Evropská unie touží po vlastních velkých byznysových hráčích, kteří diktují tempo globálním trhům, jako mají Spojené státy. V Bruselu se proto objevila na stole možnost, že by se ty největší evropské společnosti spojily dohromady. Plynou z toho šance i pro Česko?
V zasedacích místnostech obřích evropských firem panuje místo dravého optimismu rozčarování a zmatení. Brusel sliboval nová pravidla hospodářské soutěže, která měla odšpuntovat potenciál evropského byznysu a dát mu šanci porazit americké giganty za oceánem i čínský průmysl na východě.
Měl to být přelom, který dá podnikům ze starého kontinentu zelenou k rapidnímu růstu a konsolidaci jinak fragmentovaného trhu. Měli se zrodit noví evropští šampioni. Místo toho nastupuje nervozita z nejasných signálů, které z institucí Evropské unie přicházejí.
Schválně se zeptejte velkých evropských hráčů z telekomunikací, technologií, obranného průmyslu či z energetiky. Většina z nich vám potvrdí, že nejméně dvě dekády si stěžují na přísná antimonopolní pravidla sedmadvacítky, která je ve světové konkurenci brzdí.
Stačí se podívat do Spojených států na trh telekomunikačních technologií, jde o markantní kontrast. Americkému trhu dominuje skupina obřích společností v čele s AT&T nebo Verizon. V nejpokročilejších technologiích pak dominuje velká sedmička – Alphabet, Amazon, Apple, Meta, Microsoft, Nvidia a Tesla.
Jednotnost masivního amerického trhu – pořád však o více než sto milionů obyvatel menšího, než má Evropská unie – způsobuje, že velcí hráči mají možnost vynakládat miliardy dolarů do výzkumu, vývoje a akvizic.
Jen v technologickém segmentu zeje gigantický investiční deficit: americké firmy mají zainvestováno o 1,36 bilionu dolarů (28,2 bilionu korun) více než ty evropské.
Evropa nastoupila na jinou cestu. Její trh připomíná spíše mozaiku menších trhů s národními specifiky a velké přeshraniční fúze mířící na postavení globálně konkurenceschopných obrů většinou narazily na odpor regulátorů v Bruselu v zájmu zachování konkurenceschopnosti uvnitř Evropy, ochrany menších hráčů a v konečném důsledku růstu cen pro spotřebitele.
Foto Profimedia
Právě potenciální dopad na ceny byl to, podle čeho regulátoři posuzovali přínos či naopak škodu, kterou by ta která fúze přinesla. Místo toho by ale měla nastoupit kritéria nová: inovativní potenciál, dlouhodobé investice a celková odolnost evropského trhu.
Pro expanze a konsolidace chtivé dealmakery to zní jako rajská hudba. Jenže tady se propisuje důvod, proč manažeři evropského byznysu hovoří o zmatení.
Na jedné straně totiž slyší od šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen protržní rétoriku o budování evropských byznysových šampionů, zatímco z druhé strany od eurokomisařky pro konkurenceschopnost Teresy Ribera poslouchají varování o tom, že kritéria pro velké fúze a akvizice se sice rozšířila, ale laťka právních omezení se ve skutečnosti nesnížila. Jinými slovy: moc od toho nečekejte.
„V tom, jak nová pravidla prezentuje předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a její šéfka přes antimonopolní politiku Teresa Ribera, sledujeme klasickou hru na hodného a zlého poldu,“ glosuje situaci partner mezinárodní právní kanceláře White & Case Assimakis Komninos, podle kterého je z Bruselu obvykle slyšet jednotnější hlas.
Chuť by byla
„Chuť na trhu je už teď patrná. Mnoho evropských firem a investičních skupin otevřeně hovoří o potřebě růstu, aby přežily globální konkurenci. Například v sektorech, jako je fintech, green tech nebo farmacie, jsou vidět pokusy o konsolidaci, i když často v rámci národních trhů,“ konstatuje Igor Mesenský, partner KPMG, zodpovědný za fúze a akvizice.
Podle toho se Evropa de facto vydává směrem, který Amerika tradičně vyznává, tedy menší důraz na ochranu spotřebitele a větší na konkurenceschopnost trhu na globální úrovni.
Mesenský navíc dodává, že v Asii – a zejména v Číně – je podpora růstu domácích šampionů ještě výraznější. Státy dokonce fúze ve strategických odvětvích samy koordinují.
„Japonsko a Jižní Korea mají také dlouhou tradici podpory konkurenceschopných nadnárodních hráčů. Evropská unie by tedy v případě realizace zamýšlených změn přijala přístup bližší americkým a asijským modelům – nikoli přes státní vlastnictví, ale přes regulativní flexibilitu,“ dodává Mesenský.
Podle expera na fúze a akvizice Dominika Kohuta z poradenské společnosti PwC byly popisované změny v evropském mindsetu nevyhnutelné.
