skip to main content
Byznys

Forbes History: Vzkaz z října 1929 do března 2020? Nejhorší strach je ze strachu

3 minuty čtení

Otcové těch dívek byli Češi. „Konzervativní páprdové s licousy, kteří umí anglicky asi tolik jako ondatra,“ vylíčil spisovatel Sinclair Lewis kořeny dvou mladých žen z řad pracující třídy, jež ve volném čase bezstarostně korzovaly na konci 20. let minulého století ulicemi New Yorku.

Od vlastních kořenů se slečny podle Lewise s půvabnou nenuceností odtrhly: „Elegantní sukně, decentní halenky, hedvábné punčochy, krátce přistřižené vlasy a slušivé slaměné klobouky. Ve tváři lehce cynický výraz, který dokáže uzemnit kdejakého otrapu. Hle, nová generace! Dcerušky zaostalých Čechů – hotové královny!“

Český původ dívek je z tuzemského pohledu zajímavou shodou okolností, avšak královské sebevědomí sociální kastě navzdory v sobě neslo obecnější vzkaz: dosud nikdy nebyl rozpuk světa dostupný tak širokým vrstvám. Z každého koutu vyhrával jazz, a přestože futuristické tóny kypícího života pořád nebyly zdaleka pro všechny uši, měly největší okruh posluchačů v lidských dějinách.

O to bolestivější byla kocovina, když mejdan náhle skončil. Velká hospodářská krize udeřila jako rána do bohorovného boxera, který ránu absolutně nečeká. V tom se tehdejší situace podobá dnešku – příčina úderu je jiná, tvrdost a překvapivost nikoli. Podobnost je i v tom, že oba údery mocně otřásly ekonomikou.

Reklama

Když loni v prosinci doletěly do Česka první zprávy o jakési nemoci ve Wu-chanu, kdo si jich pořádně všiml a koho napadlo, jak bezprecedentně vše ovlivní? Též krach na newyorské burze, jenž v říjnu 1929 odstartoval ničivou globální recesi, proběhl v někdejším Československu prakticky bez povšimnutí; vrcholila předvolební kampaň, a navíc zhroucení burzy v USA uzemnilo republiku se zpožděním (stejně jako měl zpoždění koronavirus).

Zpoždění mělo vlastně i samotné vypuknutí krize za Atlantikem: už nějakou dobu před ní připomínali američtí spotřebitelé rozjuchané a nevědomé tanečníky na Titaniku, do jehož podpalubí proudí voda. Zjednodušeně řečeno, přehřátý trh delší čas nestál na reálných, nýbrž iluzorních základech a místo snahy o redukci teploty se přikládalo pod kotlem.

Pokud se proti takovému postupu ozvaly protesty, byly smeteny, někdy s přehlíživou arogancí. Kupříkladu námitky proti nápadu na další inflační injekci americkému hospodářství odbyl guvernér Federální rezervní banky Benjamin Strong: „Dám burze ještě trochu loknout whisky.“

Další runda, ladies and gentlemen! Každý si chtěl dát do nosu a netušil, že brzy sám do nosu krutě dostane, že brzy za flám zaplatí strašlivou cenu. „Lidé jsou nejdůvěřivější, když jsou nejšťastnější,“ pronesl kdysi britský ekonom Walter Bagehot a vskutku se zdálo, že šťastné dny nikdy neskončí.

Billboardy po celé Americe stále oslavovaly americký způsob života, realita už ale byla ve 30. letech jiná. |Foto Library Of Congress

Tím spíš se to zdálo, že běžní lidé o tom byli mnohými experti ujišťováni. Ekonom Irving Fischer pozval běžné Američany do ráje „evangeliem“ tohoto znění: „Ceny akcií dosáhly stabilně vysoké hladiny.“ Dva týdny po deklarování této stability burza krachla. Přetopený kotel explodoval, Titanic šel ke dnu.

