skip to main content
Forbes History

Forbes History: Prezident s kolty proklatě nízko. Ronald Reagan byl kovbojem, který porazil rudé

4 minuty čtení

Nejde tomu zkrátka odolat. Bonmoty a vtípky Ronalda Reagana, republikánského politika a od roku 1981 čtyřicátého prezidenta Spojených států, jsou tak půvabné, že člověka silně svrbí prsty, aby připomenul aspoň některé z nich.

Nejde tomu zkrátka odolat, takže… Do toho!

Reaganův komentář k údajné vlastní lenosti: „Usilovná práce sice ještě nikoho nikdy nezabila, ale já si říkám, proč pokoušet osud?“

Dodatek u autogramu na fotografii z dob, kdy byl hercem a ve filmovém studiu pózoval se šimpanzem: „Já jsem ten s hodinkami.“

Reagan s  „hereckým“ kolegou šimpanzem.

Na adresu účastníků mírové demonstrace: „Svými hesly propagují milování a zavrhují válku, ale vypadají, že by nezvládli ani jedno, ani druhé.“

K zarostlému muži, který provolával „My jsme budoucnost“: „To abych šel prodat své dluhopisy.“

Vzkaz manželce poté, co byl postřelen při pokusu o atentát: „Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“

Reklama

Lékařům po stejné události, než ho dopravili na operační sál: „Doufám, že jste všichni republikáni.“

30. března 1981 před hotelem Hilton ve Washingtonu, D.C., byl na Reagana spáchán pokus o atentát.

Na dotaz, co si počít s horou neprodaného másla: „478 milionů liber másla? Ví někdo, kde sehnat 478 milionů liber pražené kukuřice?“

Při klání o post amerického prezidenta s demokratickým kandidátem Jimmym Carterem: „K hospodářskému poklesu dochází, když přijde o práci tvůj soused. Deprese probíhá, když ztratíš práci sám. A oživení nastane, až se bez práce ocitne Jimmy Carter.“

Poslední citace nevzbuzuje jen veselí – naznačuje filozofii a způsob vládnutí muže, který tenkrát Cartera z Bílého domu skutečně vystrnadil. Do zhruba 40 let se sice Ronald Reagan přikláněl k demokratům, pak ale pochopil, že „nepřítelem není velký byznys, ale velká vláda a státní aparát“.

Coby herec býval Reagan představitelem kovbojů a něco z toho jako by přenesl i do prezidentského úřadu. S kolty proklatě nízko vešel do saloonu nepřátelského města, kde si zjednal pořádek, připíchl si na vestu šerifskou hvězdu a stanovil vlastní pravidla.

V Reaganových očích měli nepřátelé podobu přebujelé státní administrativy, byrokracie, nesmyslně velkých výdajů, daní a regulací. Nepřátelství podle něj spočívalo rovněž v neúměrném množství státem vlastněných podniků, kterým by se lépe dařilo v soukromých rukou. S tím vším se rozhodl zatočit.

Inspirací mu byla britská premiérka Margaret Thatcherová, jež prakticky totéž prováděla na ostrovech. Jak kdosi trefně poznamenal, rozdíl mezi těmi dvěma byl, že zatímco Thatcherová četla a nechala se ovlivňovat díly Friedmana, Hayeka či Poppera, Reagan znal názory těchto konzervativních myslitelů prostřednictvím zploštělých „výcuců“ z publikací Reader’s Digest.

Toto srovnání není myšleno nijak zvlášť pejorativně. Reagan byl natolik inteligentní a sebevědomý, aby přiznal sobě i světu, že není intelektuál. A byť bývalý herec, tuhle falešnou roli se nesnažil předstírat.

Aby nedošlo k omylu: Reagan se nezaštiťoval ani „zdravým rozumem obyčejných lidí“, tedy jakýmsi pohrdáním elitou a odborníky; tuhle přihlouplou a nebezpečnou kartu zvedl až jeden z jeho následovníků, jehož působení máme v živé paměti.

Pojetí prezidenta, jak jej chápal Reagan, se podobalo majáku: první muž hodlal stát pevně v nejisté době, ukazovat směr i v neprostupných mlhách a vzdor rozbouřeným vodám dodávat ostatním kuráž i optimismus. Prezident vládnoucí od ledna 1981 do ledna 1989 tohle zadání zdařile plnil a navrch přidával osobitý šarm, jemuž bylo nesnesitelně snadné podlehnout.

Reagan s rodinou
Reklama

Ano, Reagan si uměl získat masy už svým úsměvem, to bylo pro prezidentský marketing velkým přínosem. Zároveň si ale uvědomoval, že k naplnění vize o svobodě korigované jen nejnutnějšími mantinely, která dá vyniknout činorodosti amerického ducha – v něhož neochvějně věřil – potřebuje tým těch nejlepších expertů. 

„Obklopte se nejkvalitnějšími lidmi, které dokážete nalézt, delegujte zodpovědnosti a – nepřekážejte,“ pronesl jednou Ronald Reagan prozíravě a tohoto kréda se víceméně držel.

Zemi nepřebíral v dobrém stavu. Státní dluh atakoval jeden bilion dolarů, bez práce bylo osm milionů lidí a daně průměrné rodiny činily 67 procent. Právě v postupném snižování daňové zátěže se Reagan vyznamenal: vehementní podporou k tomu určených zákonů ji dostal dolů o 25 procent, takže byla nejnižší od roku 1941.

