I
současné používání roušek se snad jednou stane historií. Nyní
je však jejich bezvýhradné odložení stále v nedohlednu: chrání
před virovým onemocněním covid-19, to je důležité. Je ale
rovněž důležité chránit se před rasistickými předsudky a
někdy je důležité chránit se před obojím vyřčeným najednou.
Drasticky se o tom v roce 1911 přesvědčil francouzský lékař
Gérald Mesny.
Mesnyho příběh je tragický, v obecném ohledu ovšem i užitečný. Kromě ukázkového varování o hlouposti arogantního přehlížení člověka na základě rasy příběh doložil, jak zásadní význam může ochrana obličeje mít. Od osudu, který na sebe Mesny sám přivolal, se odvíjí poměrně přímá linka k dnešnímu zakrytí úst a nosu jako účinné prevenci před nákazou.
Počátkem druhého desetiletí minulého století přijel Gérald Mesny do Mandžuska, aby coby zahraniční a vyžádaná lékařské kapacita bojoval s plicním morem. Nemoc udeřila na území na severu Číny s apokalyptickou silou: umíralo téměř 100 procent infikovaných, a to maximálně do dvou dnů od prvních příznaků.
S experty z ciziny se radil čínský doktor Wu Lien-teh, pověřený kontrolou nad zasaženou oblastí. Mladý lékař absolvoval studia v Cambridgi a v bitvě se smrtící nákazou si počínal kurážně: zpřísnil karanténní opatření a vzdor náboženským zvyklostem nařídil spalovat mrtvoly. Provedl též pitvu jedné z obětí a vyvodil z ní, že mor nešíří blechy, jak mnozí mínili, nýbrž přenos z nakaženého na zdravého.
Od tohoto zjištění byl jen krůček k zavedení ochrany obličeje v podobě masky z gázy a bavlny, která se uchytila kolem hlavy pomocí několika vrstev látky, čímž byl vytvořen filtr proti infekci létající neviditelně vzduchem. Předchůdce dnešních roušek – či respirátorů – byl na světě.
Vynález doktora Wua však budil mezi některými kolegy pochyby a
ke skeptikům patřil i Gérald Mesny. Když se mu Wu snažil
vysvětlit efekt masek, hrubě ho odbyl a nahlas před svědky
prohodil: „Co můžeme čekat od Číňana?!“
Příklady jednoho z prvních použití roušek | Foto University of Edinburgh
Ani rouška by výrok s neskrývaným rasistickým podtextem v Mesnyho ústech nezadržela, i skrz ni by zazněl. Mohla ale patrně Francouzi pomoci v něčem ještě zásadnějším: aby Mesny podtrhl, jak se hloupý Číňan mýlí, vydal se bez ochrany obličeje do nemocnice mezi nakažené. Za dva dny na plicní mor zemřel…
Ostatní lékaři v oblasti si poté masky okamžitě nasadili. A nejen oni. Nosil je zdravotnický personál, nosili je vojáci, nosila je i spousta běžných lidí. Rouška se – obdobně jako teď – stala viditelným symbolem zodpovědného přístupu k nebezpečné chorobě a tehdy byla i symbolem moderní lékařské vědy.
Stalo se tak mimo jiné díky tomu, že si vizuálně nápadné protekce obličeje všimly noviny. „Rouška byla novou věcí, a navíc působila zvláštně, takovou kombinaci tisk miluje,“ řekl pro Fastcompany.com Christos Lynteris z Katedry sociální antropologie na univerzitě v St. Andrews. „Představte si černobílou fotografii, z níž svítila bílá maska přes obličej. Rouška slavila marketingový úspěch.“
Když v roce 1918 udeřila španělská chřipka, byla Wuova
zkušenost s rouškami okamžitě aplikována. Rozběhla se jejich
výroba a po mementu s Mesnyho smrtí už vypadal výsměch lidem se
zahaleným obličejem velmi nepatřičně.
Jistě, ochrana tváře ze zdravotních důvodů tu byla již
dřív. Kupříkladu na vyobrazeních moru v Marseille roku 1720 je
vidět, jak mají hrobníci a další lidé manipulující se
zemřelými omotanou látku kolem hlavy. Nikoli však proto, aby se
epidemie nešířila z jedné osoby na druhou, nýbrž kvůli
přesvědčení, že příčinou nemoci je zkažený vzduch.
Středověký lékař s helmou proti moru | Foto Wikipedia
Teorie miasmatu, jak se domněnka o nezdravé atmosféře nazývá, stvořila i nejzlověstnější obličejovou masku vůbec: středověkou Evropou chodili v dobách moru lékaři podobající se strašidelným ptákům, protože měli na hlavě jakousi helmu s protáhlým nosem evokující velký zobák. Konec „zobáku“ byl vycpán bylinkami nebo kadidlem, neboť eliminováním zápachu se podle tehdejšího vědění mělo zároveň bránit nemoci.
Teze, že zápach způsobuje chorobu, vydržela až do počátku 19. století. V pozdějších letech si začali nasazovat roušku lékaři během chirurgického zákroku, aby nekašlali nebo nekýchali do otevřené rány. Ovšem až doktor Wu – a krutě ironický příběh jeho přehlíživého kolegy z Francie – odstartoval vnímání a používání roušek v kontextu, jaký známe dnes.
