skip to main content

Forbes Art: Nerozumíte současnému umění? Poraďte se s Horákem

3 minuty čtení

Straší vás vzpomínky na školní galerijní exkurze, během nichž vás pedagog zkoušel unudit výklady životopisných dat a otravných -ismů? Nerozumíte tomu, co se současní umělci snaží sdělit světu? A proč proboha někdo zaplatí miliony za banán přilepený páskou na zeď? Pak byste možná měli začít sledovat Ondřeje Horáka.

Pokud byste se tohoto čtyřicátníka zeptali na profesi, nejspíš by trochu rozpačitě pokrčil rameny. Přesto toho stíhá hodně. Jeho aktivity vesměs krouží kolem snahy srozumitelně zpřístupnit umění co nejširšímu publiku. Ideálně takovému, které si cestu do galerií nenajde. Zkrátka pokud budete alespoň trochu chtít, Horák vás naučí umění milovat.

Začalo to, když Ondřej před lety pracoval v GASK – Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Lokální instituce měla k dispozici velkorysý prostor bývalé jezuitské koleje, kam však bylo těžké přilákat návštěvníky.

„Vzpomněl jsem si, jak jsme se s bráchou povalovali u nás na gauči a nad námi visely dvě reprodukce van Gogha. Nevěděl jsem, že je to van Gogh, a samozřejmě ani to, jak se ty obrazy jmenují. Nevěděl jsem o nich nic,“ vybavuje si Horák své dětské oťukávání s uměním.

Reklama

„Byly na nich mraky, stromy a nějaké stavení, ale já jsem v nich viděl dva psy. Pudlíky. A vymýšlel jsem si příběhy těch dvou psů,“ vzpomíná.

„Později, když jsem stál třeba se spolužáky před obrazem, mě iritovalo, že místo abychom si tu situaci užívali, poslouchali jsme výklad o tom, kde autor studoval a co je postimpresionismus. Což je ti v určitém věku fakt dost jedno.“

Ondřej Horák ve svém živlu

Horák si uvědomil, že nejdůležitější je publikum zaujmout a pro umění nadchnout. Vymyslel proto Gasktour, v jejímž rámci rok jezdil po vlastech českých ve starém londýnském doubledeckeru a společně s přizvanými umělci pořádali na školách i náměstích happeningy předvádějící umění jako dobrodružnou hru.

„Děti jezdily na skejtech od umělkyně Pavly Scerankové, prohazovaly míčky maketou slavného Výkřiku Edvarda Muncha. Díla současných umělců jsme prostříhávali s filmy Charlieho Chaplina nebo videoklipy Björk,“ vzpomíná Horák na doby, kdy se většina galerií spokojila nanejvýš s tradičními lektorskými prohlídkami výstav.

Dnes je v GASK hned několik sálů vyhrazeno interaktivním vizuálním hernám, které přes prolézačky, stavebnice nebo dokreslovánky nabízejí dětem šanci vstoupit do děl proslulých autorů – například Mondrianovy abstraktní kompozice z žíněnek jsou tu už legendární. A podobné programy pro děti i dospělé dnes nabízí řada českých galerií.

V Galerii Rudolfinum inicioval Ondřej vznik Artparku, který fungoval nezávisle na probíhajících výstavách. „Návštěvníci se tu mohli dozvědět nenásilnou formou informace z historie umění nebo se sami kreativně vyřádit.“ Pro slovenskou Národní galerii pak se svým týmem vytvořil interaktivní videoinstalaci, kde vás uměním provází kreslený křeček a vy ho můžete trefovat míčem a dozvídat se tak další informace.

Své nápady vynesl z galerií také do škol. Projekt Máš umělecké střevo? se snaží děti vtáhnout do vlastní tvorby přímo ve školních třídách. Právě děti mají podle Horáka odvahu neopakovat to, co stokrát slyšely, ale říct věci po svém. „A to bývá hodně inspirativní. Z mé zkušenosti jsou hodně otevření taky senioři,“ tvrdí Horák a hned se pouští do popisu svého dalšího projektu.

Děti mají odvahu říct věci po svém, ale otevření jsou i senioři.

„Originály obrazů z galerie jsme pověsili do pokojů v domově seniorů. Vybral jsem takové, které byly stejně staré jako senioři. Paní narozená v roce 1922 dostala obraz ze stejného roku. Ten klíč byl důležitý a vzniklo díky němu silné pouto.“

Senioři začali vyprávět příběhy, které v nich díla vyvolávala. U někoho to byly probuzené vzpomínky, jindy smyšlený příběh. „Možnost být takhle blízko u díla, strávit s ním nějaký čas a vstoupit s ním do dialogu byla pro všechny silným impulzem.“

Reklama

Následně pozval historičku umění, aby seniorům odborně popsala, co je na daných obrazech namalováno. Střetly se tak dva světy – kunsthistorický výklad se subjektivně zabarveným zážitkem pamětníků.

Od té doby Ondřej podobné projekty realizoval také ve věznicích nebo v bankovních domech. Dnes jej různé instituce oslovují, protože chápou, že umění může být klíčem k jinému, otevřenějšímu vnímání světa obecně.

To je i hlavním výstupem dokumentární série Průvodce výtvarným územím, která právě běží v České televizi. Horák v ní vystupuje jako průvodce tvorbou, ateliéry, hlavami i životy devíti svých přátel – vesměs významných postav na české výtvarné scéně.

Horák v pořadu Průvodce výtvarným územím | Repro Česká televize

„U každého z nich jsme sledovali vznik konkrétního díla, od prvních nápadů až po realizaci,“ říká s tím, že kamera zachytila vznik monumentálních soch, několikaměsíčního happeningu ve veřejném prostoru nebo také tříminutového animáku.

Pokud by vás v galeriích či muzeích dále napadaly otázky, na které se možná bojíte nahlas zeptat, otevřete si některou z pěti Horákových knížek (vydává i pod pseudonymem Fuczik). Hned ta první, nazvaná Proč obrazy nepotřebují názvy, získala cenu Magnesia Litera.

Reklama
Reklama