Během pandemie se leckdo utěšoval tím, že lidstvo sice pod stínem koronaviru úpí, ale alespoň je vedlejším produktem tohoto utrpení zpomalující se destrukce životního prostředí.
Stojící fabriky, zmrzačená lodní přeprava, letadla připoutaná k zemi, auta zaparkovaná v garážích, zmražený průmysl. To vše trápilo svět lidí, ale přírodě to dalo alespoň chvilku k nadechnutí.
Tenhle moment už však, zdá se, končí. Poptávka po elektřině roste. A s ní spojené emise jsou nyní ještě o pět procent vyšší, než byly před lockdownem v první polovině roku 2019 a o dvanáct procent vyšší než loni. A to navzdory varování OSN, které upozorňuje na akutní nedostatek času na to, zvrátit alespoň nejhorší dopady na životní prostředí.
Hlavním viníkem růstu emisí je podle institutu Ember uhlí. Jeho spalování je totiž mezi ostatními typy výroby elektřiny jednoznačně největším tvůrcem škodlivých emisí. Přesto zůstávají uhelné elektrárny běžnou záležitostí v mnoha zemích, a to především v rozvojovém světě.
Dle zveřejněných dat od institutu Ember se v prvním pololetí 2019 ve třiašedesáti zemích světa, které byly do analýzy zahrnuty, z uhlí vyrobila elektřina o objemu 4351 TWh (terawatthodin), což představovalo 39,5 procenta celkové produkce elektřiny na světě. A situace se nelepší. V první polovině roku 2021 toto číslo vzrostlo na 4604 TWh, respektive na 39,9 procenta celkové výroby elektřiny.
„Prudký nárůst emisí v roce 2021 by měl zalarmovat celý svět,“ říká Dave Jones, hlavní autor zprávy z think-tanku. „Po pandemii nevytváříme lepší řešení, naopak se vracíme na špatnou cestu. Velmi rychlá změna výroby elektřiny je naprosto kritická, abychom omezili globální oteplování během této dekády na 1,5 °C. Určitá změna v produkci elektřiny se děje, ale děje se příliš pomalu a objem emisí se pohybuje stále špatným směrem.“
Svět táhne zpět především Asie
Za velkou částí nárůstu emisí stojí podstatné zvýšení poptávky po elektřině v rozvojových zemích, a to především v Asii. Například v Číně, navzdory výstavbě mnoha solárních a větrných elektráren, vzrostla uhelná energie o 337 TWh. To je pro představu více elektřiny z uhlí, než bylo v první půli roku spotřebováno v celé Evropské unii. Před pandemií byl podíl Číny na globální produkci elektřiny z uhelných zdrojů 50 procent. Letos její podíl vzrostl na 53 procent.
Podobné je to i v méně rozvinutých asijských zemích, jako je například Mongolsko či Bangladéš, kdy bylo také spalování uhlí využito pro uspokojení rostoucí poptávky po elektřině.
V Bangladéši fosilní paliva pokryla 98 procent nárůstu poptávky, a tak zde emise oxidu uhličitého vrostly o 25 procent. I ve Vietnamu, kde zvládly růst poptávky pokrýt nové solární a větrné elektrárny, stouply emise o čtyři procenta, jelikož uhlí nahradilo část elektřiny ze zemního plynu.
A globální stav emisí se může podle Jonese ještě zhoršit, protože rok 2021 ještě není u konce a poptávka po elektřině nyní i na Západě roste.
„Žádná země nevyužila obnovu ekonomiky po krizi pro podpoření zelené strategie, což by znamenalo nejen pokles emisí při stagnující poptávce, ale i při rostoucí poptávce,“ uvádí.
Ve Spojených státech sice zůstávají po loňské ekonomické krizi emise na nízké úrovni, důvodem je ale jen nízká poptávka po elektřině, která zůstává o 0,3 procenta níže, než byla její úroveň před pandemií. Mírný nárůst větrné a solární energie z 10,1 procenta na 13,7 procenta celkové výroby v USA způsobil pokles emisí o pouhá čtyři procenta.
Evropa táhne
Ze všech sledovaných regionů zaznamenala největší přírůstek čistých forem energie Evropa. Nárůst solární a větrné energie o devět procent znamená, že se nyní tyto dva zdroje na celkové produkci evropské elektřiny podílí ze dvaceti procent.
