skip to main content
Architektura

Devadesát procent mých rozpracovaných projektů se zastavilo, říká Eva Jiřičná

5 minut čtení

Architektka Eva Jiřičná se chystá, dá-li zdraví, v příštích dnech do Prahy. V Londýně, kde žije a má jednu ze svých dvou kanceláří, ji tentokrát neuvěznil koronavirus, ale zánět v očích, kvůli kterému jí lékař nedoporučil létat. Její pražské studio AI DESIGN je s ní ale několikrát denně v online spojení. Už v době karantény byla se svými pražskými kolegy neustále v kontaktu, a projekty tak s nimi konzultuje na dálku.

Na rozdíl od Londýna má česká kancelář totiž práce dost. Zatímco v Praze zakázky pokračují, a stavebnictví zažívá dokonce boom, život v Londýně se zastavil. Eva vypráví o velkém chaosu i o tom, proč se teď v britské metropoli chodí i do honosných restaurací ve sportovním úboru.

Aktuální vydání magazínu

Jak pokračuje vaše práce na výškové budově v ostravské Ostrčilově ulici? Původně se měla bourat, nakonec se rekonstruuje.

Jsme na úplném začátku. Byli jsme požádáni, abychom udělali studii, poněvadž zbourat tenhle dům by bylo strašně drahé, stálo by to asi 80 milionů korun. Takže se ho všichni snaží zachránit a přestavět. Jsme teď ve fázi, kdy mluvíme se statikem, požárníky, klientem a snažíme se připravit různé návrhy. Snad se nám podaří vytvořit něco, co by prošlo a dostalo všechna povolení. Budova byla totiž postavena s velmi malou konstrukční výškou, která neodpovídá současným normám.

Takže teď v ní nic není?

Je úplně prázdná, do budoucna by v ní ale měly být byty. Na kancelářskou budovu má moc nízké stropy.

To ale není váš jediný projekt v Česku.

Dostali jsme povolení udělat nástavbu na plzeňské nemocnici pro Nadaci pro transplantaci kostní dřeně zesnulého primáře Vladimíra Kozy. Deset let jsme na něj čekali. Připravujeme úpravu sálu asi pro 250 lidí na zámku v Pardubicích. Uvidíme, jestli se nám to podaří a dostaneme všechna potřebná povolení. Také děláme administrativní budovu a byty na Rohanském ostrově a ve Zlíně přestavujeme starou aulu. Práce je dost.

Počkejte, říkala jste, že čekáte deset let na povolení?

To je v České republice absolutně normální! Na všechno se tu čeká. V případě Rohanského ostrova si už ani nepamatuju, jak dlouho vyřizování trvá. A u budovy na rohu pražské Revoluční ulice, což je další naše zakázka, je to nejspíš víc než deset let. Ve Zlíně to trvalo dokonce dvacet let, než se nám podařilo komplex trochu přestavět.

Kde leží hlavní problém, který vše brzdí?

Někdy jsou to památkáři, jindy někdo jiný. Když je třeba něco dodatečně změnit, to je úplná katastrofa. Systém moc nefunguje. V žádném jiném státě by tohle nebylo možné.

Takže z Velké Británie máte asi jiné zkušenosti.

Taky to tu není bez potíží, taky někdy věci dlouho trvají, ale že by se čekalo deset let na rozhodnutí, to je nemyslitelné. Když se řízení protáhne na pět let, už se mluví o úplné hrůze. I když kdo ví, co bude po téhle katastrofě, koronavirus a brexit dohromady, to nejsou pro zemi dobré časy.

Co provedl koronavirus ve Velké Británii s vaší profesí?

Některé projekty pokračují, jiné stojí, protože klienti se nemůžou rozhodnout, jestli mají, nebo nemají investovat.

Eva je velmi aktivní bytost. Je drobná a působí křehce, přesto ji potkáte, jak pobíhá ve špatném počasí s helmou na hlavě a v oranžové vestě po staveništi. V dobré fyzické kondici se udržuje cvičením pilates a jógy. Ráda chodí do společnosti a o svém bytě říká, že je tak trochu příkladem kovářovy kobyly, která chodí bosa.