Následky? Hrozivé. Průmyslová výroba v USA dosahovala v srpnu 1929 bodového ukazatele 114, v březnu 1933 byl stejný parametr na čísle 54. Stavitelství kleslo za tu samou dobu z úrovně 8,7 miliardy dolarů na 1,3 miliardy a nezaměstnanost naopak stoupla z 3,2 procenta na 25,6 procenta. Bez příjmů se ocitlo 34 milionů Američanů.

Nouze si našla i Československo. K nadějím, že tomu tak nebude, zavdával ještě celý rok 1930, kdy se potíže objevovaly víceméně jen u stagnace odbytu luxusního zboží. Záhy se ukázalo, že šlo o naivní představy.

Reklama

Během následujících dvou let se export, na němž byla domácí ekonomika silně závislá, propadl na 28,8 procenta předkrizového standardu. Nezaměstnaný byl každý pátý práceschopný občan, řetězově krachovali živnostníci. Vzrostl počet exekucí, rozvodů, sebevražd, zhoršil se zdravotní stav populace. A zatímco dřív se špatná ekonomická situace řešila migrací za Atlantik, teď nebylo kam prchnout.

Že to zní jako souhrn špatných a ještě horších zpráv? Ano, nikoli však bezvýchodných. Amerika a s ní celý svět, jehož byla lídrem, se z marasmu vyhrabala, byť to bolelo.

Pomoci musela vláda. Prezidentem Rooseveltem vyhlášený Nový úděl má dnes pozici mýtu. O tom, kterak rozumné státní intervence znovu „nakoply motor“.

Adekvátnost balíčku ekonomických a sociálních opatření (bankovní prázdniny, zákaz vývozu zlata a stříbra, velké stavby financované státem…) je sice pořád předmětem kontroverzních diskusí, nicméně Nový úděl se dá brát jako svého druhu stvrzení, že zatímco v normálních časech by vláda měla zasahovat do podnikání co nejméně, v mimořádných je tu od toho, aby konala.

Lze to brát i jako poučení směrem k dnešku a od něj se odvíjí další: není-li společnost dostatečně pevná, krize jí více pustí žilou. Řečeno „koronavirově“: oslabený organismus státu nemá na nenadálou tíži dostatečnou imunitu ani protilátky, a proto ho svízel v konečném důsledku poškodí fatálněji.

Tím jsme z Ameriky zpět v meziválečném Československu. „Krize prokázala, že jsme se dosud nestali společenstvím opravdu státním,“ stojí v publikaci Češi v dějinách nové doby, jež za předchozího režimu vycházela v samizdatu a jedním ze tří autorů je Petr Pithart.

Kniha pokračuje: „Každá vrstva tehdy myslela a cítila sobecky, proto se vyjevila obecná bída všech. Zvládání krize bylo celospolečenským úkolem, jehož se měli chopit všichni, bohatí i chudí, zaměstnavatelé i zaměstnanci, Češi i ostatní. (…) Krize byla zkouškou, v níž neobstál nikdo. Podlomila důvěru v životaschopnost státu i demokracii. Byla bodem obratu neblahým směrem.“

Krize se dotkla úplně všech. | Foto Library Of Congress

Recese a její sociální důsledky posílily německý separatismus v pohraničí a autonomisty na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Umetly cestu k dalšímu válečnému konfliktu, v němž byla republika soustem nacistů a v přímém důsledku toho posléze i soustem komunistů.

Jistěže byla politická situace na podzim 1929 zcela jiná než na jaře 2020, ale zkratkovitá řešení a populismus vyletí s velkou pravděpodobností z úst mnohých, sotva si z nich sundají roušky. Bez přehnaného moralizování: jejich řeči mohou být nebezpečné, svádět na scestí.

Mnohem užitečnější bude vzpomenout pravdu, která nebledne, ač byla vyslovena v roce 1933. Ve své inaugurační řeči ji uprostřed celospolečenské deprese vyslovil nastupující prezident Franklin Delano Roosevelt: „Jediné, čeho se můžeme obávat, je strach sám.“

Reklama
Reklama