Pokud jste někdy udělali mimořádně špatný obchod, přijeďte se podívat sem a uleví se vám. Je to tu hezké, to zase ano. Bílá mešita se zlatou špičkou, domky s plechovými střechami, pár rybářských lodí, husté zelené svahy a moře s báječnou průzračností, v němž se kolem vás na korálovém útesu prohánějí obří ploskozubci a spolu s nimi další a další obyvatelé podmořské říše.
Ale to všechno se pořád zdá být dost málo na to, abyste ostrov Run vyměnili za Manhattan.
Ono magické místo se nachází v zapadlém koutu Indonésie, uprostřed oceánu hlubokého místy až pět tisíc metrů. Nejbližší pevnina je vzdálená přes sto kilometrů. Konec světa. A memento toho, že dnešní boháč se snadno promění v zítřejšího chudáka – a naopak.
Všude kolem ostrova Run je moře s báječnou viditelností, v němž se prohánějí obří ploskozubci a další obyvatelé podmořské říše.
Všechno začalo přesně před čtyřmi sty lety. Začalo a zároveň skončilo, protože v roce 1621 na Bandských ostrovech vyhasínal jeden život za druhým. Nizozemci pod vedením jistého Jana Pieterszoona Coena předvedli, co znamená chamtivost v nejkrvavější praxi, a brutálně vyvraždili tisíce domorodých obyvatel.
Za vším hledej peníze. Tentokráte peníze ztělesněné kořením. Ostatně kvůli koření, přesněji indickému pepři, se Kryštof Kolumbus vydal na objevy, jen omylem skončil v Americe.
Koření bývalo tak cenné, že se vyplatilo naložit celou loď jím, nikoli zlatem. A muškátový oříšek a muškátový květ rostly až do 19. století pouze na Bandských ostrovech, na téhle tečce ztracené na mapách. Nikde jinde na planetě.
Plody muškátovníků na Bandských ostrovech.
Jejich cenu zvyšovalo už to, že se jimi krom dodávání neobvyklé chuti také konzervovaly potraviny. A když se rozkřiklo, že plody muškátovníků mohou posloužit v boji s morem, stala se z nich komodita doslova astronomické hodnoty.
„Nejdřív přišli Číňané, pak Arabové, pak Evropané. Všichni chtěli jedinou věc,“ říkal mi před lety při návštěvě tohoto podivuhodného místa jeden z místních obyvatel.
Bandské ostrovy jsou dokonalou destinací pro cestu mimo obvyklé trasy. Leží v srdci Moluk, legendárních ostrovů koření, o nichž snili všichni velcí mořeplavci.
Zmíněný Coen byl však dnešním jazykem spíš představitel korporátu. Poněkud brutálního, neboť velel jedné z nejmocnějších firem dějin, Nizozemské východoindické společnosti (VOC).
Takto se muškátový oříšek suší; v raném novověku to bylo koření k nezaplacení.
Ta kolonizovala oblast, kterou teď známe jako Indonésii. Coen mimo jiné zakládal Batávii (dnešní Jakartu) a dvakrát sloužil jako generální guvernér společnosti.
Bandské ostrovy ho přitahovaly z velmi zištných důvodů. Získat přístup nejen k muškátovníkům, ale i k plantážím hřebíčku či vanilky, které dodnes voní na trhu v místní malinkaté „metropoli“ Bandaneiře, to bylo v 17. století větší terno než najít diamantový důl.
Až kýčovitá krása tohoto vzdáleného souostroví.
Moluckou metropoli Ambon si Nizozemci ještě porobili kombinací „cukru a biče“, přesněji pakty o vytlačení rivalů spojenými s čistým násilím. Jenže pak narazili na oblast bez pevných sociálních a politických struktur.
Neexistoval tu jeden vládce, s nímž by mohli uzavřít dohodu, a tak spustili masakr. Coen si dokonce najal japonské žoldáky, kteří s nebývalou brutálností exemplárně popravovali místní stařešiny. Genocidě Bandských ostrovů uniklo ze zhruba 15 tisíc lidí pouze pár stovek zdejších obyvatel.
Dějiny už tolikrát opsaly cestu tam a zase zpátky, že vlastně ani není divu, že se Nizozemci nestali nejbohatším národem světa – naopak o vše přišli. Zisky z koření se rozpouštěly v korupci a obří byrokracii VOC. A hlavní ránu jim zasadili vzpurní Angličané.
Pozůstatky koloniálních budov v zapomenutém koutu Indonésie.