Neváhá vyprávět o tom, jak ona, světoznámá architektka, bydlela nejdřív v pronájmu v bytě typické anglické landlady se společnou koupelnou a kuchyní. Bylo jí dvacet devět a dalších šest let trvalo, než si pronajala se svým životním partnerem, architektem Janem Kaplickým, byt v centru Londýna, kde nebylo vůbec nic. Po rozchodu s Kaplickým se vrátila k landlady a vlastní bydlení si koupila teprve po 13 letech u jedné firmy.

Byl to malý byt ve strašném stavu, který musela vlastníma rukama vyčistit a zvelebit. Po čase ho prodala a koupila větší, ve kterém žije 27 let. Říká, že její byt je vždycky ten poslední projekt, co existuje. A zásadně ho nezdobí, nemá ráda nepořádek a okolo sebe věci. Přiznává, že v londýnském bytě nemá na zdi ani jeden obraz, zato tu nechybí knihy a palmy a v ložnici fotografie rodičů.

Stěny chce mít prázdné, protože pak připomínají promítací plochy, na které si projektuje své představy. Proč se prý dívat pořád na jeden a ten samý obraz. Typická minimalistka.

Vaše londýnská kancelář je zavřená?

Ne, funguje. Ale zredukovala jsem ji. Někteří partneři se rozhodli odejít do penze, takže už nás není dvacet jako dřív. Nemáme toho teď moc co dělat, všichni vyčkávají.

Odhadujete ztrátu?

Od 10. března se 90 procent věcí, na kterých jsme pracovali, zastavilo. Mluvila jsem s kolegou, který má mnohem větší kancelář s asi 60 lidmi, a ten říkal, že některé zakázky pokračují, ovšem stejně počítá se ztrátou asi 35 procent.

V České republice je teď ve stavebnictví velký nedostatek pracovní síly. Pracovníci z ciziny vinou pandemie nemůžou nebo nechtějí přijet. Je to ve Velké Británii podobné?

Tady jsou skoro 4 miliony nezaměstnaných, takže to není tak zlé. Ano, v zemědělství si na nedostatek pracovníků stěžují, není, kdo by sklízel, ale stavebnictví takové potíže nemá.

Jak je na tom vaše česká kancelář?

Tam se nic neděje, práce pokračují, jak mají. Trávím většinu času na WhatsAppu a podobných aplikacích, které jsou po ruce, a komunikuju.

Reklama

Dostanete se teď vůbec bez problémů do České republiky?

Zkouším, zda budu moct přiletět tento týden. Nemá to ale nic společného s covidem, dostala jsem infekci do očí, možná z horka, nevím. Beru antibiotika a lékař mi doporučil necestovat. Už je to ale mnohem lepší.

Ulice jsou úplně prázdné, v Praze byly také, ale jen pár týdnů, v Londýně to trvá.

V Česku podle posledních údajů zažívá sektor stavebnictví boom. Jak je to ve Velké Británii?

Tady to tak není. Všichni doufají, že se něco začne hýbat, až půjdou děti do školy, tedy od 1. září. Zatím tu mají lidé hrůzu z toho, že se vrátí nákaza, a pořád nad námi visí nevyřešený brexit. Tyhle věci dohromady jsou na jednu ubohou zemi skutečně trochu moc. Ulice jsou úplně prázdné, v Praze byly také, ale jen pár týdnů, v Londýně to trvá.

Metrem ani autobusy nikdo nejezdí. Některé obchody zmizely, zbankrotovaly, jiné jsou otevřené jen napůl. V obchodních domech nikdo nenakupuje, je to smutná scéna. Panuje tu katastrofální zmatek. Současná vláda byla zvolena a hned přišel covid, jsou to mladí hoši a moc to nezvládají, navíc každý tahá provaz někam jinam. Opravdu to není radostný pohled.

Chaos je i v medicíně. Čeká se nárůst vážných, například nádorových, onemocnění, pokud se chcete objednat k lékaři, tak k privátnímu, a stejně se dlouho čeká. Například zubaři měli ještě do předminulého týdne zavřené ordinace. Mám malý kaz, který potřebuje vyčistit, a dostala jsem termín až 26. října.