„Evropa si nemůže dovolit regulační luxus z éry, kdy jsme neměli technologickou propast vůči USA a Číně a kdy jsme si mohli dovolit upřednostňovat teoretickou dokonalost trhu před praktickou konkurenceschopností evropských firem. Pro byznys je vždy nejdůležitější předvídatelnost. Stejně jako u cel, nové daňové legislativy nebo jakékoli jiné změny herních pravidel,“ říká Kohut.
Evropa byla podle Kohuta historicky na poli slučování společností mimořádně přísná, hlavně ve srovnání se Spojenými státy a nejvyspělejšími trhy Asie.
Například blokovala dohodu Siemens-Alstom, komplikovala konsolidaci v telekomunikacích, de facto znemožňovala přeshraniční bankovní mergery. Výsledek?
„V telekomunikacích máme desítky operátorů tam, kde Spojené státy mají tři velké. V bankách nemáme ani jednoho skutečně panevropského hráče. V technologiích a umělé inteligenci nemáme nikoho, kdo by škálou konkuroval americkým hyperscalerům. Nová pravidla, které kladou důraz na inovace, investice a odolnost vnitřního trhu, jsou tedy logická korekce,“ dodává expert z PwC.
Nakopne to český byznys?
„Myslím, že aplikace indikovaných pravidel velký vliv na transakční trh ve středoevropském regionu mít nebude. V Evropském měřítku možná ano, ale především u těch extra velkých přeshraničních dohod,“ myslí si Ondřej Berka, ředitel investičního bankovnictví ve Wood & Company.
Podle Berky se nová pravidla týkají v Česku hlavně velkých finančních skupin, jako jsou EPH Daniela Křetínského, PPF rodiny Kellnerových, KKCG Karla Komárka, Penty Marka Dospivy nebo CSG Michala Strnada.
V segmentu středních transakcí mezi dvaceti a dvě stě padesáti miliony eur, na který je Wood & Company zaměřena, nicméně podle Berkových slov velkolepé plány Bruselu silně nerezonují. Na středoevropském trhu se totiž transakcí na opravdu největší škále děje relativně málo.
Mesenský z KPMG je opatrně optimističtější. „Ve středoevropském kontextu by to mohlo vést k růstu regionálních konsolidací, kdy středoevropské firmy sloučené do větších celků získají silnější pozici pro expanzi nejen v EU, ale i globálně. Zároveň by to mohlo zvýšit atraktivitu regionu pro strategické investory, kteří hledají firmy či aktiva pro větší celky,“ míní.
Pro český byznys by to mohl být podle něj významný posun. „České firmy jsou často příliš malé na to, aby měly výrazný dopad v globálním měřítku, ale mají silné know-how a pozice v některých specifických odvětvích, jako jsou průmyslové technologie, IT služby či lékařské přístroje. Uvolnění regulace by zřejmě umožnilo větší fúze mezi českými společnostmi a některé obory by se mohly dále konsolidovat,“ doplňuje Mesenský.
Dominik Kohut z PwC zároveň připomíná, že Česko může hrát roli v obřích evropských mergerech i nepřímo. Samotné fúzující společnosti být z Česka nemusejí, neznamená to ale, že v tuzemsku nemají byznys.
„Pokud se konsolidují evropské telekomunikační skupiny, banky nebo průmyslové konglomeráty, české dcery budou automaticky součástí těchto transakcí. Zároveň platí, že pokud velcí evropští hráči dostanou volnější ruce pro akvizice, středoevropská aktiva se mohou stát atraktivnějšími cíli, což může posunout valuace nahoru a otevřít exit příležitosti pro lokální vlastníky a PE fondy,“ konstatuje Kohut.
Konec odlivu do Ameriky?
Do evropské ekonomiky by se budování „megahráčů“ mohlo promítnout třeba i snazším financováním startupů a scaleupů. Ačkoli je evropské technologické podhoubí schopné generovat výrazně více startupů, průměrně dostávají evropské firmy od investorů polovinu prostředků, které nabízejí jejich protějškům v Silicon Valley.
Není proto divu, že ty nejperspektivnější mladé firmy se vydají za investory za oceán. Nebo je majitelé rovnou prodávají americkým technologickým hegemonům.
Plíživě ale také vzniká velký příkop na poli infrastruktury umožňující běh systémů umělé inteligence. Samotný trénink těch nejpokročilejších modelů dnes vyjde na miliardu dolarů.
Z hlediska byznys modelu tak vývojářům nedává smysl nic jiného než gigantické náklady na vývoj rozpustit na globálním trhu, v opačném případě by pro své zákazníky byli zkrátka drazí.
Trh Evropské unie sice zabírá pětinu toho globálního, výjimečné postavení však ztrácí kvůli již zmíněné roztříštěnosti. Každý trh si tak musí technologičtí hráči obsluhovat zvlášť, zatímco američtí vývojáři rovnou posílají svůj produkt na jednotný trh s 330 miliony spotřebitelů. A teprve poté se vydávají za hranice.
I dosluhující šéfka Evropské centrální banky Christine Lagarde se nechala nedávno slyšet, že „evropský technologický šampion nepřežije“. Alespoň ne jen ze svého domácího trhu.