S nimi zde Coenovi nástupci válčili a v roce 1667 jim dali nabídku, aby ostrůvek Run, součást bandského archipelu, směnili za bažinaté území zvané Nový Amsterdam, dnes známé jako Manhattan.
Z dnešního pohledu čiré bláznovství, už tehdy ale od Nizozemců tak trochu neprozřetelnost, neboť se nabízelo, že Manhattan bude jednou z hlavních bran do Severní Ameriky. Vidina krvavých zisků z koření nicméně převážila a zrodil se obchod, proti němuž byl ruský prodej Aljašky do rukou USA ještě výnosný.
Pozemky v srdci New Yorku mají dnes ohromující cenu, na Runu leda tak šplouchají vlny a hučí vítr.
Od Britů to navíc nebyl poslední úder. Zkraje 19. století v období napoleonských řeží získali nad Bandskými ostrovy krátkou nadvládu a provedli logický tah: propašovali semenáčky muškátovníků jinam. Na Sumatru, do dnešní Malajsie a Singapuru, na Cejlon. Monopol se zbortil a nakonec nezbylo vůbec nic, neboť po druhé světové válce Indonésie získala nezávislost, na což Nizozemci z donucení kývli.
Je fascinující, jak se časy mění, vždyť drobounké Bandské ostrovy platily za jeden z ekonomických středobodů planety. Souhlasí s tím i oceňovaná kniha nazvaná Proč národy selhávají (v originále Why nations fail), dílo vysvětlující příčiny úspěchů či zaostávání dnešních států.
Někdejší pevnost v Bandaneiře
Pozůstatky obrany ostrova
Ta věnuje Bandským ostrovům úvod jedné kapitoly s příznačným podtitulem Koření a genocida. Z místního příkladu dokonce vyvozuje, proč část jihovýchodní Asie v 17. století místo růstu spadla do úpadku – po vyvraždění Bandských ostrovů mnozí jejich konkurenti raději zvolili izolaci, konec obchodních styků a dobrovolné stažení se ze scény.
Riskovat kvůli penězům své krky se jim nechtělo. Raději akceptovali výrazné zchudnutí, pokud jim zaručilo, že budou živořit dostatečně daleko od evropských uzurpátorů.
Zapomenutý ráj
Muškátovníky zůstaly, bohatství je pryč. Zbyla jen krása: taková, že vzpomínky na Bandské ostrovy vyvolávají úsměv i smutek zároveň, protože pandemický svět je plný zákazů a Indonésie je aktuálně turistům zavřená.
Ani v časech před covidem nešlo o snadnou cestu, bývala dlouhá a poněkud úmorná. Vysvobození nabízela leda varianta pro pár šťastlivců, kteří získali letenku do malinkého dvanáctimístného stroje Twin Otter, mohli za hukotu vrtulí z výšky obdivovat modř Bandského moře a zkrátit si tak šestihodinovou cestu lodí do Ambonu na pár desítek minut.
Rukou psaná letenka
Kdo se bojí, nesmí do letadla
Trpělivost ale Bandské ostrovy odměňovaly více než dostatečně. Gurmánské večeře v krásné koloniální budově u místního hoteliéra zvaného Abba. Pohlednicové západy slunce, korzování po odlehlých ostrovech Hatta, Ai nebo Nailaka. Výstup na sopku Gunung Api ve dvou, protože víc turistů tu nebylo. Pozorování želv a murén, šťastné shledání s hejnem delfínů…
Taky se tu ale počasí dokázalo změnit lusknutím prstu a poprvé jsem pochopil doslovnost spojení, že „se loď roztříštila o vlny“. Výlet právě na Run, nejvzdálenější součást souostroví, se proměnil v divoký tanec ve vlnách, které otevřené moře z ničeho nic přivolalo. Bídné plavidlo v bouři vyskakovalo do výše a následně třískalo o hladinu tvrdou jako beton. Měl jsem tak sevřené hrdlo, že ani nezbyl čas na mořskou nemoc.
Pro nás poněkud divočejší dobrodružství, pro někdejší námořníky nutné riziko, které bývali ochotni podstupovat, aby mohli pohádkově zbohatnout.
To první snad zase po zvednutí covidových závor bude možné zažít, to druhé je už nenávratně pryč. Na Bandských ostrovech každý večer s rychlostí tropického soumraku padne tma a svítí pouze hvězdy. Mrakodrapy na Manhattanu nezhasínají.
