Ani si nestačili uvědomit, že už nejsou. V jednom okamžiku byli ti lidé živí a energičtí, v další vteřině z nich nezbylo nic. V žáru čtyř tisíc stupňů Celsia se po výbuchu atomové bomby vypařili. Zbyla jen budova, v níž pracovali, tedy její skelet. I to bylo ojedinělé – všechny další domy v husté městské zástavbě padly k zemi.
Jadernou katastrofu v Hirošimě přečkal Průmyslový palác od
českého architekta Jana Letzela a existují hned dva důvody, proč
o něm a jeho díle vyprávět zrovna teď.
Jednak 6. srpna uplynulo 75 let od hirošimské apokalypsy, a navíc rezistenci Letzelova paláce připomněl současný osud sila, které unikátně přežilo zkázu bejrútského přístavu – silo navrhl český inženýr Jiří Požár a v roce 1970 ho postavili montéři tehdejšího pardubického podniku Průmstav.
S Pardubicemi a východními Čechami má spojitost i muž velebený na Dálném východě: Letzel přišel na svět v dubnu 1880 v Náchodě jako šesté dítě tamějšího hoteliéra a po studiích v Pardubicích se ocitl v Praze, kde se stal na uměleckoprůmyslové škole jedním z nejmilejších žáků známého architekta Jana Kotěry.
Japonsko jako by Letzela přitahovalo zvláštní, až magickou
silou: v jeho prvním a patrně jediném samostatném projektu na
území Česka, v pavilonu v obci Mšené-Lázně, použil japonské
motivy. Památka na jeho práci se ovšem nachází i v centru Prahy:
architekt se podílel na podobě hotelu na Václavském náměstí,
který dnes nese jméno Evropa.
Evropa? Kdepak, ta byla mladému muži malá. Jako Sirény ho
lákaly dálky, nešlo jim odolat. Nejprve se dvacetiletý Letzel
ocitl na Kotěrovo doporučení v Káhiře, ale to byla jen rok a půl
trvající epizoda. Po ní se vydal do asijského císařství, kde
nechal srdce, duši i budovu, jež ve zničené Hirošimě zůstala
stát jako jeden z nejvýraznějších protiválečných vykřičníků.
Architekt Jan Letzel. | Foto Wikipedia
Dnes je Japonsko ultramoderní země, avšak na počátku minulého
století šlo o feudálně zastaralou říši. V hlavním městě
Tokiu jezdilo všehovšudy šestnáct aut, přičemž jedno z nich,
značky Laurin &
Klement,
patřilo studiu českých
architektů a
spolužáků
z Pardubic – Janu
Letzelovi
a
Janu
Karlu
Horovi.
Dřív
než se čeští přátelé stali
v
Tokiu průkopníky automobilismu, působili v Jokohamě. Letzel si
tam pronajal domek a pozoruhodně křížil japonské a české prvky
nejen v architektuře, ale například i tím, že oděn do
tradičního kimona nakládal – jak
upozornil v České televizi pořad Šumné stopy – vlastoručně
vypěstované
okurky na znojemský způsob.
S
jokohamským obydlím
ale
souvisí
cosi
mnohem zásadnějšího: rodině
ze sousedství byla na obtíž dcerka,
zato
český
samotář si děvčátko
oblíbil,
osvojil
si
ho
a
postaral se o jeho
výchovu.
Little girl přinesla
do Letzelova staromládeneckého života nečekané štěstí, kdežto
Little
Boy, jak
se říkalo hirošimské bombě,
způsobil moře
tragédií,
v důsledku exploze zahynulo okolo
140
tisíc lidí.
To
ovšem
předbíháme.
Hodně
předbíháme. Vždyť rozmach
českého tvůrce se
v Japonsku neodehrával jen před druhou světovou válkou, ale
dokonce před tou první. V
čase,
kdy si místní obyvatelé dokázali za pohromou představit četná
zemětřesení, nikoli smrtonosnou sílu jedné jediné bomby.
Právě pro návrhy staveb, jež byly proti otřesům půdy odolnější než ostatní, byl Letzel ceněn. Ať už společně s Horou, nebo – když podnikatelský partner Japonsko opustil – bez něj, vyprojektoval architekt kupříkladu komplex dívčí školy v Tokiu, soukromou nemocnici, rezidenci barona Nagaye či hotel v Macušimě.
Žel,
vzdor masivnosti a výjimečné stabilitě žádná z těchto staveb
už
nestojí – o jejich zmizení se postarala kombinace silných
zemětřesení,
demolic a válek. Ovšem
ta
nejikoničtější stavba, podle všeho nejproslulejší české
architektonické dílo ve
světě,
válku částečně přečkala. Co
víc: stala se zhmotnělým protestem proti ní, proti všem válkám
vůbec.
Takhle vypadá Průmysový palác dnes. | Foto Wikipedia
Výstavní palác obchodní a průmyslové komory v Hirošimě se začal budovat na sklonku roku 1913 a otevřen byl už v dubnu 1915, kdy Letzel slavil pětatřicátiny. Na kontinentu, odkud tvůrce paláce pocházel, zuřila první světová válka, která připravila historický kontext pro tu druhou. A tedy i kontext pro ráno 6. srpna 1945, kdy se secesní třípatrová budova s impozantní barevně prosklenou kopulí ocitla v epicentru nukleárního výbuchu.
Ve
válečné
době,
ve které
bojovalo
na straně Hitlera, umístilo Japonsko
do Letzelova rozlehlého
domu
kanceláře ministerstva vnitra; torzo, které po katastrofě díky
železobetonové konstrukci zůstalo,
je dodnes ponecháno v původním stavu jako memento.
A
Letzel? Ani o jeho životě nejde mluvit zvesela. V
roce 1919 aktivně organizoval návrat československých legionářů
do nově vzniklé vlasti a
sám
se stal v Japonsku obchodním atašé Masarykova státu, za
což
nechtěl plat. A
nakonec to nevydržel a po třinácti letech se vydal do rodné
země.
Přijel tam bez adoptivní dcery, jež z Japonska sice též odešla, ale do USA, kde se později vdala. A nadšený étos z něj poměrně rychle vyprchal: na ministerstvu obchodu si nerozuměl s kolegy, a tak v roce 1922 putoval zpátky do Japonska.
Jenže
ani v Japonsku už
na
Letzela nic hezkého nečekalo. Naopak, přišel traumatický šok.
Obrovské
zemětřesení
z podzimu
1923
se vymykalo veškerým jeho dosavadním zkušenostem: nechalo za
sebou přes 100 tisíc mrtvých, architekt měl sám namále, takže
svůj
cestovní
kompas opět nasměroval do Prahy.
V
české metropoli záhy
skončil na smutné adrese: v ústavu
pro
duševně choré v
Kateřinkách, kde
26.
prosince
1925 zemřel…
Bylo mu teprve pětačtyřicet a na smrtelné posteli ležel zvláštní shodou okolností ve stejném pokoji, v němž o 41 roků dříve zesnul hudební skladatel Bedřich Smetana, autor symfonické básně Má vlast. Byla to i architektova vlast, je ale výmluvné, že edice jeho dopisů nese název „Japonsko – země, kterou jsem hledal“.
Jan
Letzel našel svou zemi. A
z této
země
se prostřednictvím zbytků
jeho
stavby navěky
ozývá
zhmotnělé
a varovné
poselství o
tom,
co si
lidé
umí
navzájem udělat.
Je
hlasité až
k ohlušení
a stejně ho mnozí neslyší.
