Když si kdysi Pilát Pontský umyl ruce, ukřižovali Spasitele. Když si umýváme ruce dnes, chceme být spaseni – od koronavirové nákazy šířící se světem. Pečlivá hygiena rukou je nejdostupnější prevencí proti infekčním chorobám a proti COVID-19, na nějž zatím neexistuje vakcína, je podle všeho i nejúčinnější.
Mytí rukou ze zdravotních důvodů je přitom záležitostí moderní doby. Speciálně z dnešního pohledu, kdy je umývání rukou neustále omílanou a pravdivou mantrou, je až překvapivé, že ještě relativně nedávno byl nyní běžný návyk zcela přehlížen.
Záhy se ukáže, že v příběhu, na jehož konci je umývání rukou coby standard hygieny, hrají roli i Češi. Nikoli však hlavní, tu po právu drží jejich souputník z někdejší rakousko-uherské monarchie, maďarský lékař Ignaz Semmelweis.
Rodák z nynější Budapešti vykonával od roku 1846 praxi ve vídeňské porodnici. Pod nosem si pěstoval hustý knír, zato mu pod nos ani trochu nešla vysoká úmrtnost rodiček kvůli horečce omladnic. Porodnice měla v císařské metropoli tak špatnou pověst, že některé ženy rodily raději doma, nebo dokonce na ulici, jen aby se vyhnuly temnému ústavu.
Semmelweise to nesmírně soužilo: „Bylo mi mizerně z toho, jak bezcenně život vypadal. Přišlo mi absurdní a vyvolávalo ve mně zničující pocit, že pacientky rodící na ulici umíraly na poporodní horečku méně než ty, které jsme měli na klinice.“
Mohlo lékařovu duši něco devastovat víc než hrůzná statistika? Jistě: marnost z toho, že ji nedokáže napravit. Přitom zkoušel kdeco. Zakázal dokonce kněžím udělujícím ženám poslední svátost, aby chodili přes sál, kde ležely nastávající maminky, protože měl podezření, že to fatálně oslabuje jejich psychiku. Služebníci Boží zvolili jinou trasu, smrt nikoli a dál mířila k vyděšeným rodičkám.
Zde přichází na scénu Semmelweisův český kolega. Profesor soudního lékařství vídeňské kliniky Jakob Kolletschka, původem z východočeské Luže, se bohužel též připletl smrti do cesty. Semmelweis byl právě v Benátkách, kam alespoň na chvíli utekl před tíživým faktem umírajících matek, po návratu ho ale zdrtila zpráva o skonu osobního přítele Kolletschka, k němuž navíc došlo z nejasných příčin.
„Ta smrt přebila mé dojmy z benátských uměleckých pokladů,“ vyznal se maďarský porodník. Je-li však přípustné říct, že osobní tragédie má smysl, jestliže zachrání spoustu jiných životů, na smrt Kolletschka toto konstatování sedí. „Jak mě dnem i nocí pronásledovaly myšlenky na Jakobův náhlý odchod,“ vzpomínal Semmelweis později, „najednou mě osvítilo, že jeho smrt má zarážející podobnost se smrtí rodiček.“
Kolletschko zemřel krátce poté, co se při provádění pitvy
nechtěně řízl o skalpel v rukou medika. Následně bylo pitváno
i Kolletschkovo tělo a jeho patologie se velmi blížila zesnulým
šestinedělkám.
Semmelweis dospěl k závěru, že na vině jsou částice z mrtvol, které praktikanti přenášeli z pitevny na porodní sál. Jeho zjištění vysvětlovalo i nižší úmrtnost při porodech mimo zdravotnické zařízení: rodící ženy a ani porodní báby zkrátka nepřišly do styku s mrtvými, a nemohly tak zavléct do organismu smrtící bakterie.
Vzápětí přišlo nakázání proti nákazám: Semmelweis nařídil, aby si lékaři a veškerý nemocniční personál začali pravidelně a důkladně umývat ruce. A jako když se průtrž mračen ve vteřině promění ve sluneční žár: úmrtnost matek klesla během velmi krátké doby z 18 procent na tři.
Lidé si samozřejmě umývali ruce i před Semmelweisem. Činili tak ovšem z kosmetických a náboženských pohnutek. Spojitost čistých rukou se zdravím se datuje skutečně až po zjištění uherského lékaře. Jak pronesla americká bioložka Miryam Wahrman, jež o hygieně rukou a jejím zásadním vlivu na zdraví napsala knihu: „Za otce mytí rukou musíme bezpochyby označit právě Semmelweise.“
Evangelisty poselství, v němž první a vlastně jediné
přikázání znělo „umývati ruce si pravidelně budeš“, však
nebyli lékaři, nýbrž podnikatelé. Přikázání se totiž
náramně hodilo společnostem jako Procter
& Gamble
či Palmolive, které se poohlížely, jakým směrem rozšířit
byznys
stojící doposud
na
pracích
prášcích.
Na mýdla se předtím soustředily menší firmy s luxusním zboží. Mýdlo bylo považováno za mnohým nedostupný luxus – bylo vnímáno jako kosmetický doplněk, který dělá život hezčím a voňavějším, ale není pro něj nezbytný. Odhalením, že právě mýdlo může životy rovnou zachraňovat, se jeho pozice naprosto změnila a velké společnosti zavětřily šanci.
„Nejenže začaly mýdlo vyrábět ve velkém, čímž jej cenově zpřístupnily masám, ale věnovaly též značné úsilí marketingu,“ líčí historik a univerzitní profesor Peter Ward, autor publikace „Čisté tělo: Moderní historie“. „Výrobci mýdla horlivě propagovali vlastní produkty, a protože je chtěli prodat, křičeli o jejich prospěšnosti pro lidské zdraví mnohem hlasitěji než lékaři.“
Jeden
lékař však „hlasitě zakřičel“ o jiném: přednosta vídeňské
porodnice Johann Klein se v revolučním roce 1848 jasně vyjádřil,
že kvůli odlišným politickým postojům nestrpí, aby
byl Semmelweis jeho podřízeným. Znovu do hry vpadli
Češi – kolegové
vyhazovaného Joseph Škoda a Carl von Rokitansky veřejně
vystoupili na jeho obranu,
leč bez výsledku.
Zhrzený
muž odešel z Vídně a započal jeho smutný pád. Postihla ho
duševní choroba, která se projevovala i tím, že každou
konverzaci stočil na prevenci
horečky
omladnic.
Měl
prudké výkyvy nálad, zuřivě a velmi nevybíravě napadal rodinu
i zdravotní odborníky, nezřízeně
pil a vyhledával
společnost prostitutek.
Přátelé jej pod jakousi záminkou vylákali do ústavu pro duševně choré, kde ho chtěli hospitalizovat, Semmelweis ale léčku prokoukl a pokusil se odejít. Zřízenci mu v tom bránili, a než byl upoután do svěrací kazajky, strhla se potyčka, při níž byl nemocný zraněn.
O dva týdny později, 13. srpna 1865, sedmačtyřicetiletý Semmelweis umírá na následky rány utržené na pravé ruce, což byl pravděpodobně důsledek rvačky. Do rány se mu dostala infekce, a přestože je známo, že dějiny mají smysl pro ironii, v případě smrti bojovníka proti infekčním chorobám se skutečně překonaly…
A
co vy? Dočítáte tento článek a nevíte, co dělat dál? Nic
nezkazíte, když si půjdete pořádně
vydrhnout
ruce.