Ať se za takzvanými fake news skrývají systematické kampaně, jednorázové pokusy, či dokonce nedopatření, dezinformace představují jedno z největších rizik současné doby a je potřeba se jimi zabývat. Z mediálního prostoru je bohužel jen tak nevytlučeme, a nejlepší možností je proto naučit se, jak si můžeme vůči fake news vypěstovat imunitu.
Nejprve si musíme uvědomit, jak se z nich stala norma. Faktorů je tu spousta, od rozšíření sociálních sítí, jejichž algoritmy jdou naproti polarizaci společnosti, až po informační přehlcení, kvůli němuž je orientace v mediálním světě stále obtížnější.
Největším problémem je však laxní přístup společnosti k celému problému. Dnes může kdokoli napsat cokoli a je smutné, že stisknutím tlačítka „sdílet“ předáme lež dalším stovkám lidí. Určitě si vzpomenete aspoň na jednoho ze svých přátel, který na Facebooku sdílí články z pofidérních médií, jejichž obsah často masově vzniká na ukrytých trollích farmách.
Bulvár je do jisté míry úsměvný, ale za sdílení fake news bychom ho měli plácat přes prsty. Šíření dezinformace může mít nepředstavitelné následky, ale nesnažíme se škody napravit, neomlouváme se, nepostihujeme ty, kteří za dezinformacemi stojí. A to je chyba.
Následky pak můžeme pozorovat třeba u myšlenkového rozpoložení příznivců určitých pochybných entit, kteří nerozlišují relevantní ověřené informace od interpretace jedince. Krásně to shrnuje citát z jednoho českého filmu: „Psali to v deníku Pravda, tak to musí být pravda…“
Co tedy můžeme dělat? Znovu se naučit kritickému myšlení a zaručit dostatečnou mediální výchovu. Podle průzkumu agentury Median pro festival Jeden svět na školách jsou u středoškoláků nejčastějším zdrojem zpráv sociální sítě, přičemž většina slepě důvěřuje zveřejněným odkazům na zpravodajské weby.
Vedle nejstarších generací patří právě mladiství ke snadno manipulovatelné skupině. K tomu, aby se studenti naučili dezinformace identifikovat, je zapotřebí právě mediální výchova a cvik kritického myšlení. Obojí však v našem školství absentuje.
Přestože je mediální výchova zakotvena v osnovách, v praxi se jí nedostává dostatečné pozornosti anebo se přehlíží úplně. Navíc podávané informace často nekorespondují s dynamickými změnami, které ve světě zažíváme.
Mediální výchova zasluhuje a nutně potřebuje víc pozornosti už od nižších tříd. Je potřeba se jí věnovat a diskutovat o ní. Jednorázové hodinové přednášky nemají smysl – vždyť se jedná o modelové téma pro uplatnění nejrůznějších praktik moderního pojetí vzdělávání, jako jsou debaty, skupinové projekty a další aktivity.
O to větší škoda, že se tak k tématu často nepřistupuje, když u nás i za hranicemi vzniká řada projektů, které se právě mediální výchově a budování kritického myšlení v interaktivní podobě věnují.
Na schopnosti identifikovat falešné zprávy závisí náš objektivní úsudek, nezávislost, a tedy i samotná demokracie. Odstrašujícím případem ostatně mohou být probíhající volby v Americe, kterou nárůst konspiračních dezinformací dovedl nad propast autoritářství.
Jak se však chceme informační katastrofě vyvarovat, pokud tomu neodpovídá náš plošný přístup?
Autor působí v týmu Analytics & Cognitive Deloitte.
