„Proč se v novém Top Gunu nelétá ve stíhačkách páté generace? Protože s nimi by film trval sotva deset minut.“ Tony „Brick“ Wilson sice není filmový recenzent, ale o Top Gunu si s ním budu povídat radši než s osmi klony Kamila Fily dohromady – Wilson je pilot, který sloužil pětadvacet let u námořnictva Spojených států a po funkci testovacího pilota letounu F-35 dnes působí jako šéf letových operací stíhaček společnosti Lockheed Martin.
„Se stroji F-35 by to byl velice nudný film,“ říká Wilson k příběhu, jehož protagonisté létají ve starších stíhačkách Super Hornet. „Kdyby v něm Maverick použil všechny vlastnosti pětatřicítky, jako je systém stealth, pokročilé senzory, senzorická fúze a pokročilé datalinky, pak by k nepříteli prostě vlítnul, nezpozorován by splnil misi a v klidu odletěl zase pryč.“
Když se o něco později posadím do simulátoru stíhačky F-35, který Lockheed Martin v září přivezl na ostravské Dny NATO, a nechám se od Bricka provést základním školením na pilotování nadzvukového letounu, uvědomím si, že nový Top Gun by byl s takovými stroji nejen krátký, ale také absolutně nezáživný.
Jedním z buzzwordů nadzvukových stíhaček páté generace F-35, o jejichž nákupu aktuálně jedná česká vláda, je totiž krom smrtonosnosti i vysoká pravděpodobnost přežití pilota. Poté, co s Brickem při simulaci vzdušného souboje označím cíle a vypálím rakety, už jen se založenýma rukama sleduji, jak se to všechno vlastně odehrává samo – aniž by nebozí protivníci vůbec tušili, kde se nacházím.
Dokonce i když z toho chci udělat větší nervák a namířím letadlo čumákem k zemi, vyhodnotí si systém Auto GCAS, že jsem asi samým nadšením omdlel, a zabrání letounu srážce se zemí.
Přistát se mi tak se stíhačkou podaří nakonec až o několik měsíců později: tentokrát ovšem už na simulátoru, který se nachází přímo v továrně na F-35ky Lockheed Martin v Texasu – necelou hodinu jízdy od letiště v Dallasu, kde sdílejí nadzvukové stíhačky ranveje se sousední leteckou základnou Naval Air Station Joint Reserve Base Fort Worth.
Pětatřicet pětatřicítek
Za asistence dalšího pilota, tentokrát Scotta „Sharka“ McLarena, tady stroj v rychlosti 145 uzlů zaparkuji na palubě virtuální letadlové lodi a při dosednutí nezapomenu zvýšit výkon. Zní to paradoxně, ale dělá se to pro případ, kdybych to zpackal, stíhačka loď přeletěla a já musel rychle zpátky do vzduchu. Kotevní lano to udrží.
A to je stále jedna z těch méně sci-fi věcí, které jsem v továrně na nejpokročilejší létající zbraňové systémy na zeměkouli viděl.
„V Texasu je všechno větší,“ poznamenává testovací pilot F-35 řečený Shark, s nímž sdílím dvousedák v golfovém vozíku, v němž v továrně Lockheed Martin společně s dalšími novináři při oficiální návštěvě projíždíme kolem výrobní linky na zbrusu nové letouny F-35 Lightning.
Poznámku o tom, že Texasané mají všechno větší, tu uslyšíte mnohokrát – mají tu větší auta, z jednoho talíře by se najedl regiment jedlíků… a tahle továrna na nadzvukové stíhačky páté generace má na délku více než půl druhého kilometru.
„V každém okamžiku se tady montuje dvě stě letadel,“ vypočítává jeden z našich průvodců továrnou. Pětatřicet z těch dvou stovek letounů je už přitom v různých finálních stadiích výroby seřazeno jedno za druhým na výrobní lince: kilometr a půl dlouhá řada pětatřiceti strojů F-35 Lightning. Jedny v základní verzi F-35A, druhé ve variantě F-35B, vybavené zařízením na vertikální start, další ve verzi F-35C se sklápěcími křídly, určené pro letadlové lodě. Asi pětatřicet pětatřicítek, jejichž cena začíná někde kolem 78 milionů dolarů za kus.
Někde tady se v motorech, které do letounů F-35 dodává další americká společnost Pratt & Whitney, krom bezpočtu dalších součástek nacházejí i dílce do pomocné motorové jednotky APU, které se – jak v Česku informoval jako první Forbes – vyrábějí v továrně americké společnosti Honeywell v Hlubočkách u Olomouce.