Jak vy osobně vnímáte hrozbu koronaviru?

Jsem osoba určitého věku a na začátku jsme měli prakticky zakázáno kamkoli chodit. Procházela jsem se po ulici, po zahrádce, kamarádi mi pomáhali nosit domů jídlo. Ale pak člověk trochu otupí. Používám autobus, metro, dělám, co potřebuju. Když jezdím dopravními prostředky nebo jsem někde, kde je víc lidí, nosím roušku, ale na ulici se tu roušky nenosí. Začali jsme s tím až s křížkem po funuse.

Když se Česko už znovu otvíralo, tady si teprve vzpomněli, že by bylo dobré začít používat roušky. Myslím, že katastrofa, která vyústila v 50 tisíc mrtvých, teď to tedy přepočítali na 42 tisíc, byla z velké části způsobena tím, že lidé roušky nenosili.

Změnila se nějak vinou koronaviru nálada ve společnosti?

Nikde nikdo není, kanceláře jsou napůl zavřené, lidé necestují hromadnou dopravou, pár jich jezdí na kole.

Jaký je výhled na další období?

Velký optimismus neexistuje. Rodiče panikaří, je tu velký blázinec s přijímacími zkouškami na univerzity i střední školy. Lidé nemají peníze, nevydělávají, stát něco platí, ale z toho se prakticky žít nedá. Angličané mají svůj typický smysl pro humor, všichni vtipkují, ale ve skutečnosti nálada dobrá není.

Neuvažovala jste o tom, že byste přijela na delší čas do Česka?

To je komplikované, mám tu fůru povinností, které jsem naslibovala. Věším teď práce na výstavě, která se chystá v Královské akademii. Organizuji sál, kde vystavují architekti. Samotná výstava trvá deset dní a já se teď už okolo toho čtrnáct dní motám.

Takže už jste zase v plné práci. Co jste dělala, když bylo opravdu mrtvo?

Protože pražská kancelář fungovala, třikrát až čtyřikrát denně jsem se připojovala z domova na videokonference. Stačila jsem mezitím udělat pár obrázků, uklidila jsem, trochu si zacvičila, dělala věci pro různé charity. Rozhodně to nebyl čas, ve kterém bych se jakkoli nudila. Možná jsem viděla pár filmů, na které bych se asi nepodívala, ale že bych nevěděla, co se sebou, to opravdu ne.

Cvičíte jógu a pilates. V tom jste doma také pokračovala?

Hlavně pilates! Když nemám k józe instruktora, trochu se sama bojím. Ale pilates, to je jiná, byla jsem čtyřikrát týdně online se skupinou lidí, se kterou chodím cvičit. Měli jsme různé kurzy vždy na hodinu za den.

Myslíte, že vás osobně pandemie donutila přehodnotit nějaké postoje nebo názory?

Je to zvláštní, nikdy bych tomu nevěřila, ale všichni jsme ztratili rok. Je otázka, jestli nám to něco přinese. Zda jsme měli čas se nad sebou zamyslet, či to bude mít nějaký pozitivní dopad na budoucnost dětí, dospělých, rodin, celého života. Myslím, že budou lidé daleko méně cestovat, budou od sebe udržovat určitou vzdálenost.

V České republice je to trochu jiné, ale britská ekonomika hodně trpí. Propad 25 procent je pro ni strašný skok. Další věc, trochu úsměvná: nikdo se nikam neobléká. I já nosím běžně své legíny na cvičení. Byla jsem nedávno v nóbl restauraci a byli tam skoro všichni oblečení jako já. Pár mužů mělo sako, ale ženy vypadaly, jako když vyjdou z tělocvičny. Protože všichni jezdí na kole a tak, jak z něj slezou, jdou do restaurace.

Takže žádné žehlení, žádné malování. Od ledna jsem neměla ostříhané vlasy! Vypadala jsem jako strašidlo. Jsem ostříhaná čtrnáct dní, ale pořád je to takové divné. Předtím to ale bylo horší, to už jsem byla jako rusalka bledá, běda, běda.

Co uděláte jako první, až tohle všechno přejde?

Chci jít do divadla. Kdekoli. To bude báječné.

Reklama
Reklama