Nikoli za devatero horami, ale pod horou Buková přišel na svět muž, který dal do pohybu velkou a stále pokračující byznysovou pohádku. Buková hora se tyčí nad Jiřetínem na Jablonecku a právě tam se narodil Daniel Staffen. Že vám to nic neříká? Do obrazu vás dostane příjmení, které Daniel získal v pěti letech. Zní Swarovski a třpytí se do věků jako výrobky s ním spojené.
Pětadvacet tisíc zaměstnanců ve čtyřiceti zemích světa. Do takového rozměru narostla společnost Swarovski, výrobce broušeného skla. Jde o rakouskou společnost, nicméně kořeny má v severních Čechách, konkrétně v Jiřetíně pod Bukovou.
Tam započala v říjnu roku 1862 její historie. Na Jizerky se v ten čas snášela předzvěst zimy v podobě plískanic, mlh a kapek deště. A kapky deště, jejich křehká struktura a lesknoucí se krása, jako by byly inspirací pro budoucí Danielovo počínání.
Pravdou je, že zabývat se zpracováním skla nebylo v jabloneckém kraji nic originálního. Originální je však metoda jeho zpracování, s níž jiřetínský rodák přišel. Díky tomu je dnes Swarovski globální značkou, jež je výstižně charakterizována jako „výrobce diamantů pro všechny“.
Kromě produkce bižuterie bylo v kraji tradiční ještě cosi jiného: příjmení Swarovski (či Swarowski). Daniel, který se narodil svobodné matce, k němu přišel skrze otčíma, rytce skla z nedaleké Smržovky.
Sklo, sklo a znovu sklo. Od mládí jako by měl Daniel narýsovanou dráhu, po níž se bude jeho život ubírat. Snad se chtěl předem danému osudu vzepřít, v teenagerovských letech údajně prohlašoval, že se stane houslovým virtuosem.
Na pokus o takové nejisté povolání však nebyly v rodině v Georgenthalu – jak se tehdy nazýval Jiřetín, obydlený převážně sudetskými Němci – podmínky.
Z oblaků musel mladík zpátky na zem. Těžko říct, zda by se se smyčcem v ruce stal proslulým mistrem. S jistotou jde naopak konstatovat, že šampionem se stal v roli, které možná chtěl zprvu utéct, ale – podle všeho díkybohu – neutekl.
Vyučil se pasířem. To znamená, že se naučil zpracovávat kov pro výrobu bižuterie a také ručně brousit sklo, z něhož se zhotovovaly rozličné korálky či závěsné součásti křišťálových lustrů.
Foto Swarovski Group/Wikimedia Commons (Public domain)
Daniel poznal, jak zdlouhavá, náročná a poměrně drahá práce to je a netrvalo ani tak dlouho a v hlavě se mu rozsvítila myšlenka, jak tuto činnost ve všech směrech zjednodušit.
Že se mu v hlavě rozsvítila myšlenka? To je velmi příhodně zformulovaná věta, neboť iniciačním momentem, kdy u Daniela „cvakl vypínač“, bylo setkání se slavným vynálezcem Františkem Křižíkem.
Došlo k němu v srpnu roku 1881 v Paříži. Kromě Vídně byl totiž mladý Daniel poslán na zkušenou i do francouzské metropole – tam právě probíhala elektrotechnická výstava a inženýr Křižík na ní přebíral zlatou medaili za konstrukci nové obloukové lampy.
Blik, nápad byl tady! Ani ne dvacetiletému Swarovskimu nedala spát idea, že by stroje poháněné elektrickou energií nahradily při broušení skleněných kamínků lidské ruce.
Posléze se mu opravdu takový stroj podařilo sestrojit. Dal si ho patentovat roku 1892 a díky zapojení elektřiny měl k dispozici nástroj, který v dokonalé kvalitě opracoval najednou až pětatřicet šatonů, tedy skleněných kamínků.
Z hlavy se sice nápad přetavil ve skutečnost, jenže další skutečností byla finanční tíseň. Brusičský stroj se pomocí elektřiny hýbal, byznys bylo nutné rozhýbat investorem.
Tím se stal Armand Kosmann, původně Danielův francouzský zákazník. Kosmanna vynález na zpracování kamenů okouzlil, takže jeho autorovi poskytl kapitál a stal se společníkem firmy Swarovski & Co.
Firma postavila v Jiřetíně vlastní sklárnu – měla invenci, měla peníze, přesto vše vázlo. Bylo to k vzteku, protože zájem o broušené kameny ze severočeské fabriky byl stále větší a větší. Společnost nedokázala uspokojit poptávku, čímž dramaticky přicházela o zisk.
Výdělky mohly do firmy téct jako dravá řeka, místo toho byly líným potokem. Právě takový potok, respektive říčka Kamenice, byla hlavní příčinou problému: malý průtok neutáhl generátor a výroba se nemohla pořádně rozjet.
Řešení průšvihu bylo nasnadě: pánové Swarovski a Kosmann museli najít výhodnější místo. Pátrání úspěšně vyvrcholilo nalezením bývalé textilky v tyrolském Wattensu, jímž s nekompromisní silou protéká alpská řeka Inn. Swarovski tím v roce 1895 nadobro opustil území Čech, ve Wattensu má skupina domovské sídlo dodnes.
Z Daniela Swarovskiho se pod rakouskými velehorami stal ctihodný podnikatel s pěstěným knírem, který mu postupem času šedl až do barvy sněhu, jež tyto velehory pokrývá. Než se tak stalo, rozšířil společnost o další výrobny a divize. Zplodil tři syny, čímž položil základ široce rozvětvené rodiny.
Zemřel v požehnaném věku třiadevadesáti let a v závěti se důmyslnými odstavci postaral o to, aby firma nikdy nevyklouzla z rodinných rukou. Jeho poslední vůle je zdařile naplňována i sedmdesát let po jeho smrti, která nastala 23. ledna roku 1956.
Fakt, že z Jizerských hor převedl Daniel svou společnost k Alpám, nemusí mrzet ani zapřisáhlého patriota. Člověk nemusí být velký znalec české historie, aby konstatoval, že pokud by ke stěhování nedošlo, byla by společnost po roce 1948 znárodněna komunistickým režimem a kvůli tomu by dnes už vůbec nemusela existovat.
