou Šaturovou se příští rok objeví na festivalech Janáček Brno, Za poklady Broumovska nebo Lípa Musica.
Druhou část Bachova Temperovaného klavíru odehraje v červnu na Smetanově Litomyšli. A už v lednu se vrátí do Švýcarska, tentokrát společně s Gerhard Quartett ve Stadtcasino Basilej. Na programu bude mimo jiné strhující Klavírní kvintet č. 2 Antonína Dvořáka.