Spolu s šestnáctiprocentním poklesem energie ze spalovaného uhlí se evropské emise dostaly dvanáct procent pod úroveň prvního pololetí 2019. Bohužel, jak zpráva z institutu Ember upozorňuje, ani takovýto výsledek není dostatečný pro splnění cíle Evropské unie na snížení emisí o 55 procent do roku 2030.
Jones tvrdí, že je to obzvláště znepokojující, když vezmeme v úvahu relativně pomalý růst spotřeby elektřiny v rozvinutých zemích během poslední dekády.
„Tak to bylo doteď, ale my víme, že v následujících deseti letech to takto nebude,“ vysvětluje. „Během příští dekády uvidíme elektrifikaci dopravy, průmyslu, tepla a všeho dalšího. Možná že teď snižujeme emise, ale ne za podmínek rostoucí poptávky po elektřině. Tudíž by rozvinuté země s výsledkem neměly být spokojené.“
Ovšem ne všechna zjištění jsou špatná. Institut zjistil, že v letošním prvním pololetí bylo z větrné energie vyrobeno o 26 procent více elektřiny než v předpandemické době, celkově tak už tvoří 7,6 procenta světové produkce elektřiny. Sluneční energie vzrostla dokonce o 46 procent a podílí se tak na světové produkci elektřiny poměrem 4,1 procenta.
Také je třeba zmínit, že poprvé v historii bylo v globálním měřítku vytvořeno více elektřiny z obnovitelných zdrojů než z jaderných elektráren.
Nevracet se k uhlí
Seniorní analytik z think-tanku Mu-i Jang dále uvádí, že pro snižování emisí ve světě by země musely přinejmenším pokrýt rostoucí poptávku po elektřině z čistých forem energie a nevracet se k uhlí.
„Rozvíjející se asijské země se musí soustředit na uspokojení poptávkového růstu elektřinou s nulovou uhlíkovou stopou. To je první krok na cestě tohoto regionu k stoprocentně čisté výrobě elektřiny do roku 2050,“ vysvětluje Jang.
„Rozvíjející se Asie může přeskočit fosilní zdroje a posunout se přímo k levným obnovitelným zdrojům. Ovšem toto je podmíněno tím, zda region dokáže ještě zrychlit svůj nepopiratelný postup v produkci čisté formy elektřiny a zároveň využívat elektřinu více efektivně.“
S tímto vědomím Jones navrhuje, aby se země během klíčové klimatické konference OSN COP26, která se uskuteční v listopadu, zaměřily na dosažitelné cíle, a tím je právě eliminace uhlí.
„Na konferenci bychom měli země přesvědčit, že nepotřebují nové uhelné elektrárny, a vlastně na tyto elektrárny uvalit moratorium,“ říká Jones.
Ember nicméně uvádí, že pololetní zpráva zahrnuje pouze 63 zemí a chybí zde data pro některé velké státy, jako je Indonésie nebo Filipíny. Což podle Jonese znamená, že zpráva ve skutečnosti ještě podhodnocuje nárůst poptávky po elektřině i růst emisí oxidu uhličitého.
Pokud k tomu přidáme fakt, že mnoho světových mocností včetně Spojených států nebo Indie se ještě nevzpamatovalo z pandemického šoku, nemusí rok 2021 skončit globálním pokrokem, ale naopak nečinností v oblasti klimatu.
Nejspíš by však tyto závěry neměly být překvapující. Vědci z Univerzity v Oxfordu zjistili, že jen mizivá část peněz určených na obnovu po pandemii mířila na udržitelný rozvoj. Podle dat z letošního června skoro pět bilionů dolarů ze stimulačních balíčků ve skutečnosti životní prostředí poškodilo. Velká část peněz totiž šla na pomoc odvětvím s vysokými emisemi, včetně průmyslu s fosilními palivy.
Čísla
ze zprávy institutu Ember odhalují, že pokud mezinárodní
komunita myslí boj s globálními změnami vážně, musí o tom
přestat jen mluvit a investovat tam, kde je to potřeba.
„Když se bavíme o snižování emisí, mnoho zemí odvádí z poloviny dobrou práci,“ uzavírá Jones. „Bohužel ale potřebujeme víc než to.“
