„Děkuji, doktore Petrusi, že jste si na mne udělal čas,“ usmál se návštěvník a usadil se v malém křesílku tak pohodlně a nenuceně, jak to snad ani nebylo možné. Doktor Petrus si bezděky uvědomil propastný rozdíl mezi sebou – nepraktickým vědcem žijícím uprostřed difuzních kvant – a svým hostem, dokonale sebevědomým, tajemným, kontrolovaným a praktickým. A vkusně, byť nenápadně oblečeným.
