V sobotu bude mít na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary premiéru jeho čtvrtý celovečerní snímek Chica Checa. Dvaatřicetiletý Šimon Holý patří k nejzajímavějším mladým filmařům z Česka, není jen režisér, ale i producent nebo hudební skladatel. Bez čeho se neobejde v režimu Out of Office? Dejte si naše speciální festivalové vydání pravidelné rubriky.
Oblíbený outfit na KVIFF
Každý rok si s sebou balím jednu košili s abstraktním potiskem filmového pásu, kterou jsem koupil už před šestnácti lety v second handu v Radotíně, který za tu dobu bohužel stihli zavřít. Letos se ale těším na nošení obleku, jejž pro mě na míru ušili v Galardu.
Místo, kam během festivalu vyrážím nejraději
Velký sál v Thermalu. Málokterý sál má takovou atmosféru.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Moje oblíbená filmová hudba
Té je hodně! Napadají mě ale teď dvě, které bych rád vyzdvihl. Jasutaka Nakata vytvořil ikonický zvukový svět pro televizní sérii Liar Game a následně i pro filmové finále. Málokterý soundtrack znám nazpaměť a tenhle je jeden z nich.
Hodně mě v posledních letech inspirovala práce Jérémieho Arcache a Christopha Musseta. Setkal jsem se s nimi poprvé v kině skrze film Návrat do Soulu, do jehož soundtracku jsem se hned zamiloval. Moc se mi ale líbí i jejich další počiny pro scénická vystoupení.
Oblíbený suvenýr z festivalu
Já na suvenýry upřímně moc nejsem. Snažím se naopak postupně vyhazovat všechno, co připomíná lapače prachu. Z Cannes mám batoh a kšiltovku a pěkný batoh mají nyní i Vary, takže batoh?
Předmět, bez kterého se na festivalu neobejdu
Lahev s vodou. Voda, voda, voda. To je klíč k přežití nás všech. Potom s sebou mám ještě takový ergonomický válec – žiju s Scheuermannovou chorobou (růstová vada páteře, pozn. red.) a sezení v kinech umí být dost náročné. Tenhle váleček mi alespoň pomáhá sedět poměrně rovně a zdravě.
Nejlepší kniha nebo podcast
Nejlepší podcasty jsou samozřejmě Poprask a Rant Prostoru, na kterých dělám, haha. Krom toho mám rád You Must Remember This o americké filmové historii nebo třeba popkulturní Las Culturistas. Z českých třeba Sirény, Padni komu padni, Prostor X, Studio N nebo Pot.
Oblíbené festivalové jídlo
Ve Varech je to rukolová pizza z jedné pizzerie, kterou však nechci prozradit, protože je tam většinou volný vždy jen jeden stůl a já o něj nechci přijít. Je ale fakt, že s každým festivalem mám spojený jeden takový prostor, kam chodím pravidelně, ať už je to Berlinale, Cannes či Whole.
Poslední věc, kterou jsem si koupil na sebe
Před hodinou jsem si koupil ledvinku, abych mohl tancovat celý den v klubu a nemusel tahat věci po kapsách.
Foto se svolením Šimona Holého
Předmět, s nímž se nikdy nerozloučím
První, co mě napadlo, byly klíče od bytu, ale já je občas ztratím, takže to by nebyla pravda. Nic takového asi nemám. Věci přicházejí i odcházejí.
Nejsilnější festivalový zážitek
Nejsilnější asi nemám, protože obecně řečeno v konceptu „něčeho nejlepšího“ úplně neumím fungovat. Napadá mě ale několik opravdu silných zážitků z posledních let.
V Cannes jsem letos zažil bujarou premiéru queer animovaného filmu Jim Queen a i samotný umělecký ředitel festivalu říkal v jednom rozhovoru, že si nepamatuje za několik dekád tak extatickou projekci. Lidé tleskali, smáli se, křičeli a byla to jedna velká radost. Podobně mi sílu do žil vlila také premiéra filmu Sirat. Měl jsem tehdy krizi s filmem obecně a tenhle audiovizuální banger mi ukázal, že lze s filmem ještě stále ukázat a prožít něco nového.
Na Whole festivalu jsem zažil úplně fascinující performance kombinující japonskou kaligrafii, bondage a tanec. Bylo to magnetické a fascinující. Bylo to, jako kdyby se na chvíli zastavil čas. O něco později jsem na stejné stagi slyšel remix Ever New od Beverlyho Glenn-Copelanda, za kterým stála Kelsey Lu. Tahle skladba mě dost inspirovala pro soundtrack Chica Checa.
Napadla mě pak ještě projekce Call Me By Your Name na festivalu v San Sebastiánu, kdy jsem ten film viděl poprvé a skončil nejmíň na hodinu dojatý s pláčem na pláži. Nebo jedna performance, která proběhla před mnoha lety na festivalu Tanec Praha, z níž jsem si odnesl zážitek, který jedna ku jedné vypráví hlavní postava mého debutu Zrcadla ve tmě v podání Aleny Dolákové. Festivaly jsou prostě jeden velký zdroj inspirace!
