Nové číslo magazínu Forbes vyšlo už 4. června. Přečtěte si editorial šéfredaktora.
No vskutku. Nepoctil nás sice návštěvou největší český génius, ale, dle mého skromného soudu, největší žijící Čech. Sám by se proti tomuto hodnocení zřejmě ohradil, možná by se mu zasmál a mávl rukou, ale to je ta snesitelná moc editorialu – nikdo vám do něj nekafrá. Ani ten, o kom se vyjadřujete.
Zdeněk Svěrák se do české duše otiskl zcela bezprecedentním způsobem, a zároveň i obráceně – snad nejtrefněji ze všech ji dokázal vystihnout. Ve Forbesu jsme o muže, který ovlivnil několik generací, respektive o velký rozhovor s ním, stáli dlouhá léta. Odmítal. Až doteď.
Klíčovou roli sehrál fakt, že s rozhovorem jako první souhlasil jeho syn. Fenomenální režisér Jan Svěrák, který domů přivezl prvního a posledního ryze českého Oscara za celovečerní neanglicky mluvený film. Naš krásnyj! Že se tak nestalo již o pár let dříve s Obecnou školou, je něco, s čím se odmítám smířit.
Rozsadím je. Úplně je rozsadím. Dynamiku této konverzace člověk jinak vnímá v roce 2000, kdy je mu šest let a vidí dílo na VHS rodičů poprvé, a jinak, když už dostane rozum, což je v případě muže (snad) po třicítce.
Co však zůstává, je zvláštní mix nostalgie, tepla a vědomí, že nic netrvá věčně, jejž ve mně vždy spolehlivě vyvolá závěrečná scéna, kdy Eda s Tondou vyprovázejí starou armádní techniku, do níž se line Largo Dvořákovy Novosvětské.
Uvědomění, že v jistý moment si každý z nás šel naposledy ven hrát. Naposledy zazvonit na kamaráda, bez něhož si nedokázal život představit. Naposledy se uřícený vrátil z celého dne k maminčině večeři. Naposledy spal ve svém pokojíku. Chtěli byste vědět, že ten moment je poslední? Prožili byste jej jinak? Vážili byste si jej víc? Samé otázky.
Když zrovna neležím ve výkazech zisku a ztrát, nepopisuji svět miliardářů, nemoderuji event, nejsem na pracovní večeři nebo nedělám jednu z milionu věcí, kterou tahle krásná práce obnáší, často přemýšlím přesně o tomto.
Funny enough, k ničemu jsem nedospěl. Ale to je život, jak říká pan Tomiška.
Co však vím jistě, je, že rozhovor se Zdeňkem a Janem Svěrákovými je neopakovatelný. Zažijete při něm emoční sinusoidu. Budete se smát, dojímat, přemýšlet. O životě. O tom, co děláte a proč. O tom, jaké máte vztahy. No a jelikož čas je neúprosný, tak i o smrti.
Chtělo se mi napsat, že možná budete i plakat, ale to je spíš tím, že jsou dvě ráno, a jak se říká – dvě ráno v kanceláři se Svěráky rozněžní i cynika. A jestli se to neříká, tak by mohlo.
As long as you don’t choose, everything remains possible, pravil malý Nemo. A měl pravdu.
Jsem rád. Jsem rád, že jsme měli tu čest a že ve Forbesu byl. A že tu je.
Mějte se fantasticky, přátelé drazí, užívejte (si) dvojdílné plavky a vězte, že i jedna věta vám může změnit život.
