Hopsa, hejsa do Brandejsa? Ve Washingtonu platilo v první polovině minulého století hopsa, hejsa k Brandeisovi. Platilo to pro mnohé včetně amerických prezidentů a vlastně i jednoho československého. Louis Brandeis byl přes 20 let členem Nejvyššího soudu USA a jeho příběh se právě teď sluší připomenout. Rozhodně nejen kvůli pojítku s tuzemskem.
Pojítko je ovšem zjevné: potomek přistěhovalců z Prahy má příjmení vskutku odvozeno od Brandýsa nad Labem, kde měla rodina kořeny (křestní jméno zase dostal po městě Louisville v Kentucky, kde se narodil v listopadu 1856, osm let po příchodu rodičů za Velkou louži). A ještě jedno pojítko: v roce 1918 pomohl Brandeis T. G. Masarykovi s Washingtonskou deklarací pro založení samostatného státu.
V tu dobu už byl právník z Kentucky dva roky členem amerického Nejvyššího soudu. Do vrcholného orgánu justiční moci Spojených států byl zvolen jako historicky první Žid, a než instituci v roce 1939 opustil, vypracoval se na jednoho z nejvlivnějších a nejznámějších mužů v jejích dějinách.
Skvělý a naplněný život? Bezesporu. Avšak hlavní důvod,
proč je nyní příhodné Brandeise zmiňovat, nesouvisí s
minulostí, nýbrž se současným nouzovým stavem.
V něm mnohem pevněji než v normálních časech drží kormidlo stát a ve snaze znovu nastartovat zejména ekonomický chod země ho bude právem držet i nějaký čas po pandemii. Přirozeností státní moci je však zároveň tendence tuto situaci využít a ukousnut si většího kusu pravomocí, než měla předtím – na úkor privátního sektoru, osobní svobody.
Strážci legislativy proto budou v nastávajících časech
klíčoví. Jako byl tehdy klíčový Brandeis.
Ve 30. letech 20. století se USA a s nimi celý svět hrabaly z jiné krize, než jaká je nyní: z hospodářské recese, jež prosperující společnosti ponížila na chudé a hladové. Prezident Franklin Delano Roosevelt vytasil ambiciózní plán na návrat dobrých časů: Nový úděl, kdy štědré státní zakázky dávaly lidem práci a firmám zisky, je považován za kanonickou ukázku, jak mají vypadat ozdravné kroky státního aparátu, placeného daněmi občanů, aby jim v pravou chvíli sloužil.
Ale všechno má své mouchy. Říká se, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, ovšem při cestě do ráje zase na člověka pomrkávají ďáblíci pokušení. Ani Roosevelt nebyl vůči vábení úplně odolný a možná mimoděk podlehl myšlence soustředit do státních rukou moc, která by už občany nepostrkovala k aktivitě, ale spíš by je vodila jako trpné loutky.
Louis D. Brandeis a manželka Alice | Foto Henry Griffin / AP Photo
Čertovo kopýtko v sobě skrýval zákon o průmyslové obnově (NIRA). Úhelným kamenem pro jeho precedentní posouzení se stal proces „Lid versus Schechter Poultry Corporation“, což byla brooklynská společnost, která vykupovala drůbež a po zpracování ji dodávala obchodním řetězcům. Federální vláda tvrdila, že podnik porušuje NIRA nerespektováním minimálních cen i mezd, případ se dostal až před Nejvyšší soud.
V něm zasedal i Brandeis. Muž vychovaný v německo-židovské kultuře, který miloval Beethovena a četl spisy Goetheho a Schillera, nebyl a priori odpůrcem Nového údělu. Naopak jej považoval za velmi prospěšný a u Nejvyššího soudu byl mezi Třemi mušketýry, jak byli nazýváni liberálně smýšlející a Rooseveltovi naklonění soudci, proti nimž byli v opozici Čtyři jezdci, tak se říkalo jejich konzervativním kolegům.
Jméno i příjmení dostal Brandeis podle měst, přezdívky podle smyšlených hrdinů: před mušketýrem byl Robinem Hoodem práva, tohle přízvisko mu dal před nástupem k Nejvyššímu soudu magazín Economist. Vystihl tím, že právník se často věnoval společenským otázkám a boji proti monopolům bez nároku na odměnu, jež by ho údajně svazovala v rozhodování. Takovou zásadovost si mohl dovolit i proto, že byl velmi bohatý.
Kvůli jeho „lidumilství“ a nedůvěře ke korporacím (a
ano, i kvůli židovskému původu) se proti Brandeisově nominaci na
člena Nejvyššího soudu zvedl poměrně razantní odpor. „Ten
vycházel z toho, že Brandeis byl militantní křižák sociální
spravedlnosti, nebezpečný pro každého soupeře, protože geniální
a neúplatný,“ prohlásil jeho pozdější nástupce William O.
Douglas.
Vzhledem ke svému založení a chápání světa, jemuž jako by navíc dala hospodářská krize za pravdu, byl Brandeis z principu přívržencem Rooseveltových zásahů shora. V případě NIRA však rozpoznal, že prezident, který si k němu – hopsa, hejsa – občas skočil i pro osobní radu, přesáhl únosnou mez. Že nebezpečně přepólovává nastavení země postavené na svobodném podnikání.
Schován za sporem o ceny slepic a kachen totiž cenil zuby ďábel
v podobě hrozby nejradikálnějšího posunu mezi státem a
soukromým byznysem, která neměla od časů založení USA obdoby.
Nejvyšší soud však hrozbu zažehnal: označil NIRA za
protiústavní a rozhodnutí bez váhání podpořil i Brandeis.
Právě on vzkázal po jednání Rooseveltovým vyslancům
čekajícím na verdikt: „Chci, abyste vyřídili prezidentovi, že
toto je konec centralizace. Chci, abyste mu řekli, že vládě
nedovolíme centralizovat vše, co si zamane.“
Spirit Ameriky byl pro Brandeise tak cenný, že na něj nedovolil sáhnout a pomohl jej zachovat. Popsaná kauza je zásadní, nikoli ojedinělá. Jistě, soudce byl zpravidla na Rooseveltově straně, nikoli však ze sympatií, ale z přesvědčení a respektu k ústavě. Cítil-li to opačně, jako se stalo u NIRA a v několika dalších procesech, neváhal klepnout šéfa Bílého domu přes prsty.
Tato pevnost a úcta k zákonům jsou inspirující i dnes. Dnes také stojí v Brandeisově rodném Louisvillu univerzita nesoucí jeho jméno. Zatímco při narození přebíral budoucí soudce jména po městech, po završení kariéry si jeho jméno půjčovali druzí.
