To si takhle jednoho dne vyberete špatný autobus a díky vaší přítomnosti v nesprávném autobuse se vydá správným – či alespoň normálnějším – směrem geopolitický a ekonomický řád celého světa.
Upřímně řečeno, Glennu Cowanovi nic jiného nezbylo než zvolit jiný vůz. Ten jeho mu ujel. Nemohlo ho tedy překvapit, že po nástupu nepoznává pasažéry. A zatímco on zaskočen nebyl, zpoza sedaček na něj hleděli lidé s nefalšovaným úžasem v zešikmených očích.
Ač měl vizáž dlouhovlasého rockera a hlásil se k hnutí hippies, ve skutečnosti byl Glenn Cowan americkým reprezentantem ve stolním tenise. A na světovém šampionátu, který se v únoru 1971 odehrával v japonské Nagoji, vlezl po tréninku, na němž se zdržel, až mu jeho mužstvo odjelo, do autobusu se členy čínského národního týmu.
Američan v autobuse Číňanů? Snáze si šlo představit tygra přituleného k ovečce. Mezi oběma zeměmi panoval v té době nesmiřitelný antagonismus a ten zprvu víceméně kopírovala i atmosféra v autobuse. Byla téměř tak chladná, že by z ní zamrzla i Sahara. Pak se ale stalo něco, po čemž ledy roztály – nejen ve voze, nýbrž i ve vztazích obou mocností.
Desátého června uplynulo rovné půlstoletí od zrušení
amerického obchodního embarga uvaleného na Čínu. Není pochyb,
že k tomu přispěl Cowanům nástup do špatného autobusu a
události, které následovaly těsně poté.
Glenn Cowan v roce 1972.
Obavy z toho, jak se zachovat, když se k nim vloudil velmi nezvaný host, prolomil Čuang Ce-tung, trojnásobný mistr světa v ping-pongu. Přistoupil k zarostlému Američanovi, potřásl mu rukou a začal s ním prostřednictvím tlumočníka rozprávět.
Pak mu jako pozornost věnoval vyobrazení pohoří Huangshan
vyšité na hedvábném kapesníku, který našel v tašce (Čuang
měl v tašce i odznaky s portrétem tehdejšího rudého vůdce Mao
Ce-tunga, ale vyhodnotil, že takový dárek by nebyl zcela
diplomatický).
Cowan přátelské gesto uvítal a v brašně začal na oplátku
hledat dárek pro Čuanga. Kromě zpoceného dresu měl ale jen
hřeben, kterým si česal hustou hřívu. „To ti nemohu dát,“
prohodil v rozpacích, neboť takový dar mu nepřišel vhodný.
Velký dar byl zato poskytnut novinářům, když Cowan vyšel s
čínskými sportovci z autobusu. Fotoaparáty hladově cvakaly,
zachytily i to, jak americký stolní tenista vysvětluje Čuangovi
význam trička, které měl na sobě: mírový symbol na něm
dokresloval nápis „Let it Be“, tedy název songu od Beatles, v
překladu „Nech to být“.
Glenn Cowan a jeho tričko s mírovým symbolem.
Bylo vážně načase nechat být napětí, které mezi USA a Čínou panovalo už přibližně dvacet let – Amerika označovala Čínu za agresora od roku 1950, kdy se komunistická země vojensky a proti Američanům angažovala v korejské válce. Od té doby prosazoval Washington vůči Pekingu tvrdé ekonomické sankce.
„Pane Cowane, chtěl byste navštívit Čínu?“ vrhli se
novináři na mladíka z „nevhodného“ autobusu.
„Rád bych se podíval do jakékoliv země, ve které jsem
nebyl,“ odvětil Cowan. „Do Argentiny, do Austrálie, do Číny…“
Taková odpověď reportérům nestačila: „Bavme se pouze o
Číně – chtěl byste tam jet?“
„Samozřejmě!“ vypadlo z tázaného.
Reakce čínské vládnoucí strany byla poměrně rychlá: sám
velký Mao rozhodl o pozvání týmu amerických stolních tenistů
do své země. „Tenhle Čuang Ce-tung nejenže hraje dobře
ping-pong, ale vyzná se i v zahraničních záležitostech a má
smysl pro politiku,“ prohlásil komunistický vládce.
Jenže smysl pro politiku se nerodil u Čuanga lehce. Později
vzpomínal, že cesta autobusem trvala čtvrthodinu a on se odhodlal
oslovit Cowana až po deseti minutách. „Hlavou mi letělo, že
jsem vyrůstal s heslem ‚Pryč s americkým imperialismem!‘ a sám
sebe jsem se ptal, jestli můj čin nebude chápán jako
bratříčkování s nepřítelem číslo jedna,“ uvedl Čuang v
rozhovoru z roku 2002.
Pochopitelně to jako bratříčkování s „arcisatanem“ chápáno být mohlo. Nebýt toho, že se Číně před padesáti lety hodil úplný opak. Právě totiž razantně ochladly její vztahy se Sovětským svazem a pragmatičtí soudruzi usoudili, že užší vazby s USA vůbec nemusí být k zahození.
Proto v dubnu 1971 přiletělo do Číny devět amerických hráčů stolního tenisu, dva funkcionáři, dvě manželky „účastníků zájezdu“ a několik žurnalistů. Šlo o první delegaci od roku 1949, která se oficiálně ocitla v Pekingu. Hráči sehráli pár exhibičních zápasů, prohlídli si Velkou čínskou zeď a navštívili přestavení baletu.
Dějinnou událost patrně znáte z oscarového filmu Forrest Gump, v němž byl hlavní hrdina součástí výpravy. Ta byla jakýmsi předvojem americké státní návštěvy v Číně v čele s prezidentem Richardem Nixonem. Pingpongový stůl vystřídal ten jednací a výsledkem bylo výrazné oteplení vztahů.
Výsledkem byly i konkrétní dopady v ekonomice. V dalších zhruba třech letech se Američané rozhodující měrou podíleli na výstavbě elektráren v Číně za 2,2 miliardy dolarů, což je jen jeden z mnoha příkladů obchodu, který se po prolomení embarga rozbujel.
Ne že by tohle byla definitivní tečka za turbulentními postoji, které k sobě USA a Čína zaujímají, jejich vývoj a dramatický diplomatický „ping-pong“ jde ostatně s napětím sledovat i dnes. Na tehdejší narovnání vztahů lze ale hledět jako na kladnou kapitolu nekončícího příběhu.
Až vám zkrátka ujede autobus, nebrblejte příliš. Nikdy
nevíte, co se může stát…