Kromě daní z příjmů fyzických osob klesly i daně z kapitálových zisků, nemovitostí nebo darů a společně s velkorysým deregulačním programem to dalo mohutný impulz k rozvoji podnikání. Sestupnou tendenci měly i úrokové sazby, inflace padla z 12,5 na 4,4 procenta a vzniklo 18 milionů nových pracovních míst. 

V Reaganově éře nastartovaný hospodářský růst se přelil i za jeho funkční období, hluboko do devadesátých let minulého století. V amerických dějinách podle všeho nenajdeme delší nepřetržitou ekonomickou expanzi.

Leč oslavné ódy mají i disharmonické tóny. Nejde přitom jen o to, že v nynějším nastavení společnosti se jeví čirým barbarstvím, že Reagan a všichni prezidentovi muži obrazně řečeno šlapali v ekonomice zběsile na plyn, aniž se ohlíželi na enormní množství emisí. Příroda pro ně byla pouhým zdrojem bohatství, hadrem k vyždímání, ekologie levičáckou a opovrženíhodnou pavědou.

Bezohledné drancování by dnes neprošlo, ovšem Reagan nesedí v úřadě dnes. Prezidentova hospodářská politika, definovaná jako reaganomika, však už tenkrát budila spory jiného druhu. A tyhle spory nejsou dosud rozsouzeny, zřejmě ani zcela rozsoudit nejdou, neboť svět není černobílý.

„Reagonomika stála na čtyřech jednoduchých pilířích – nižších daňových sazbách, menších regulacích, omezených vládních výdajích a neinflační měnové politice. Nedosáhla všech cílů, ale úspěch byl evidentní,“ konstatoval jeden z nejuznávanějších ekonomů historie Milton Friedmann. Čili muž, kterého četl Reagan v Reader’s Digest, snad mu tam chvála vlastních kroků neunikla. 

Reagonomika přinesla konec stagflace, výrazné posílení HDP a také podnikatelský boom. Za jasně pozitivním světlem se však táhne stín kritiky mluvící o stále víc a víc rozevřených nůžkách mezi bohatstvím a chudobou, o úmyslně vyvolané atmosféře chamtivosti. A hlavně o nepopiratelném: za osm let Reaganovy vlády se státní dluh ztrojnásobil.

Vyjádřený čísly, jeví se federální dluh hrozivě. Z původních 732 miliard dolarů se vyšplhal na 2,1 bilionu a z pozice největšího světového věřitele se Spojené státy sesunuly do pozice největšího dlužníka.

Skutečnost, že z premianta byl repetent, velmi mrzela i samotného Reagana. Nelichotivý fakt zapříčinily rozličné důvody plynoucí občas z chybných rozhodnutí, také však jedna výrazná polehčující okolnost. Tu by měli vést v patrnosti nejen Američané, ale i obyvatelé střední a východní Evropy včetně Česka.

„Kdybych měl volit mezi národní bezpečností a deficitem, vyberu si národní bezpečnost,“ pronesl prezident ke svým generálům. Mluvil o národní bezpečnosti, ale ta se v podstatě rovnala bezpečnosti světa, korespondovala s jeho svobodou.

Garance této bezpečnosti vedla jedině přes likvidaci říše, která byla se svobodou v antagonistickém rozporu: komunistický Sovětský svaz označil Reagan s pompézní, poněvadž nediplomatickou upřímností za říši zla a rozhodl se ji poslat přesně tam, kam patří. Do pekel.

Cestou, jak poslat soudruhy k čertu, byly nové závody ve zbrojení, které Reagan úmyslně vyvolal. Pistolník s kolty proklatě nízko vyrazil na svou životní a nejtriumfálnější misi. 

Zemi, v jejímž čele stál, sice extra výdaje na takzvaný plán Hvězdných válek notně bolely, ale přece jen se na ně zmohla. Zruinovaná sovětská ekonomika už neměla na to, aby konkurovala, a Kreml kvůli tomu fatálně zaostával i z technologického hlediska. Olivovou ratolest na znamení smíru tak museli takřka poníženě nabídnout donedávna zpupní moskevští aparátčíci.

Reagan měl i štěstí, poněvadž na sovětské straně stál Michail Gorbačov, vůdce nového typu, který měl na rozdíl od ideologicky zaslepených a asijsky krutých gerontů více či méně dobrou vůli a dějiny ho navíc donutily hledat řešení. Tím byla nevyhnutelná porážka bloku, který Gorbačov zastupoval; vítězem války, jíž se říkalo studená, byl Ronald Reagan. Muž se srdcem kovboje.

Jeho tažení mělo heroické momenty. Obsahovalo místy i patos, bez kterého by ovšem přelomové historické události nebyly tak pompézní. „Pane Gorbačove, hledáte-li mír a prosperitu pro Sovětský svaz a střední Evropu, přijďte sem. Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!“ pronesl Reagan před Berlínskou zdí v červnu 1987 a jeho slova měla až hypnotický účinek.

Vlastně víc než hypnotický. Mnohem víc. Reaganova slova se přetavila v činy. O dva roky později Berlínská zeď skutečně padla a s ní celá železná opona.

I Česko tak dnes může sázet na systém, v němž je přes veškeré mouchy prostor pro lidskou vynalézavost, šikovnost a podnikavého ducha. I Česko může sázet na systém, v němž vlastní schopnosti mohou vést k prosperitě a hlavně k naplnění života. Bylo by nepatřičné a nefér v této souvislosti zapomenout, že Reaganova zásluha na tomhle všem není právě malá.

Vzpomeňme tedy: včera uplynulo přesně 110 let od narození kovboje, který porazil rudé. A poslední slovo v předchozí větě pochopitelně není hanlivým výrazem pro indiány.

Reklama
Reklama