Analytici z J.P. Morgan a Goldman Sachs předpovídají, že se eurozóna v roce 2025 dočká hospodářského oživení. Klíčovou roli v tom mají hrát německé reformy směřující k uvolnění fiskální politiky. Bezbřehý optimismus však není namístě. Existuje několik zásadních překážek, které mohou tento scénář zkomplikovat, upozorňuje hlavní ekonom Roklenu Jan Berka.
Ještě na začátku letošního roku patřila Evropa mezi oblasti, u nichž rizika slabšího růstu převyšovala rizika silnějšího. Opakem toho byly Spojené státy. Stačilo pár týdnů a situace se, alespoň pohledem některých investorů, otočila.
Na evropské straně se o to postaral výhled silné fiskální podpory zaměřený především na obranu. Tohle očekávání má však několik háčků, které podle mě tlumí nadšení z nastartování evropské ekonomiky.
Zaprvé, přijetí fiskálních opatření na úrovni Evropské unie i jednotlivých států nepřijde ze dne na den. Tento týden jsme to viděli například v Německu, kde do plánu navrhovaných kroků vedoucích ke zvýšení výdajů a k úpravě dluhové brzdy „hodili vidle“ Zelení. Nakonec se však na podpoře obřího finančního balíku s penězi na obranu a infrastrukturu shodli.
K tomu, abychom mohli zvýšit výdaje, bude potřeba sehnat peníze. U možnosti ubrat prostředky z jiných oblastí nepochybně zafunguje efekt záklopky. Zvyšování daní nebude nikde populární krokem, byť se nakonec možná ukáže jako nezbytný.
V první fázi bude nejpravděpodobnější strategií emise nového dluhu, která povede k růstu tržních sazeb, včetně těch s delší splatností. Nedávný největší denní nárůst výnosů desetiletých německých dluhopisů od roku 1990 budiž důkazem. Vyšší tržní sazby u krátkých i dlouhých splatností tlumí ekonomický růst zpřísněním podmínek financování.
Celkově nejsilnější dopady na ekonomický růst můžeme očekávat spíše až v příštím roce než v tom letošním.
Další otázkou, která se odvíjí nejen od rychlosti realizace fiskálních opatření, ale i od jejich celkového objemu rozloženého v čase, je síla jejich podpory ekonomiky. V tomto případě se bavíme o takzvaném fiskálním multiplikátoru. Ten nám říká, o kolik vzroste ekonomický výstup poté, co navýšíme vládní výdaje.
V případě obrany odhady pracují s multiplikátorem nižším než jedna. Tedy že jedno euro navíc na výdajích se ve vyšším HDP projeví o méně než jedno euro. U obrany k tomuto přispívá i fakt, že prvotní fáze bude spjata se zvýšením dovozu majícího negativní dopad na celkový růst.
U infrastruktury by se multiplikátor mohl pohybovat na vyšších úrovních než u obrany, což by znamenalo větší pozitivní dopady na výstup ekonomiky. Ani zde ale nepracujeme v řádech dní ani týdnů, nýbrž s měsíci až roky.
Celkově nejsilnější dopady na ekonomický růst můžeme očekávat spíše až v příštím roce než v tom letošním. Pakliže dojde na realizaci velkého fiskálního balíku pokrývajícího nejen obranu, ale i další podfinancované oblasti, z letošního růstu evropského HDP o necelé procento, které očekává Evropská centrální banka, bychom se v roce 2026 mohli posunout směrem ke dvěma procentům.
Potřeba k tomu bude i obnova spotřebitelského apetitu. Evropské domácnosti budou muset sáhnout do svých vysokých úspor a podpořit tak ekonomiku starého kontinentu.
Nesmíme ale zapomínat, že letošní rok zůstává spjat s mnoha riziky. Na začátku dubna americký prezident Trump plánuje oznámit reciproční cla. Eurozóna by těmito opatřeními mohla být negativně zasažena, zejména pokud setrvá na své dosavadní ochotě reagovat na cla odvetnými opatřeními. I proto zůstávám ohledně vidiny evropského hospodářského zázraku doručeného už letos skeptický.
Evropa má dostatečné produkční kapacity a potenciál k nastartování mnohem silnějšího růstu, než jaký jsme viděli v posledních letech. Je však potřeba omezit vnitřní bariéry, zaměřit se na otázku cen energií a na regulace. Méně vnitřních překážek, více jednotného trhu a strategických spoluprací – včetně rozvoje jednotného kapitálového trhu – a Evropa by se mohla dočkat nového zlatého věku.
