Už
ani kapku! Osmnáctý dodatek ústavy zakazující veškeré
alkoholické nápoje vstoupil ve Spojených státech v platnost 17.
ledna 1920. „Šance na zrušení dodatku je stejná, jako že
kolibřík poletí na Mars s Washingtonovým pomníkem uvázaným za
ocas,“ prohlásil sebevědomě jeden z jeho tvůrců, senátor
Morris Sheppard.
Kongresman se mýlil: žádný kolibřík nebyl vyslán do vesmíru obtěžkán mnohatunovým břemenem, experiment s prohibicí přesto po 13 letech skončil. Avšak doba, kdy si nešlo ani „skočit na jedno“, zásadně ovlivnila Ameriku a celému světu přinesla poučení.
Poučení? Nejprve kontext stojící za vznikem zákona. Odrážel se v něm duch puritánských Otců zakladatelů i dlouhodobá a alarmující spotřeba tvrdého alkoholu odhadovaná vysoko nad 20 litrů na osobu za rok.
Náboženský odkaz i sklony Američanů k nezřízenému pití spojil prezident Abraham Lincoln výrokem, že „alkohol je egyptským andělem smrti, který má příkaz zabít ne-li prvorozeného, pak alespoň nejkrásnějšího člena každé rodiny“. Příznačné je, že Lincoln byl abstinentem údajně ne kvůli odporu k alkoholu, nýbrž proto, že mu to „strašně chutnalo“.
Mnohaletý boj za vymýcení alkoholu – jenž se dá v nikoli nepatřičné nadsázce přirovnat k pokusu o násilné nastolení nebe na zemi – vyvrcholil právě před 100 lety. Bylo by nespravedlivé odpírat (alespoň některým) zastáncům prohibice bohulibé úmysly, avšak prostředky, jimiž chtěli lepšího světa dosáhnout, vedly k naprostému opaku.
Historik Paul Johnson výstižně napsal: „Utopická vize
prohibičního zákona se utkala s pevně zakořeněným americkým
přesvědčením o neomezitelnosti svobody podnikání. Prohibicí se
jen přesunula výroba, prodej a distribuce alkoholu z legálních
sil na ty kriminální.“
Senátor Morris Sheppard, jeden z tvůrců osmnáctého dodatku americké ústavy | Foto Wikipedia
Klíčový vzkaz plynoucí z prohibice spočívá v tom, že jakákoli restrikce čehokoli, po čem je poptávka, „nevygumuje“ tuto poptávku ze světa. Ta bude nadále a nutně uspokojována; ne-li zákonnou cestou, pak cestou linoucí se mimo krajinu zákona.
Chicagský gangster Al Capone je nejvýraznější figurou
vyrostlou z mafiánského podhoubí, pro něž byl „suchý zákon“
tou nejvítanější závlahou. Co hůř: po zrušení prohibice byl
organizovaný zločin natolik mocný, že se ho již nikdy nepodařilo
zcela zkrotit.
Autorizovaní výrobci alkoholu museli hledat jiný způsob
přežití a drastickému množství se to nepodařilo: z počtu 1300
pivovarů před prohibicí jich bylo po konci zákona v provozu
pouhých 31. Z těch dodnes existujících se Yuengling přeorientoval
mimo jiné na výrobu mléka (sic!) a zmrzliny, Pabst vyráběl sýry.
Vinaři se z nouze vrhli na nealkoholické nápoje z hroznů,
někteří výrobci bourbonu se snažili přestát dodáváním
destilátů v malých lahvičkách do lékáren – na lékařský
předpis totiž mohla být kořalka vydávána, takže koloval vtip,
že v Kentucky trpí náhle všemožnými neduhy nejméně půlka
obyvatel…
Krušné časy legálních producentů alkoholu se v přímé úměře rovnaly krásným časům těch nelegálních. Též krásným časům pašeráků a podloudných náleven. Ve Washingtonu, tedy přímo pod nosem federální vlády a úřadů, se počet 300 barů během „suchých“ let zvedl na 700 načerno provozovaných lokálů. V Massachusetts bylo před prohibicí 1000 koncesovaných výčepů, po jejím vyhlášení se číslo zečtyřnásobilo.
Žurnalista Walter Liggett přidal postřeh z Kansasu, kde platil
zákaz alkoholu „hujersky“ od roku 1881: „Navzdory tomu
neexistuje v Kansasu jediné město, kde cizinec nesežene do
čtvrthodiny po příchodu prvotřídní pití.“
Nejenže prohibice počestný život nezlepšila – stav věcí
zhoršila. Lidé pili náruživěji a nezřídka zdravotně závadné
dryáky, ke všemu platili za alkohol na černém trhu podstatně víc
peněz. O peníze přišel i stát, který na daních tratil miliardy
dolarů.
Absurdní a nepovedený sen moralistů skončil roku 1933.
Přispěla k tomu i hospodářská krize, Amerika mohla daněmi z
alkoholu financovat sociální programy. „Nejvyšší čas dát si
sklenici piva,“ pronesl prý po zrušení zákona tehdejší
prezident Franklin Delano Roosevelt.
Totalita ve svobodné zemi byla pryč, na to si bylo třeba
připít. A také na kolibříka, který nemusel cestovat na Mars.
17. 2. 20204 min
Filip Saiver
redaktor Forbes Česko
Ve Forbesu od ledna 2020, novinářem od roku 1994. Baví jej hledat velké příběhy i tam, kde zdánlivě nejsou. Věří totiž, že velké příběhy jsou všude.