Jedna věc na ohromující řadě takřka dokončených stíhaček bije do očí: všechny jsou zelené. Není to armádní zeleň; je to spíše zeleň evokující reflexní zabarvení vesty na běhání. Jde o protikorozní nátěr, který je letounům na výrobní lince obecně vlastní – společně se žlutým, který je tu na menších plochách letounů rovněž k vidění.
U každého stanoviště pak hraje dalšími barvami obrazovka, která jako v počítačové hře přehledně vyčísluje, kolik procent letounu je dokončeno, kolik ještě zbývá či kolik na něm bylo stráveno lidských hodin práce. Gamifikace v nejlepší formě. O ty barvy se tu přitom starají především vlajky jednotlivých zemí, pro jejichž klienty je to které letadlo určeno.
Než celá jedna F-35 absolvuje cestu skrz celou továrnu, trvá jí to přibližně dva roky. Na každé stanici přitom letoun stráví přibližně třicet dní. Tři a půl tisíce zaměstnanců tu pracuje na denní a noční směny čtyřiadvacet hodin denně. Pokud tu někdy zavládne větší klid, tak snad jedině na pár dní o Vánocích. Jen co Santa odletí na svém sobím tryskáči, jede se dál.
Jeden letoun vládne všem
„Do této chvíle jsme doručili klientům přes 860 letounů,“ říká Gregory Day, muž, který je zodpovědný za rozvoj divize Lockheed Martin Aeronautics pro F-35 v Kanadě a severní a střední Evropě včetně České republiky. „V tomto roce doručíme 148 až 153 nových strojů, v roce 2025 bude tempo činit 156 stíhaček F-35.“ Znamená to, že příští rok bude podle takového předpokladu ve statistikách Lockheed Martin figurovat přes tisíc doručených F-35.
Tomu, jakou roli v těchto počtech může sehrát Česká republika a její lokální průmysl, se budeme věnovat v dalším článku. Pro tuto chvíli se nechme podnikovým minibusem Lockheedu přesunout k jednomu z mnoha hangárů, v nichž hnízdí dokončené a plně funkční F-35ky. Dříve se v této továrně vyráběly letouny F-16, ale jejich výroba se přesunula do Jižní Karolíny, a na místním nebi tak v časté frekvenci burácejí především pětatřicítky.
Létat s nadzvukovou stíhačkou F-35 v simulátoru je jedna věc, ale mít ji teď takhle na dosah, je věc druhá. Stroj dokonale naplňuje obrat „plný skrytého potenciálu“ – protože ten potenciál skutečně skrytý je. Oproti dřívějším strojům nemá supersonik F-35 v základním nastavení nikde zavěšené žádné rakety, nikde nevyčnívají hlavně kulometů: všechno je integrované uvnitř, skryté pod závojem technologie stealth.
Stíhačka tu je – a současně není. Což v určitém smyslu platí i pro pilota, který se díky přilbě s technologií rozšířené reality v každém okamžiku dokáže dívat skrze ni. Sám se přitom vznáší nejen ve smrtonosném stroji, ale také v oblaku informačních technologií.
„Není to jen letoun, je to létající informační centrála,“ říká Scott Shark McLaren o stroji, k jehož primárním vlastnostem patří zahrnutí široké škály zdrojů informací a jejich pokročilé zpracování tak, aby se k pilotovi dostal ten nejefektivnější výstup o situaci v každém okamžiku. Stroj se přitom neustále vyvíjí, upgraduje a refreshuje. „Letadlo, které uvidíte na konci této dekády, bude naprosto jiné než to, které vidíte dnes,“ říká Shark.
Pod neprostupnou rouškou technologie stealth se tady v Texasu kontinuálně zdokonaluje hardware i software a tam, kde současní piloti disponují takovým přehledem o bojišti, o němž mohl ještě včera Maverick z Top Gunu jenom snít, už vznikají technologie, které jim do budoucna umožní rozšířit dosah nejen jejich taktické informovanosti, ale i praktického zásahu do boje.
Představte si to třeba tak, že zatímco dnes pilotovi F-35 prší do zorného pole futuristické helmy informace z dalších stíhaček a satelitů, v brzké době se jeho informační záběr rozšíří ještě trochu dál – a on bude navíc sám ovládat třeba roje dronů.
Jen filmový Top Gun na tom bude tratit, pokud se bude někdy točit třetí díl. Hrdinové budou muset zase létat na zastaralých strojích, protože se stíhačkami budoucnosti by ten film netrval deset minut jako s těmi dnešními, ale skončil by možná dřív, než by vůbec začal.
