Fotbal jako jedno velké vzrušení a statistika jako samá nuda? Ne tak úplně. Anglie pláče poté, co doma prohrála finále mistrovství Evropy proti Itálii na penalty, čímž si obnovila staré rány – právě tato disciplína Angličany dlouhodobě zoufale sráží. Přitom by jim stačilo držet se toho, co kážou ekonomové.

Abychom byli přesní, řeč je o ekonomech behaviorálních, pro které jsou pokutové kopy vděčným tématem. Vycházejí totiž z teorie her, konkrétně ze hry s nulovým součtem: to znamená, že nutně vygenerují jednoho vítěze a jednoho poraženého.

Oba zúčastnění se snaží předvídat chování toho druhého a analýze penalt se věnoval třeba Steve Levitt, autor globálního bestselleru Freakonomics, který vyhodnotil všechny penalty ze tří sezon nejvyšší francouzské ligy a čtyř ročníků italské Serie A. Dalším výzkum provedl kupříkladu tým pod vedením izraelského sportovního psychologa Michaela Bar-Eliho.

Ale zpět k nedělnímu finále. Ani jedna ze tří penalt, které Angličané v rozstřelu s Itálií neproměnili, nemířila doprostřed branky. Přitom právě při této volbě je procentuální úspěšnost nejvyšší: podle Levitta činí 81 procent, při střele doprava jen 70 procent a při ráně doleva necelých 77 procent. Špatná strategie.

Paradoxem je, že podle statistiky mají i brankáři nejvyšší procentuální šanci právě v momentu, kdy zůstanou stát uprostřed. Italský gólman Gianluigi Donnarumma ovšem ani při jedné ze tří zmíněných penalt na místě nevydržel a skákal do stran (dvakrát zasáhl, jednou mu pomohla tyč).

Intuice gólmanovi velí, aby skočil do strany. Ale to není optimální rozhodnutí.

Proč se tedy fotbalisté nedrží toho, co podle statistiky dlouhodobě a prokazatelně funguje? Tady se behaviorální ekonomika už mísí s psychologií.

„Intuice gólmanovi říká, že když skočí do strany, může si říci: Udělal jsem všechno, co bylo možné, abych míč zastavil. Případně dodá: Měl jsem zkrátka smůlu, že on poslal míč na opačnou stranu,“ vysvětluje Bar-Eli. „Zatímco pokud zůstane na místě a padne gól, vypadá to, že neudělal vůbec nic. Normou je proto skákat, i když to z hlediska výsledku není optimální rozhodnutí.“

Říká se tomu „action bias“, ve volném překladu upřednostnění akce před pasivitou. K čemuž se hodí citát amerického miliardáře a úspěšného investora Charlieho Mungera, který o své cestě k bohatství pronesl: „Jsme disciplinovaní v tom, že dokážeme nedělat nesmyslné tahy, jaké dělají lidé, kteří nedokážou snést neaktivitu.“

Článek je rozdělen na dvě části, pokud si chcete přečíst jeho zbytek, klikněte na následující tlačítko.